Udavači našich dní

Opakovaně se v médiích či od spoluobčanů doslýchám o nemalém množství „protiepidemiologických“ oznamovatelů nejrůznějších přestupků a porušování vládních pravidel. Občas se tím někteří veřejně chlubí a ve svých očích oznamují téměř hrdinský čin.

Vůbec se mi to nelíbí.

Samozřejmě chápu, že toto jednání se může mnohým zdát jako užitečná snaha o udržení veřejného zdraví, prostě boj za vyšší dobro..

Mám však dvě zásadní ALE.

V prvé řadě jsem si jist, že v každé době, která se bonzáky hemžila (ať již to byli nejrůznější Bretschneiderové za první války, kolaborantští práskači za nacistické okupace nebo Pavkové Morozovové za bolševické totality), panoval v nemalé části společnosti také pocit, že tito oznamovatelé konají dobrou věc. Vždyť narušování válečného úsilí c. k. monarchie či zpochybňování budování zářných zítřků opravdu ledaskdo považoval za nepřijatelné narušování jednoty při cestě za vítězstvím. V případě udavačů za protektorátu i komunismu to mohlo být poněkud složitější, často jim za pouhé neudání hrozil trest, ale přinejmenším pocit „ten hazardér ohrožuje nás všechny, pryč s ním“ splňuje výše uvedenou podmínku vyššího dobra.

Zkrátka a dobře, práskači naší historie posledního století, kterými dnes většinově naprosto jednoznačně pohrdáme, také ve svých očích a dokonce i v očích nemalého množství svých spoluobčanů usilovali o větší dobro. Nezapomínejme na to! Vždycky je zapotřebí k dějinám přistupovat s ohromnou dávkou respektu a pokory a naopak uměřovat neochvějnou důvěru ve svou vlastní pravdu tváří v tvář současnosti. Co si o svých covidových jistotách pomyslíme za deset let…

Za druhé chci pojmenovat udavačství jako jistou občanskou nestatečnost, ba zbabělost. Určitě lze uvést i řadu protipříkladů, nicméně jsou to výjimky potvrzující pravidlo. Zkrátka a dobře, dotyčný práskač patrně nemá dost odvahy zajít za sousedem, spoluobčanem, účastníkem demonstrace a podobně a normálně občansky ho vyzvat, ať si nasadí roušku, ať nepije svařák u stánku, ať nechodí do zavřené restaurace či cokoli jiného... Ne, to neudělá. Zvedne mobil a začne žalovat, volat policii. Problém je, že jediné, na co najde odvahu, je to žalování. Nepředchází tomu žádná méně represivní aktivita. Kdyby vystoupil, ozval se, zvedl svůj hlas, setkal se s arogancí či násilím a NÁSLEDNĚ v reakci zavolal státní orgány, ok. Ale tak to není. Jsem občansky nesebevědomý, jsem srab, nechci, aby se vědělo, že jsem to byl já, tak udávám…

Mohl bych na tomto místě začít rozvíjet mnohé další myšlenky o rozvíjející se kultuře cenzorů (udavačů) na sociálních sítích, o politických stranách, které mají bonzování svých konkurentů jako základní program a podobně, ale to je asi na jiný článek.

Při vší úctě k nelehké situaci zmatených vládních politiků, nejistotě vědců, složité době, ba i při respektu k možné potřebě dodržování opatření pravím: udavačství a bonzování je vždycky ubohé.