Řada lidí si Slovensko za války idealizuje. Wetzlera a Vrbu vymazali komunisté, říká režisér Bebjak

NOVÝ FILM

Řada lidí si Slovensko za války idealizuje. Wetzlera a Vrbu vymazali komunisté, říká režisér Bebjak
Režisér Peter Bebjak. Foto: Falcon
1
Domov

Utekli, aby světu předali informace o osvětimském peklu, kterým zprvu nikdo nechtěl uvěřit. Film Zpráva natočený podle autobiografického románu Co Dante neviděl zamíří ve čtvrtek do českých kin. Ukazuje příběh dvou mladých židovských mužů, Alfréda Wetzlera a Rudolfa Vrby, kteří se vydávají z koncentračního tábora přes hory a nepřátelské hlídky na cestu do rodného Československa. „Nevěřím, že se to zopakuje, ale může se to vrátit v jiné podobě,“ říká v rozhovoru pro deník Echo24 režisér Peter Bebjak.

Je překvapující, že si takový dramatický a historicky zřejmě důležitý příběh nezískal pozornost dřív, nebyl v širším povědomí. Čím to podle vás je?

Co je ještě horší, že se o příběhu nevědělo ani na Slovensku, kde Wetzler i Vrba žili. Díky tomu, že se ve spojitosti s tímto filmem téma otevřelo, dostali se více do povědomí lidí. Myslím, že je to tím, že komunistický režim dostal do popředí hrdinství komunistů, Rudé armády, partyzánů, tím pádem všechna ostatní témata, která ideologicky nepasovala nebo je dávali stranou, zapadala prachem. A to se stalo bohužel i Wetzlerovi s Vrbou, ještě v té spojitosti, že Vrba emigroval do zahraničí, žil v Kanadě, tak byl příběh pro lidi zatajený. Bohužel ani v devadesátých letech se nenašel prostor na to dostat ho ven mezi lidi. U nás to bylo způsobené i tím, že kinematografie nefungovala tak silně, až založením audiovizuláního fondu se rozeběhla i celá slovenská kinematografie a začalo se více točit. Až tehdy nastaly podmínky rozmýšlet nad realizací takového projektu.

Co by nám měl film v dnešní době říct?

Tím, že se společnost někdy dostává do velmi nejisté doby, vytváří nejistotu v lidech a nejistota vyvolává strach. Jakmile lidi pociťují strach, najednou se daří extremistickým názorům. Ta doba extremistické skupiny podporuje, lidé jim začínají věřit a následovat lidi, kteří tvrdí, že mají řešení. Pojmenují viníka a oni jsou spasitelé. To se všechno dělo v třicátých letech, kdy se k moci dostával Hitler. Nevěřím tomu, že se to zopakuje, ale může se to vrátit v jiné podobě.

Dříve jste zmiňoval, že pro vás byl impulzem úspěch Kotlebovců ve volbách i nenávistné komentáře na sociálních sítích kvůli židovským hvězdám ve slovenském parlamentu. Mají Slováci stále nevyřešené své působení za druhé světové války?

Ano, protože existuje strašně lidí ať už ve starší generaci, kteří to mají zidealizované, fronta byla daleko, na všechno špatné zapomněli, pamatují si jen střípky, že se jim třeba dařilo. Jasně, když arizujete, dostáváte židovské fabriky, prodejny a jejich majetek, tak se vám těžko na tu dobu vzpomíná ve zlém. Ale to zase nechci generalizovat, to se týkalo určitého procenta lidí. Mladí to zase nezažili, dostávají mylné informace, jen takové, které si vybírají, líbí se jim nebo které jim právě podbízejí ať už novodobí fašisté jako Kotlebovci nebo jakékoliv takové spolky, které si hrají na nějakou polovojenskou organizaci. Nejdůležitější není, že se Kotleba dostal do parlamentu, první zkrat nastal, už když se vůbec dostal jako župan do vyššího územního celku Banské Bystrice, protože ty myšlenky dostaly volnost podpořenou tím, že je může z té pozice šířit.

Překvapilo vás, jak bylo pro svět těžké zprávu o Osvětimi přijmout?

Řešili jsme to s historiky, ve čtyřiačtyřicátém nebyla Osvětim tématem dne. To bylo porazit vojensky Hitlera, Německo, o to Spojencům šlo. Holokaust se začal rozebírat až po velkých procesech, kdy se dostala na povrch všechna ta zvěrstva.

Tedy, že se jim to spíš nechtělo řešit?

To ne. Důležitější bylo otevřít další frontu, bojovat. Obávali se toho, že jakmile by vydali takovou zprávu, lidé by tomu nevěřili, mysleli by si, že se je snaží jen přesvědčit, byla to tak bizarní, vysoká čísla, celá ta organizace vyvražďování, jak byla exaktně popisovaná – to byla výhoda Wetzlera a Vrby, do té doby vycházely informace, že se něco děje, ale oni byli přesní, popisovali čísla transportů, přesné fungování v táboře, jakým způsobem se zbavovali vězňů – to, kdyby se najednou dostalo ven, obávali se, že to lidé budou považovat za propagandu.

Ve filmu jste věnovali větší prostor útěku a atmosféře teroru v Osvětimi, menší prostor dostala sama zpráva a deziluze z toho, že nikdo venku nechce hrůzám uvěřit. Proč jste se touto cestou vydali, nebyla druhá část příběhu šance, jak film posunout jiným směrem, než u řady snímků předtím?

Záleží, jaký pohled tomu věnujete. To, co se dělo potom se zprávou, je víceméně na dokument. Musíte faktograficky sledovat ke komu se zpráva dostala, proč se nedostala dál, proč byla nějakým způsobem utajena, proč se báli. To máte strašně střípků a nevytváříte příběh. A hlavně už je to příběh, který se netýká Vrby a Wetzlera, jejich práce skončila tím, že napsali zprávu a poslali ji dál. Dále už je to příběh úplně jiných lidí, kteří rozhodovali o tom, jestli ano či ne a proč ano či ne.