S kastroly a vařečkami proti socialisticko-komunistické vládě

KOMENTÁŘ

S kastroly a vařečkami proti socialisticko-komunistické vládě
Pablo Iglesias Foto: Shutterstock
2
Komentáře
Václav Rákos
Sdílet:

Hlavní zprávy

Zlobivý element establishmentu

EDITORIAL

Mělo by to tak být, že předplatitelé i čtenáři našeho týdeníku dostanou objemnější, řekněme, složku. Vedle regulérního vydání, kde najdete další text naší výraz ...

02:30

Týdeník Echo

Koupit

Ne jen na protest proti reakci vlády na koronavirovou krizi. Nýbrž proti samotné vládě, v obavách z levicové diktatury. Nejčastější hesla povstání znějí: „Demisi“ a „Svobodu“. Statisíce lidí stojí „hladové fronty“ na potravinové dary, četnictvo proti protestujícím tvrdě zasáhnout nechce, vláda odvolává policejní šéfy. Komunističtí chaoti na oplátku hrozí smrtí, tekla první krev a střílelo se. Španělsko těchto dnů...

Cílem „kastrolád“ (caceroladas) je vyjádřit odpor vůči vládě co největším lomozem, jehož se dosahuje tlučením do hrnců, kastrolů, poklic… vařečkami, sběračkami… jakýmkoli kuchyňským náčiním. Původně byly kastrolády za teprve postupného uvolňování pravidel vyhlášených ve Španělsku za stavu „alarmu“ jen balkonové. Na ulici se smělo tam, kde se kastrolády rodily, jen na procházku od osmi večer a za dodržení předepsaných rozestupů – dva metry pro venkovní pohyb.

A kastrolády byly ne snad výlučně, ale především formou protestu typickou pro těžce zkoušený Madrid. Právě Madrid, nejen hlavní město, ale celé „společenství“, zažíval na vrcholu krize známé hororové scény, kdy lékaři museli volit mezi záchranou a smrtí a kde si množství zesnulých vynutilo použít jako márnici zimní stadion. A v Madridu se také koronavirová omezení uvolňují nejpomaleji.

I přes to se už v první polovině měsíce kastrolády spontánně přelily z balkonů do ulic. Poprvé se to stalo v „lepší“ čtvrti Salamanca v centru Madridu.

 

Levice se ústy mluvčího parlamentní frakce volební aliance Unidas Podemos (UP; Spojené můžeme, slovo unidas je jen v ženském rodě), což je sdružení antisystémových, krajně levicových a komunistických stran, snažila udělat z protestujících Madrileños třídního nepřítele: mluvčí parlamentní frakce UP Pablo Echenique je označil za „vyšší třídu“, která se snaží chránit svá privilegia. Levice se snažila vylíčit účastníky kastrolád jako zbohatlíky, kteří porušují pravidla a ohrožují ostatní, protože nemohou na golf.

Jenže kastroláda se šířila z jedné čtvrti do druhé jako pomalý požár, jehož síle levicová vláda dokázala bránit stejně neúčinně jako šíření koronaviru.

Z Madridu se lomoz hrnců záhy přelil do dalších měst. Už 14. května média informovala, že lomozí Sevilla, hlavní město rebelující a s vládou rozkmotřené Andalusie, a sporadicky Alicante, hlavní město jedné ze tří provincií ve Valencijském společenství. O dva dny později, 16. května, se k randálu začal připojovat sever Španělska: několik tisíc lidí vyšlo s hrnci do ulic v Zaragoze, hlavním městě Aragonie, v Logroñu, hlavním městě maličkého autonomního společenství, ale vinařské velmoci La Rioja, a v univerzitním městě ve Staré Kastílii Salamance.

Tou dobou přišli Madrileños zabubnovat na kastroly před madridské sídlo vládních socialistů PSOE (Partido Socialista Obrero Español) premiéra Pedra Sáncheze. Úřadovnu opevnily policejní antony, ale jinak policie nezasahovala. Policisté jen zdvořile vymáhali dodržování rozestupů.

