Ruská inteligence existuje!

Minulý rok na podzim přijel do Tábora na knižní festival Tabook ruský básník Lev Rubinštějn. Doslova po celém světě ho proslavil jeho geniální a přitom jednoduchý vynález: verše píše na kartotéční lístky – na každý jeden řádek, někdy dva, tři. A místo básnických sbírek vydává kartotéky. V krabičkách. Na Tabooku se Rubinštejn setkal s malířem Viktorem Pivovarovem, který žije od 80. let v Praze. Bylo to setkání veselé a zároveň vážné, abychom se vyhnuli triviálnímu slovu „epochální“, které by tu ale svým způsobem bylo na místě.

Pivovarov s Rubinštejnem spolu totiž na přelomu 60. a 70. let skutečně jednu epochu zahájili – epochu moskevského konceptualismu: Pivovarov toho uměleckého, Rubinštejn literárního. A teď mohli po desítkách let a nepřehlédnutelných úspěších, každý ve svém oboru, bilancovat.

Ale jak už to mezi ruskou inteligencí bývá zvykem, nostalgii ani vzájemnému poplácávání po ramenou moc nedali. Rozhovor se rychle stočil na ideje. Konkrétně na otázku, zdali v Rusku ještě existuje tradiční ruská inteligence, jak ji postupně představovali Čaadajev a Gercen, Tolstoj a Dostojevskij, Solženicyn a Šalamov. Oni pověstní „vlastitěli dum“ – podmanitelé myšlenek angažovaní nejen v umění, ale i v palčivých společenských otázkách. Oba vyjádřili obavu, že taková inteligence už v Rusku není.

Bylo až dojemné, když s takovým skeptickým závěrem přišli dva na slovo vzatí ruští inteligenti. Umělci, kteří se nezdráhají společensky angažovat, když mají pocit, že jejich hlas může být co platný. Malíř Pivovarov, který pomohl intelektuálně zformovat prostředí ruského i českého undergroundu, ale který se třeba i do televizní krize na přelomu let 2000/2001 vrhnul s větší vervou, než lecjaký český rodák… A básník Rubinštejn, jehož hlas má dnes ve společenských a politických záležitostech v Rusku bezmála stejnou váhu, jako u nás za normalizace hlas Havlův.

Od té doby jsem začal fenomén ruské inteligence trochu pozorněji sledovat a postupně došel k závěru, že ruská inteligence v tradičním slova smyslu je dnes živější než kdy předtím.

Jednou z jejích nejvýraznějších a svým způsobem nejklasičtějších představitelek je v dnešním Rusku spisovatelka Ljudmila Ulická, která ve středu oslavila své 75 narozeniny. Český čtenář si naštěstí díky překladům jejích knih může sám posoudit, nakolik si tato první dáma ruské literatury dokáže „podmaňovat myšlenky“, jak obrovskou energii v životě věnovala nejen jejich literárnímu ztvárnění, ale i obecněji šíření vzdělanosti a osvětě. A co už z knih vyčíst nejde – také obraně nespravedlivě stíhaných, kterých bohužel v Rusku v posledních letech jen přibývá.

V rozhovoru, který se spisovatelkou u příležitosti jejích kulatých narozenin natočila pro rádio Echo Moskvy disidentka a novinářka Zoja Světovová, se Ulická k otázce svého společenského a politického angažmá staví s pro ni příznačnou racionalitou a skromností:

„Ne, ne, kdepak já a ‚podmanitelka myšlenek‘. Nedělám si na to nárok. Ani sama sobě nedokážu na leckterou otázku pořádně odpovědět. Jestli něco umím, tak takovou otázku, takový problém uvidět. Posoudit ho ze všech stran, shora, zdola, ze strany, a všechno začne být jasnější. Celkově si myslím, že mise spisovatele skončila. I když jeho profese stále existuje.“

Takový závěr se jí dá naštěstí snadno vyvrátit. Jen před pár týdny se Ljudmile Ulické společně s pár dalšími lidmi podařilo doslova vyrvat z rukou soudních orgánů dvaašedesátiletého Jurije Dmitrijeva, historika, který věnoval desítky let pátrání po ostatcích vězňů umučených a popravených na Soloveckých ostrovech, v Sandarmochu a dalších místech hromadných poprav, jejich exhumacím a identifikaci. Ve vazbě už strávil více než rok a na základě zcela vykonstruovaného obvinění mu hrozilo až 15 let vězení. Díky Ljudmile Ulické a dalším čestným a nebojácným lidem, pro které se, jak říká sama jubilantka, psaní protestních výzev a peticí v poslední době stalo národní zábavou, je dnes Jurij Dmitrijev na svobodě.

A pak že ruská inteligence neexistuje!