Sněmovna nestihla v pátek závěrečné schvalování energetické novely, která by po poslaneckých úpravách mohla omezit peníze ze státního rozpočtu vyplácené na podp ...
Bylo by bývalo lepší se cestou ke zbavení prezidenta pravomocí vůbec nevydávat? Tak, jak to říkali minulý týden třeba Petr Fiala nebo Marek Benda – netlačme na pilu, nechme zatím prezidentovi klid na léčbu, do 8. listopadu ho stejně k ničemu nepotřebujeme?
To už je akademická otázka. Po odpovědi, jakou dostal Senát od Ústřední vojenské nemocnice, nelze couvnout. Jak známo, nevyplývá z ní jen, že prezident není schopen vykonávat funkci a pravděpodobně v řádu týdnů schopen nebude. Vyplývá z ní také, že nebyl schopen ji vykonávat, když se u něj objevil předseda sněmovny Vondráček a odnesl si od něj podepsaný ústavní akt. Objevily se dokonce pochybnosti o pravosti prezidentova podpisu, jež doufejme vyjasní policie. Stejně jako roli vedoucího Kanceláře prezidenta Mynáře s jeho kumpány, kteří byli profesorem Zavoralem písemně informováni o Zemanově stavu již 13. října, což jim nezabránilo na druhý den pozvat Vondráčka.
Ale z dopisu Senátu můžeme dokonce spekulovat o tom, že prezident možná nebyl schopen vykonávat funkci ještě o nějaký ten den dřív. Že faktickou hlavou státu tu byl Vratislav Mynář.
Úvodní otázku nelze brát na lehkou váhu. Vážnost prezidentského úřadu je něco, co má svou cenu a sloužilo této zemi docela dobře. Jasně že ji momentální vykonavatel funkce mnohokrát snižoval. Ale proto se ještě nemusejí přidávat ostatní ústavní instituce. Zatím nikdy nezískal většinovou podporu žádný pokus o ústavní žalobu na prezidenta a ani sněmovna nikdy nesáhla k sice neformální, ale o to účinnější zbrani, kterou má – že by Kanceláři prezidenta drasticky seškrtala rozpočet. Dožadovat se informací o prezidentově zdravotním stavu a pak hlasovat o tom, zda má být zbaven pravomocí, to je určitě krok, který prezidentský majestát o stupínek sejme. Udělá z něj vlastně bezmocný objekt v rukou parlamentu.
Možná by v nějakých normálnějších poměrech bylo lepší nechat věcem ještě nějaký čas volný průběh a raději nevědět. Ale teď, jakmile slova profesora Zavorala padla, už není cesty zpět. Seriózní země si nemůže dovolit přejít pokrčením ramen, že nemá hlavu státu – byť by ji fakticky ze dne na den k ničemu nepotřebovala. Natož teď vzhledem k charakteru lidí v prezidentově okolí.
Ale zároveň je to vážný zásah a předseda Senátu Vystrčil zcela správně oznámil, že si před rozhodováním, na něž dojde až v řádu týdnů, vyžádá ještě jedno, aktuální lékařské stanovisko. A se zcela správným nápadem přišel i předseda lidovců Marian Jurečka – aby bylo ustaveno „lékařské konzilium odborníků, které doplní pana ředitele Ústřední vojenské nemocnice“, aby měli aktuální zprávy, jak na tom prezident je. „Ctíme to, že i ta veřejnost musí mít velmi objektivní zprávy, aby tady nevznikl dojem v části veřejnosti, že vítěz voleb chce za každou cenu zbavit prezidenta pravomocí. To fakt ne,“ vysvětloval. „Aby ty ústavní kroky, které budou činěny, nebylo možné zpochybnit... Tady to opravdu nemůžeme válcovat tím, že teď někdo má nebo bude mít nově většinu ve sněmovně.“
Je pozoruhodné, jak odmítavý postoj toto Jurečkovo stanovisko vzbudilo na sociální síti Twitter. Na co konzilium? Profesor Zavoral je přece špičkový specialista, to vám nestačí? A nepřipadá to v úvahu kvůli lékařskému tajemství. Ať mu odejmou pravomoci, a když bude problém, může to přezkoumat Ústavní soud. Zkrátka z toho vyznívalo jasné přesvědčení, že zbavit Zemana pravomocí včera bylo pozdě. Ale abychom se nedívali jen na twitterovou bublinu, i někteří experti na ústavní právo v televizi mluvili tak trochu tímto směrem.
Je jistě pochopitelné, že mnohým se po Zemanově úřadování stýskat nebude. Ale i proto, že máme pocit, že se tu dostávali k moci lidé, kteří demokracii ohrožovali, tak bychom měli demokracii ctít, právě když odcházejí. A podstata demokracie je mimo jiné i procedurální – moc se vykonává podle pravidel bez ohledu na to, o koho jde. Proto považujeme za samozřejmé, že je v mnoha situacích zajištěno, aby se ke slovu dostala víc než jedna instance, aby bylo vždy víc očí, a to pokud možno nezainteresovaných. To se vine vším možným od práva odvolání u soudu přes pravidla o konfliktu zájmů po to, že pro některá důležitá rozhodnutí parlamentu předepisuje zákon vyšší kvorum.