Přidala se – 18. května – ohromnou kastroládou Córdoba. Nazítří Valencie. Dalšího dne už v Seville kastroláda přerostla v hotovou bouři, poprvé se lomoz nádobí začal ozývat v Galícii, nelibozvuk hrncové symfonie začal znít Toledem na centrálních planinách i v přímořské Malaze na jihu.

Foto: ECHO24

V pátek minulého týdne už musel deník El Mundo, jeden ze tří největších španělských a jako takový korektní, jak jen to jde, napsat: „Kastrolové povstání“ (golpe de cacerola) se šíří celým Španělskem.

Džungle před vilou soudruha místopředsedy

Od poloviny května chodili sousedé v obci Galapagar před vilu Pabla Iglesiase, místopředsedy vlády a šéfa ultralevicové UP, dát mu vyslechnout svou kakofonii. „Nechceme komunismus, chceme svobodu,“ křičeli Galapagarští na svého souseda. „Táhni už!“

Že je přesvědčeným komunistou, důrazně opakoval před televizními kamerami sám šéf hnutí Podemos, jež dalo později název celé volební alianci. Ta se svými cíli, likvidací současné formy demokracie, konstituční monarchie, a její nahrazení republikou, nejlépe marxistickou, nijak netají. Příznivci levicové aliance na svých mítincích požadují smrt krále, Jeho Veličenstva Filipa VI., a zavraždění jeho malých dcer celkem běžně.

„Kdyby byly podmínky jako v Rusku v roce 1917, nepochybně bych si došel do paláce Zarzuela (pozn.: rezidence španělské královské rodiny) pro krále a udělal bych s ním to, co Lenin s carem,“ prohlásil loni na podzim generální tajemník Komunistické strany Španělska Enrique Santiago, takto poslanec UP, povoláním advokát, který se prohlašuje za „hrdého leninistu“. Narážku na vyvraždění carské rodiny bolševickými vrahy v roce 1918 sice učinil pro satirický časopis, ale těžko říci, zda je to dostatečná omluva.

Mimochodem: právě tento Santiago, obdivovatel Lenina a diktátorských režimů na Kubě či ve Venezuele, někdejší vyjednavač kolumbijských narkoteroristů z FARC (Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia – Revoluční ozbrojené síly Kolumbie), jenž prohlašuje narkoterorismus za legitimní způsob financování levicových revolucí… právě tento Santiago byl na začátku května jmenován místopředsedou parlamentní „Komise pro sociální a ekonomickou obnovu po pandemii covid-19“.

Proslýchá se, že jsou si s šéfem UP Iglesiasem velmi blízcí.

Pablo Iglesias (41) je synem člena ultralevicové teroristické organizace Antifašistická a vlastenecká revoluční fronta (FRAP – Frente Revolucionario Antifascista y Patriota) Javiera Iglesiase, který byl za členství v organizaci, jejímž „úspěchem“ bylo na sklonku frankistické diktatury zavraždění dvou četníků, vězněn.

Syn Pablo založil hnutí Podemos v roce 2014. Stále více sdělovacích prostředků přináší informace o financování Iglesiasova hnutí latinskoamerickými levicovými režimy. Vlekoucí se skandál naposledy znovu rozvířila letos v lednu parlamentní pravicová strana Vox, když podala na „Protikorupční prokuraturu“ (pozn.: odbor pro boj s korupcí a organizovaným zločinem státního zastupitelství) stížnost na údajné nelegální financování Iglesiasova hnutí.

Šéfové hnutí Podemos měli údajně dostávat peníze od režimu bolivijského socialistického prezidenta (do loňska) Eva Moralese (už dříve se vyšetřovalo napojení Podemos na režimy ve Venezuele a Íránu). Pokud by se podezření založené na prohlášení členů bolivijské vlády potvrdilo, znamenalo by to porušení zákona zapovídajícího politickým stranám přijímat finance od cizích vlád. O tom, jaký zájem mohl mít socialistický režim indiána z národa Ajmarů a ochránce pěstitelů koky na krajně levicovém hnutí v Evropě, lze jen spekulovat, natož aby padlo slovní spojení „kanál pro distribuci kokainu v Evropě“. Ne že by se ve Španělsku nespekulovalo.

