Než kostky spadnou, trvá to hodně dlouho. Co nás jako lidstvo čeká

Zdá se, že úzkosti se navalily ze všech stran a nemají konce. Koronakrize je jen částí z nich, a kdyby ona nepřišla, jistě bychom se chvěli z něčeho jiného, nejspíš z pokračující klimatické změny. A to hned za dveřmi jsou úzkosti další. Každý si může vybrat podle svého vkusu a založení. Přitom život, aspoň v našich zónách, plyne stále v nějaké docela snesitelné podobě. Není hlad, skoro každý má střechu nad hlavou, lidé nemrznou, člověku nehrozí gulagy. Ale to úzkost neodstraňuje. Úzkost plyne spíš z toho, že by o to člověk mohl přijít, a tento druh úzkosti je tu s námi už hodně dlouho. A když je úzkost hodně dlouho, je přirozená potřeba se jí zbavit. Třeba i nějakou katastrofou, nějakou velkou proměnou. O ní se budeme bavit ve vědecko-literární společnosti Václava Cílka, Evy Hauserové, Ondřeje Neffa a Petra Stančíka.

Je lepší nekonečná krize, nebo rychlá katastrofa, po níž může přijít katarze?

Hauserová: Pokud myslíte katastrofou nějakou ničivou událost, tak já jsem spíš pro krizi. S tou je možné něco udělat, třeba ji napravit a překonat.

Neff: Já nevidím v naší současnosti ani krizi, ani katastrofu. Žijeme v době, která je charakterizována velkými změnami, generační výměnou a také zásadní změnou uvažování. Nositelem té změny je nová generace, do které já už rozhodně nepatřím, a také je mi způsob jejího uvažování často velmi cizí. Ale s tím už nemůžu nic udělat. Jich je už víc a bude to jejich svět. Udělají si ho podle svého.

Ano, to je osud světa. Lidé, kteří si pamatují, jak dřív vypadal, postupně vymřou, a přestože ten svět třeba vypadal mnohem lépe, byl hezčí a příjemnější, tak ti noví a mladí nebudou mít důvod z toho být nešťastní; protože ho nepoznali. Každá generace si vytváří novou normalitu, i když třeba příšernou…

Cílek: Pojďme si to rozebrat. Krize je něco chronického, co chodí po etapách. Mluvíme-li o současné krizi, tak ta začala ekonomickou krizí 2008, pokračuje nyní krizí koronavirovou a lze předpokládat, že bude pokračovat dál nějakou další krizí, asi environmentální. Analogicky lze říci, že krize 20. století začala v roce 1914 první světovou válkou a skončila řekněme v roce 1962. Myslím si proto, že tak mezi lety 2050 až 2060 by to mohlo být v pohodě. To je hledisko krize. Hledisko katastrofy, které budeme spíš říkat kreativní destrukce, znamená, že něco neodbytně a neodvolatelně končí, aby mohlo začít něco zcela nového. Je to nepříjemné, ale je to nevyhnutelné. Mně je nejbližší termín a představa transformace, přeměny. Kdybychom si představili, že prožíváme něco podobného jako morovou ránu konce středověku, tak už můžeme vyhlížet renesanci, která se dostavila za čtyřicet let. Všude se ještě stavělo goticky, ale na Pražském hradě už měli obdélníková okna… Teď je doba rychlejší, takže to vidím na příštích dvacet let… To je můj odhad.

Celý salon Týdeníku Echo si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku ECHO na stáncích. Objednat si ho můžete zde.