Výpisky Václava Klause: Kdo jinému jámu kopá, měl by stát na pevné půdě

ÚHEL POHLEDU

Výpisky Václava Klause: Kdo jinému jámu kopá, měl by stát na pevné půdě
Prezident Václav Klaus Foto: Jan Zatorsky
Úhel pohledu

Václav Klaus

Rok eurokrize a krize Řecka – výpisky č. 28 (rok 2010)

Po největší krizi od třicátých let (teď je slovo největší koronavirovou krizí dávno překonáno) se naplno ukázala problematičnost měnového „sjednocení“ Evropy a zejména riziko eura pro země evropského jihu, tehdy se říkalo pro země PIGS – Portugalsko, Itálie, Řecko (anglické Greece) a Španělsko, tedy pro země, pro které byl (a je i dnes) kurs eura neúnosně vysoký. Za obrovské náklady byly tyto země nikoli zachráněny, jak se mylně tvrdí, ale krize (a krach) byly oddáleny v čase. Náklady platil evropský daňový poplatník, zejména v ne-PIGS zemích. Některé z těchto zemí – Řecko a Itálie – jsou i dnes svým HDP na hlavu na úrovni roku 2000. Psal jsem o tom tehdy spoustu článků a projevů.

V roce 2010 mi vyšla v Bělehradě kniha Evropa i EU – Pogled političara i pogled ekonomiste, kterou přeložil a výběr textů z let 1993-2009 připravil jeden z největších přátel naší země a také řadu let velvyslanec Jugoslávie (a potom Srbska a Černé Hory) v České republice prof. Aleksandar Ilič (který bohužel v roce 2018 zemřel). Vyšla i má první knížka „cestopisů“ s názvem Zápisky z cest a kromě každoroční sbírky mých prezidentských textů a projevů Rok sedmý vyšly i čtyři překlady mé Modré, nikoli zelené planety – v Černé Hoře (údajně v černohorštině, ale ona je to stará známá srbochorvatština), v Holandsku, v Japonsku a v Egyptě.

Své výpisky jsem v roce 2010 začal zapsáním si staré německé lidové moudrosti, kterou mi řekl tehdejší německý prezident Christian Wulff: „kdo jinému jámu kopá, měl by stát na pevné půdě“. Nevím, proč mi to říkal právě on, ale rozumná poučka to je. Zdá se, že jemu kopali jámu jiní, a proto ho nenechali dokončit ani normální délku prvního prezidentského mandátu.

V americkém časopise The Wilson Quarterly (jaro 2010) napsal James Grant zásadní článek „The Rise of Juristocracy“. O nebezpečném vzestupu tohoto fenoménu – jak my říkáme soudcokracie (ale juristocracy je víc) – jsme byli už tehdy přesvědčeni, ale takovýto souvislý text jsem viděl prvně. Klíčem ke všemu je věta, že v posledních desetiletích uskutečněné dílčí „ústavní reformy odebraly politickou moc zvoleným politikům a přesunuly ji k nezvoleným soudcům“ (str. 16).

James Grant pokračuje: „moderní soudcovský aktivismus je v mnoha ohledech projevem staré víry v to, že demokracie musí být usměrňována aristokracií“ (str. 17). Zcela v souladu s mým přesvědčením říká, že „hlavním nástrojem (vehicle), který soudcovský aktivismus používá, je jazyk práv“. Ale práva jsou a musí být, podle něho, v konkurenci s dalšími politickými postoji, činy a požadavky, a proto není možné používat „práva jako trumf v kartách“ (str. 18).

Za jeden z největších problémů považuje to „tragický omyl, že je možné udělat striktní rozlišení mezi tvorbou zákonů (lawmaking) a soudcovským rozhodováním“ (str. 20). A úplně nejdůležitější je teze, že „myšlenka lidských práv (navíc stále extendovaných) je součástí iluze o možnosti zrušení politiky“ (tamtéž).

Kenneth Minogue v Quadrantu píše, že „je jen málo věcí destruktivnějších než politický sen o dokonalosti (perfection)“. Melanie Phillips v článku „The World Turned Upside Down“ už v roce 2010 vyslovila to, co si mnozí myslí až teď, o deset let později. Málokomu mohu dnes vysvětlit, že se mi už tehdy zdálo, že „média a inteligence ve Velké Británii jsou v čele vytváření post-západního řádu“ a že „multikulturalismus provádí křižáckou výpravu proti západní civilizaci“. Abych se vrátil ke K. Minogueovi a jeho varování před „perfection“ uvedu ještě, že napsal, že nastává „měkký totalitarismus, který omezuje svobodu a zavádí a tyranny of the mind“ (přeložil bych tyranii rozumu).

Ve studii, publikované v Centre for Independent Studies (v Sydney) publikoval O. M. Hartwich článek „After the Wall“, myšleno berlínská zeď. Trápí ho, že došlo k posunu „od revoluce za svobodu k evoluci státu blahobytu“. Mne to trápí také.

Známý myslitel a publicista Matt Ridley ve své knize „The Rational Optimist“ (Harper Collins, 2010) uváděním spousty dat bojuje s všeobecným pesimismem o špatném stavu světa. Je těžké si vybrat, tak uvedu jen několik náhodných faktů, ukazujících obrovský posun, zdráhám se říci zlepšení:
– průměrný Mexičan dnes žije déle než průměrný Brit v roce 1950;
– průměrný Botswaňan (nevím, jak to lépe říci česky, angličtina může všechno) dnes vydělává více než průměrný Fin v roce 1955;
– dětská úmrtnost je dnes nižší v Nepálu, než byla v Itálii v roce 1951;
– v roce 1915 byla jedna třetina zemědělské půdy v USA používána jako krmivo pro koně.

Nevím, proč jsem si zapsal právě tyto Ridleyho výroky, ale i dnes se mi zdají být velmi přesvědčivé. Často citujeme pár hlavních výroků, ale málo čteme Adama Smithe, který v roce 1776 napsal, že „každých pět let někdo napíše knihu, že se bohatství národů snižuje, že se venkov vylidňuje, že je zemědělství zanedbáváno, že průmysl upadá a že obchodu ubývá“. Opravdu jsou to slova z roku 1776? Pak není nic nového pod sluncem.

Nemám poznamenané jméno autora, ale z jeho citátu plyne, že přísně rozlišuje vědu (a vynálezy technologie) od technology diffusion (od rozptylu či šíření nových technologií), neboť v realitě (a svým ekonomickým dopadem) primárně nejde o vynálezy, ale o „používání technologií“ a o „rychlost jejich adaptace“. Naši dnešní bojovníci za co nejvíce peněz pro vědu tuto odlišnost nechápou.

  1. 8. 2020