Ve volbách rok po svém vzniku zaznamenalo hnutí Podemos svůj historický úspěch. Po finanční krizi byla strana vnímána hlavně jako hnutí protestní, jako alternativa tradičních stran, socialistů a lidovců (PP), jež přestály své korupční skandály. Úspěch ve formě 21 procent hlasů ovšem nezúročila, neměla partnera. Od té doby jde dolů. Na vstup do vlády UP – už jako alianci komunistických a levicových stran – stačil dosud nejhorší volební výsledek. V posledních volbách v loňském listopadu aliance klesla pod deset procent. Ale šéf socialistů a současný premiér Sánchez nikoho jiného pro koalici, první v novodobých dějinách, neměl. I tak je vláda menšinová, opřená o tichou podporu tu katalánských nebo baskických separatistů, tu o populistické „Občany“ (Ciudadanos). Ožehavá situace: premiér je rukojmím více nebo méně nevypočitatelných chaotů, jejichž společným cílem – až na Ciudadanos – je rozložit Španělsko.

Iglesias sám se rád stylizuje do role „pouličního bojovníka“ z těch nejdrsnějších představ o skutečném obsahu stejnojmenné písně Rolling Stones. Dávno před koronakrizí se nechával vidět s šátkem přes ústa – maskovaný jako Jesse James. Kdo v tom viděl důkaz jalového romantismu, hluboce se spletl:

„Předpokládám, že mnozí z vás dokonale umí připravit Molotovův koktejl, stavět barikády… Nadchází konečná krize kapitalismu a musíme být připraveni chopit se zbraní!“ hřímal už v roce 2014 k frekventantům „letní školy“ svého hnutí vůdce Iglesias, dnes „revolucionář ve vládní limuzíně“. Parlament, v němž teď sedí, označil v témže projevu doslova za „zasranou buržoustskou instituci“ a policii za „mlátičky ve službách bohatých“.

V předposledním květnovém týdnu okusil vlastní medicínu, byť ředěnou: byl nucen poslouchat bubnování na kastroly před svou vilou. A pouličnímu bojovníkovi, který patří mezi sto nejbohatších Španělů, se to nelíbilo.

„Dnes manifestují pravičáci u mého domu. Může se stát, že zítra budou vyznavači levice manifestovat před bytem (madridské starostky) Ayuso nebo před domem (předsedy strany Vox Santiaga) Abascala,“ pohrozil. A levicoví militanti o sobě dali záhy vědět.

Policisté proti kastrolům nepůjdou a začátek čistky

Nejprve ovšem vláda dala okolí místopředsedovy vily vyklidit, přístupovou ulici policejně uzavřít a vilu přísně střežit.

Jenže policisté a četníci si pamatují, co o nich místopředseda řekl, když byl ještě jen antisystémovým chaotou. Ony Molotovovy koktejly si vysvětlili jako výhrůžku a hlídat teď jeho dům se jim nechce. Promluvily odbory jedné z policejních složek, Civilní stráže (Guardia civil), formou otevřeného prohlášení:

Četníci v prohlášení z 20. května žádají ministerstvo vnitra o vysvětlení důvodů pro posílení bezpečnostních služeb pro šéfa komunistů a jeho dům „v tak vysoké míře“. Strážníci jinými slovy sdělili ministerstvu, že si nejsou zákonností opatření čili zákonným počínáním vlády docela jisti. Ministrovi totiž připomněli: „Ústava stanoví, že bezpečnostní síly a orgány podřízené vládě mohou být odveleny chránit volný pohyb, práva a svobody občanů a zaručit jejich bezpečnost.“

A vzpomněli si, co dluží samotnému místopředsedovi vlády:

„Požadujeme veřejnou omluvu Pabla Iglesiase za urážky a útoky na členy ozbrojených sil a bezpečnostních sborů státu. Pokud k omluvě nedojde, budeme požadovat jeho demisi pro nekonzistentnost jeho jednání coby představitele španělské vlády.“

Strážníci se tak připojili k tehdy týden starému prohlášení kolegů policistů, kteří promluvili v rozhlase ústy mluvčího policejních odborů: ten naznačil, že vláda udílí nelegální rozkazy, a doslova řekl: Vládní politici „překročili červenou čáru“, když stav alarmu používají k zavádění ještě tvrdšího režimu, než jakým by byl výjimečný stav, který teprve umožní vládě omezovat základní lidská práva.

