komentář
2
MÍR VE VÁLEČNÉM ČASE
Kreml podle agentury Reuters reagoval chladně na volání francouzského prezidenta Emmanuela Macrona po příměří ve vojenských konfliktech ve světě během nadcházej ...
22:57
22:32
21:50
21:32
21:15
20:50
20:28
19:49
19:19
19:11
Kdybych byl eurofil, tak jsem rád, že teď neplatíme eurem. Protože tak jako obvykle při sebemenším otřesu, dokážou debaty v eurozóně dostat z lidí to nejhorší. Debaty se opakují, jako když je video na nekonečném repeatu. Jižní státy periodicky vystartují s nějakým návrhem, který jako by byl pečlivě nadesignován s cílem popudit severské státy a aktivovat jejich neuralgická podezření.
Uvolnění rozpočtových pravidel v klidnějších časech, mutualizace státního dluhu v dobách kritických. Seveřané v tom okamžitě slyší podloudný útok na svoje peněženky. Protože ta pravidla se zavedla proto, aby jižané nerozhazovali. A mutualizace dluhu by vedla k „morálnímu hazardu“ – k tomu, že za marnotratné země by platil někdo jiný a i další země by se hleděly zadlužit aspoň na průměrnou úroveň, aby na tom nebyly škodné.
Seveřané na to reagují tak, že pro svou vnitropolitickou potřebu ventilují tato podezření pokud možno co nejotevřeněji. Politik německé CDU Friedrich Merz, jeden z uchazečů o nástupnictví po Angele Merkelové, napsal minulý týden na Twitteru, že to, že Itálie nechce pomoc od Evropské unie, ukazuje, že ve skutečnosti peníze nepotřebuje, že chce jen využít mlhy koronaviru k získání „neomezených možností refinancování pro svůj národní rozpočet“.
Měl na mysli to, že Itálie neprojevila zájem o pomoc z fondu ESM. Protože ta je tzv. programová – je podmíněna schváleným strukturálním programem monitorovaným Evropskou komisí. A také má nepříznivý dopad na kurz vládních dluhopisů dotyčné země, protože investoři ji chápou jako známku zvýšeného rizika. Ale kontext je důležitý. Implikace, že by si Italové přivodili epidemii s pětadvaceti tisíci mrtvými jako prohnanou fintu, jak vylákat z Němců peníze, musí nutně přijít Italům urážlivá.
Holandský ministr financí se zase v parlamentní rozpravě podivil, jak to, že Španělé nemají peníze, když už jich v minulosti tolik dostali, a hned nadhodil, že by se tam měli poslat vyšetřovatelé. A dodal z oblíbeného argumentáře seveřanů: Proč máme pracovat do šedesáti sedmi let, zatímco lidé v jiných zemích jen do šedesáti? Jsou to hluboce zakořeněné stereotypy, které prostě mentalita severoevropských zemí vyžaduje. Přestože třeba Portugalci chodí do penze později než Holanďané a Řekové pracují víc hodin ročně než Němci.
Ty stereotypy často neodpovídají ani realitě, ani ekonomické racionalitě. Nikdy nepřesvědčíte průměrného Němce, že Španělsko a Irsko, země v epicentru evropské dluhové krize, měly v sedmiletém období před krizí lepší rozpočtové saldo než Německo (Španělsko +0,3 %, Irsko +1,5 %, Německo -2,2 %). Ne, to prostě nemůže být pravda, protože to by znamenalo, že problém je v konstrukci eurozóny, a ne v tom, že my Němci jsme šetrní a solidní a oni rozhazovační šejdíři.
Smyslem tohoto textu není přehrávat staré ekonomické argumenty pro nebo proti eurozóně. Jde o to, všimnout si, kam Evropu dostává politicky. Státy byly uměle postrčeny do přílišné politické blízkosti. Nejsou stavěné pro takovou míru ekonomické stejnosti a vzájemné důvěry. Ta vzájemná závislost v nich oživuje antagonismy, jež by v méně těsném uspořádání mohly být slabší a neškodně živořit hluboko pod povrchem ve formě neškodných klišé ve vtipech.
Koronavirová pandemie koneckonců ukázala, jak daleko k sobě státy pod všemi integračními mechanismy mají. Stačí se podívat jinam. Kalifornie posílá do newyorských nemocnic ventilátory, které nepotřebuje. To je skutečná unie. A Singapur přijal do svých nemocnic pacienty z Malajsie. Ani na to žádnou unii nepotřebovali.
A jak s tím souvisí Češi? Tak, že pokud by Česko vstoupilo do eurozóny, tak jako součást německého bloku. To je mimo veškerou pochybnost. Odpovídá to ekonomickému uvažování – jak příznivci, tak odpůrci členství v eurozóně se shodují v tom, že nebudeme platit za dluhy někoho jiného. A odpovídá to politickému uvažování – být vždy na straně Německa je zahraničněpolitické krédo většiny příznivců eura, kteří politicky uvažují. A odpovídá to koneckonců i rozšířené mentalitě – náš hluboký ekonomický propad v dluhové krizi, ono „prošetřit se k prosperitě“, lze chápat jako snahu být němečtější než Němci. Ten propad byl dokonce hlubší než v samotném Německu, s nímž jsme ekonomicky propojení, a stálo by za úvahu, zda se náhodou dnes v koronavirové krizi neopakuje stejný instinkt – zabednit se před virem a defenzivně se ho snažit ustát nám jde lépe než některým jiným. O to hůř se umíme vzchopit k nějaké podpůrné strategii.
Být členem německého bloku eurozóny dnes znamená rozhodovat o osudu jiných zemí. Naši exponenti v eurozóně vystupovali němečtěji než Němci. Je to lákavé, mít svou čecháčkovskou identitu, za kterou se stydí, „vypranou“ tím, že teď jsou členové nejvyspělejšího nadnárodního ekonomického bloku v dějinách. Lze si je živě představit, jak by restartovali své unijní kariéry v roli různých delegátů pro „Überwachungskapazität vor Ort“, monitorovací kapacity na místě, jak zní půvabný termín z jednoho německého vládního dokumentu pro řešení krize.
Eurozóna je dnes ve stavu nepohodlného přežívání a věčných nicneřešících kompromisů mezi oběma bloky. To je sice špatné, jenže když by jeden z bloků posílil a mohl by definitivně prosadit svou, znamenalo by to něco mnohem horšího. Vedlo by to k rozpadu eurozóny a Evropské unie. Že Itálie opustí eurozónu a vezme zavděk čínskými penězi, to je realistická představa už dnes. A mělo by to nedozírné následky.
To je na politice nejošklivější – ani nevíte jak, a najednou rozhodujete o jiných lidech, a ještě to považujete za dobrou věc.
Mimochodem, věděli jste, že Španělsko a Irsko měly v sedmiletém období před dluhovou krizí lepší rozpočtové saldo než Německo? Španělsko +0,3%, Irsko +1,5%, Německo -2,2%.
