„Je to první mediální epidemie.“ O dopadu covidu na duševní zdraví

Pandemie nemoci covid-19 nepůsobí jenom ztráty na životech a omezení hospodářského a společenského života, o nichž se v současnosti velice horlivě diskutuje. Má také dopad na duševní zdraví lidí. Ten už takovou veřejnou pozornost nepoutá, také proto, že může být méně viditelný a hůř se měří. Teď se ale důvěryhodná data objevila. Národní ústav duševního zdraví zpracovává dlouhodobou studii duševního zdraví české populace, jíž se účastní přes tři tisíce lidí. První dotazování probíhalo v roce 2017, druhé letos na jaře, v době nástupu pandemie. Podle výsledků výzkumu došlo k trojnásobnému nárůstu depresí, úzkosti vzrostly dvojnásobně a trojnásobně vzrostla rizika suicidality. Tak velký nárůst zpracovatele překvapil (viz rozhovor s šéfem ústavu Cyrilem Höschlem v Týdeníku Echo č. 39/2020).

Do Salonu Týdeníku Echo jsme pozvali klinické psychology Lenku Zajícovou a Jiřího Jakubů a psychiatra Jana Veveru, redaktor Echa Ondřej Štindl s nimi mluvil o tom, zda takový prudký nárůst vnímají i ve své klinické praxi, a obecněji o tom, jak vypadají dopady pandemie na psychiku lidí z pohledu těch, kdo se s nimi každodenně setkávají.

Zajícová: Naše ambulance dřív musela odmítat asi padesát zájemců měsíčně. Když nastoupila první vlna pandemie, přestali zájemci volat úplně, mohlo to působit dojmem, že koronavirus úplně vymazal neurotické poruchy, jimiž se především zabýváme. Spíš si ale myslím, že lidé, u kterých se nově projevily třeba úzkosti, se obraceli na telefonické linky pomoci, případně šli rovnou na psychiatrii. To, že celkově k nárůstu úzkostných poruch a depresí došlo, asi není nijak překvapivé – pandemie představovala obrovský impulz, na který lidé v tzv. subdepresivním stavu nebo s dispozicí k úzkostnému prožívání museli nějak reagovat.

Jakubů: Mám to podobné. Po nástupu pandemie se na několik týdnů přestali ozývat noví klienti. Ti stávající samozřejmě covid a pandemii řešili, ne ale jako nějaké svoje ústřední téma, stav žádného z nich se kvůli pandemii, myslím, nezhoršil.

Vevera: Pracuju v nemocnici a i tam s příchodem pandemie klesl počet nově příchozích úzkostných pacientů. Domnívám se, že se k nám prostě báli chodit, protože nemocnici vnímali jako to nejrizikovější místo z hlediska možnosti nákazy. Raději seděli doma a báli se tam. Zároveň jsme ale rozšířili kapacitu telefonních linek pomoci a zřídili jednu novou linku a tam byl nárůst počtu telefonátů značný a velice rychlý. Samozřejmě ale nejde rozlišit, kolik z těch volajících bylo ve stavu, kdy by za normálních okolností vyhledali psychiatrickou pomoc, a kolik jich jenom shánělo informace. Výsledky té studie nejsem nějak překvapený, odpovídá také tomu, jakým způsobem se o epidemii referuje – každý den je ten „nejhorší“. Zároveň velice oceňuji, že ta studie vůbec vznikla, že máme nějaká data. V posledních měsících totiž došlo nejenom k selhání politické sféry, ale i sféry akademické, která měla produkovat množství nejrůznějších studií, na jejichž základě se měla přijímat rozhodnutí. Místo toho se ale rozhodovalo na základě dojmů. Tímhle způsobem můžeme rozhodovat my v našich klinických praxích, v celospolečenském měřítku by ale rozhodnutí měla vznikat jiným způsobem. Díky studii týmu Petra Winklera teď my, psychiatři, můžeme vést nějakou smysluplnou diskusi. Ta totiž může nastat, až když jsou shromážděna data, o nichž je možné diskutovat. V mnoha oblastech jsme ale v Česku tu fázi sbírání dat, počítání, přeskočili a rovnou začali spekulovat.

A naznačují ta data, že jako společnost procházíme krizí duševního zdraví?

Vevera: Ta současná epidemie se v jednom ohledu zásadně liší od všech minulých epidemií, které lidstvo přestálo. Je to první mediální epidemie. Podobá se v tom ohledu sebevražednému atentátu, jehož nejúčinnější zbraní jsou nakonec kamery, které zaznamenají ten čin. Někdy se jí také říká infodemie. Kromě lékařských prostředků se proti ní musí bojovat i těmi informačními.

Celý Salon si můžete přečíst na EchoPrime. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.