Vůle dodržovat zákon, snaha jednat v mezích ústavy a nenechat se strhnout k tvrdému postupu proti vlastním lidem jsou především viditelné přímo v ulicích. Zatímco levicová vláda s odkazy na péči o zdraví lidu opakuje vůli kastrolády zarazit, příslušníci ozbrojených složek se chovají náramně zdvořile, nenařizují, jen žádají, což obvykle stačí, protože hráči na hrnce mají dobrou vůli všem nařízením dostát. Strážníci organizují dopravu a upozorňují na rozestupy, čímž se vlastně stávají účastníky kastrolád a pomáhají je organizovat.

Což ovšem levice nehodlá nechat jen tak. Je tu „cenzura“, starší a dosud nečinný zákon umožňující slídit na sociálních sítích: ministr vnitra jej aktivoval a velel policii vyslídit, jeho jazykem „zjistit“, organizátory kastrolád. Samozřejmě s odkazem na zájem o veřejné zdraví.

Kastrolové povstání se ale podle všeho šíří spontánně. Neorganizuje jej nikdo z politiků. Něco jako „štáb“ či „politbyro“ nemají.

První hlavy, první krev a první výstřely

O tom, že vláda zneužívá četnictvo za stavu nouze také pro své politické cíle, začali četníci mluvit už na konci dubna. Vláda je údajně používá jako „štít pro vylepšování vlastního obrazu“. Generál Civilní stráže José Manuel Santiago, vrchní velitel nejvyššího štábu, pak na tiskové konferenci řekl, že strážníci jsou úkolováni vládou nejen k boji proti šíření fake news o koronaviru, ale i tím, aby „minimalizovali klima“ kritické vůči vládnímu řízení krize. Než jej vláda suspendovala, uplynuly nanejvýš desítky hodin.

K citlivé otázce vztahu vlády a silových složek připočtěme zhruba 300 000 zkrachovalých soukromníků a firem; milion lidí spadajících pod takzvaný režim ERTE (Protokol nařízení o dočasném zaměstnání; ve Španělsku oblíbená obdoba zaměstnávání na dobu určitou nejen sezonních dělníků), kteří koncem května čekali za situace, kdy jim koronavirová opatření znemožnila vydělávat, jakoukoli aktivitu, už tři měsíce na jakoukoli podporu; několikahodinové hladové fronty na základní potraviny, jež rozdávají díky humanitárním sbírkám charity. Deník ABC odhaduje počet rodin bez příjmu a pomoci na statisíce.

A také je zjevná diskriminace některých sektorů: ministr dopravy José Luis Ábalos – mimochodem týž Ábalos, vyšetřovaný pro lednovou tajnou schůzku s venezuelskou viceprezidentkou Delcy Rodríguez, dvojkou diktátorského režimu Nicoláse Madura, jíž je v souvislosti se sankcemi Evropské unie zakázán vstup na území EU, na madridském letišti Barrajas – donedávna zastával postoj, že turistický ruch je jeden ze sektorů, které je třeba obětovat. Turistika přitom Španělsku vydělává kolem 15 procent HDP, což činí ke dvěma stům miliard eur, trojnásobek ve srovnání s automobilovým průmyslem.

Právě tak zůstali bez pomoci chovatelé divokého iberského tura, kteří se ocitli v důsledku nemožnosti pořádat veřejná představení včetně tradičních korid bez jakéhokoli příjmu. Centrální vláda je nechala, stejně jako profesionály býčího světa, mimo okruh příjemců podpory. Chovatele navzdory opakovanému volání o pomoc nezařadila ani do programů na pomoc zemědělcům a chovatelům hospodářských zvířat, ani na pomoc podnikatelům.