Konkrétně v medicíně, jako v každém specializovaném oboru, je opření se o další názor zcela normální. Víc hlav s různými zkušenostmi víc ví. I sebekvalifikovanější člověk řešící nějaký problém ví, že se mu může stát, že něco banálního přehlédne, protože se stane zajatcem svého pohledu, kroků, které už udělal, a podobně. K profesionální i demokratické etice patří se tomu nevzpouzet ve stylu: „Tak vy mi nevěříte?!“
V našem konkrétním případě jsou obavy o lékařské tajemství trochu komické vzhledem k tomu, že reálně už se ho dozvídá kdekdo. Serveru iRozhlas potvrdily dva zdroje z ÚVN, že „do prezidentovy dokumentace nahlédlo až šest desítek lékařů. Prezidentova karta byla vedena pod jeho pravým jménem. ,Pan prezident je vždycky pod svým jménem. To je pojištěnec, který je tu vedený jako každý jiný pacient, takže tady se nic netají,‘ přiblížil pro iROZHLAS.cz ortoped Antonín Chochola z Ústřední vojenské nemocnice. (…) ,Do dokumentace mají přístup někteří lékaři, ale nevím, co tam hledají,‘ dodal“.
Víme taky z uniklé SMS, že Zemana už aspoň jeden externí lékař prohlížel – specialista na játra z pražského IKEMu. Jeho přednosta Julius Špičák, zároveň poslanec ANO, následně psal svému předsedovi: „Dobrý den, pane premiére, náš specialista již pana prezidenta prohlédl, jaterní onemocnění není tak pokročilé, aby musela být indikována transplantace.“ S trochou sarkasmu můžeme říci, že jedno lékařské konzilium už kolem prezidenta funguje – Babišovo konzilium.
Ale hlavně je to celé liché, protože konzultace jsou v medicíně běžné a zákon č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách umožňuje seznámit se s dokumentací i bez souhlasu pacienta. V paragrafu 65 těch situací zákon vyjmenovává celou řadu a jistě by se do něj konzultace ošetřujícího lékaře s jinými kapacitami vešly. Ideálně se souhlasem pacienta nebo jeho blízkých, ale i bez něj.
Přezkum Ústavním soudem by byl jistě možný. Ale tendence, která se tu rozmohla, dělat z Ústavního soudu rutinní místo, kde se vlastně dokončuje rozhodování jiných orgánů, je neblahá a není třeba ji posilovat. O zbavení pravomocí rozhodnou volené orgány a ty si rozhodnutí musí obhájit před veřejností. V dnešní atmosféře „vzpoury davů“ je zcela myslitelné, že se mezi prezidentovými fanoušky vzedme vlna odporu živená konspiračními teoriemi. A pokud si myslíte, že tyto typy nepřesvědčí nic, je tu ještě jeden závažný důvod. Vytváří se tu precedent.
V budoucnu nemusí jít jen o Zemana, mechanismus má být takový, aby přišel férový všem i za jiných myslitelných situací. Kdy onemocní úplně jiný prezident a parlamentní většinu budou mít úplně jiní lidé. S touto demokratickou imaginací mají u nás právě někteří demokraté notorický problém. Můžeme si ho ilustrovat výmluvným případem.
Exguvernér ČNB Miroslav Singer publikoval v roce 2000, ještě jako „řadový ekonom“, text Debata o postavení ČNB – nežije česká obec ekonomů stále v období „národního obrození“? (Vyšel ve sborníku Česká konzervativní a liberální politika, který editovali Petr Fiala a František Mikš.) O co šlo? V průběhu 90. let si zainteresovaná veřejnost postupně začala všímat, že jednou z mála výhradních a nesdílených pravomocí, kterou ústava prezidentovi přisoudila, je pravomoc jmenovat členy Rady ČNB. Což je poněkud nestandardní jak v kontextu jiných prezidentových pravomocí, tak i v mezinárodním srovnání. V dílně „oposmlouvy“ ČSSD-ODS vznikl návrh novely, která by do procesu jmenování zapojila i parlament a vládu. Tento návrh byl zpolitizovanou částí obce ekonomických analytiků přijat s nevolí. Kritizovala ho a, při vědomí, že k nějaké novele nejspíš dojde, zveřejnila v Hospodářských novinách „odborný“ protinávrh, který by de facto nechal všechno při starém. Protože prezidentem byl Václav Havel a tandem Klaus–Zeman mu chtěl okleštit pravomoci.
Autorům Singer adresoval návrh: „Doporučuji pokusit se v rámci myšlenkového experimentu odpovědět si na otázku: ,Měl by prezident V. Klaus v systému navrhovaném signatáři textu velký problém dramaticky změnit složení bankovní rady ve prospěch sobě věrných?‘“
Vývoj pak šel tak, že se nic nenovelizovalo. A 7. března 2003 se prezidentem republiky stal Václav Klaus.
00:01
