Tornádo, rok poté. Film Jany Počtové pátrá po katastrofě v kolektivní paměti

Již 24. června uběhne rok ode dne, kdy tornádo zasáhlo obce na jižní Moravě. Tornádo o rychlosti až 418 km/h zabilo celkem šest osob, 300 lidí zranilo a poškodilo 1600 objektů. Nejvíce postiženými městy na Břeclavsku a Hodonínsku byly Hrušky, Moravská Nová Ves, Lužice, Mikulčice městská část Hodonína Bažantnice. Také na tato místa přivede diváky nový dokumentární film Tornádo, rok poté. Příběhy lidí, které zasáhla katastrofa v něm zmapovala dokumentaristka Jana Počtová.

Dokument začala Počtová natáčet v prosinci 2021. Podařilo se jí shromáždit svědectví 30 obyvatel tornádem zasažených obcí. V předvečer prvního výročí této přírodní katastrofy odvysílá film „Tornádo, rok poté“ Česká televize.

Proč jste se rozhodla zpracovat zrovna téma tornáda?

Byla jsem oslovena nadací Karel Komárek Family Foundation, která v této oblasti dodnes působí a pomáhali dost i při tornádu. Přišlo jim správné, jelikož se žádný film neplánoval, událost zaznamenat a hlavně zaznamenat příběhy lidí a příběhy filantropie a solidarity, která se krátce po tornádu děla.

Ve snímku se objevuje 30 lidí. Z jakých vesnic tito lidé byli? A jak jste je k účasti v dokumentu oslovila?

Všichni pocházeli z těch hlavních postižených vesnic: z Mikulčic, Hrušek, Lužic, městské části Hodonína Bažantnice a Moravské Nové Vsi.

Vzhledem k tomu, že nadace tam dlouhodobě působí, tak jsme měli kontakty na místní lidi a výzvu jsme rozprostřeli skrz naskrz. Požádali jsme starosty jednotlivých obcí, ti to dali do různých oběžníků nebo na webové stránky. Pak jsme tam měli přímo i jednu skvělou produkční, která lidi přímo oslovovala.

Proč jste v dokumentu sledovala 30 lidí a nesledovala jste detailněji osudy pouze některých z nich?

Film jsme začali natáčet půl roku po katastrofě. Sledovat jen několik jedinců v ten okamžik nemělo cenu, protože jsme to nemohli zaznamenat od začátku. Když jsem přemýšlela, jak film dramaturgicky pojmout, tak mě vlastně víc, než jednotlivé příběhy zajímala ta událost jako celek. A měla jsem pocit, že se dostanu hlouběji díky tomu, že těch lidí tam bude více, protože ta katastrofa se dotkla stovek lidí. Takže pro mě ani nebyly tak důležité ty jednotlivé osobní příběhy, jako z těch jednotlivých osobních příběhů vybudovat jakousi kolektivní paměť, kde se různé pocity budou doplňovat a vlastně postupně tvořit příběh. Hlavním hrdinou se pro mě de facto stalo tornádo.

Dokument jste točila s tím, že by měl vyjít k prvnímu výročí tornáda?

Ano, tak jsme se s rodinnou nadací Karla Komárka dohodli. Bude to vlastně i jakási pocta místním lidem, aby neměli pocit, že po tak velkém mediálním zájmu se na ně rok poté zapomnělo.

Je něco, co vás na natáčení samotném překvapilo nebo něco, co se vás osobně dotklo?

Tu práci dělám dlouho a už mě málo co překvapí, ale určitě mě dostalo to dojetí postižených lidí z toho, jak jim bylo po oné tragické události pomoženo. A jak se jich to mnohdy dotklo víc než samotné tornádo. Bylo hezké sledovat jejich reakce, když si vlastně uvědomili, že jsou za prvé schopni přijmout pomoc ostatních a i to, že ta pomoc přichází v tak obrovské míře. A vlastně si myslím, že to bylo to nejvíc, co jim pomohlo vyrovnat se s tou šílenou událostí, která se jim v životě stala.

Dokument má premiéru 23. června, na co byste diváka nalákala, co v dokumentu může vidět?

Všichni jsme sledovali příběhy postižených jenom v televizních zprávách a formát zpráv, ze své podstaty, není schopen plně přenést příběhy, které se tam staly. Myslím si, že náš film to napravil a dokázali jsme přenést onu tragédii na plátno s tím, že to není jenom o samotné tragédii, ale i o tom, že na všem špatném je i něco dobrého. A vlastně ač se tam stalo, co se stalo, tak to má happy end. Podle mě je to taková citlivě udělaná sonda největší tragické události, přírodní katastrofy, která se v České republice kdy za historii udála.