Chovatelé jsou přitom nuceni, aby se vyhnuli hladu a pokryli náklady chovných rančů, prodávat vzácná zvířata v nebývalém množstvích na jatka. Jateční cena dospělého býka, jakého lze prodat do arény řádově za 10 000 eur, totiž klesla bez diváků koridy na pouhých 400 až 500 eur. Mnohým autochtonním a nenahraditelným plemenům tak hrozí vyhynutí.

Býčí sektor, jeden z mála výdělečných segmentů kultury, přitom Španělsku vydělává v řádu stovek milionů eur. Jen samotnému Madridu vydělávají býci víc než všechna španělská kina dohromady. Kinematografie ovšem dotaci sedmdesát milionů eur dostala. Jinak než jako diskriminaci, která hrozí ekologickou katastrofou i humanitární krizí, to asi 200 000 lidí závislých na býčí kultuře obživou chápat nemůže.

Důvody, proč si praštit do kastrolu, si najde každý kromě tvrdého voličského jádra levice. Záhy tedy začalo kastrolové povstání doutnat hlavně v Madridu. A jak bylo řečeno, našlo si místopředsedu vlády. Jeho chaoti vyslechli volání o pomoc a vytáhli do ulic „proti fašistům“. V Madridu napadla skupinka levicových radikálů pěstmi čtyřiatřicetiletého účastníka pokojných demonstrací a tekla první krev.

V sobotu 23. května se konala první protivládní demonstrace – automobilová, aby se neporušovala bezpečnostní pravidla –, pořádaná pravicovou opozicí, stranou Vox. Kolony aut zdobených španělskými vlajkami ucpaly centra všech velkých měst. Levicoví radikálové kontrovali sypáním improvizovaných ježků, zhotovených z korkových zátek a hřebíků, pod kola aut.

A na protestní karavany se také střílelo. Zatím „jen“ ze vzduchových zbraní, ale z žádných bambitek z pouti: dolíky v kapotách automobilů dávají tušit, co by výstřel provedl s lidskou tkání. Že nedošlo k neštěstí, je věcí náhody.

Plážový socialismus

O den později premiér Sánchez překvapivě oznámil, že Španělsko se na přelomu června a července otevře turistům a začne se hrát slavná fotbalová „La liga“. Pro domácí publikum dodal, že některé územní jednotky se vrátí do „normálního režimu“ v řádu několika dnů.

Načež ministr vnitra nazítří, 25. května – za zahraničního jásání nad možností jet se ještě letos koupat –, zbavil funkce vrchního velitele strážníků v rebelujícím Madridu, plukovníka Diega Péreze de los Cobos, pro ztrátu důvěry.

Plukovník se podílel na vyšetřování případu možné trestní odpovědnosti členů vlády za šíření koronaviru prostřednictvím levicové feministické demonstrace 8. března v centru nakaženého Madridu, jíž se účastnilo 120 000 lidí včetně předních političek levicových vládních stran. Že manifestace a počet obětí souvisejí, potvrdili mnozí odborníci, virologové a epidemiologové. Podle odhadů zemřelo o 60 až 80 procent víc lidí, než by zemřelo bez demonstrace. Že počet mrtvých s hromadnými akcemi pořádanými toho dne souvisí, potvrdil i soudní forenzní expert (nicméně takřka vyloučil možnost dokázat příčinnou souvislost mezi smrtí konkrétní oběti a levicovou manifestací).

Tato skutečnost stojí na počátku všeho. Kromě uvedených okolností byla jednou z prvních příčin balkonových kastrolád. Samozřejmě zaznívají hlasy, zejména ze strany příznivců levice, že kastrolové povstání je nezodpovědné, protože může šířit koronavirus.

„Mám-li zemřít, raději zemřu na koronavirus než hlady a rukou téhle vlády,“ odpověděla autorovi textu na otázku, zda se nebojí na hrnciády chodit za situace, kdy ve Španělsku stále umírají desítky lidí denně, jedna z účastnic středního věku.

„Dopustíme-li komunistickou diktaturu, nejsme Španělé,“ dodala dívka asi dvacetiletá, lze-li pod rouškou soudit.