Uvařené žáby jsou lepší než bezhlavý kohout

Je to pár dnů, co jsem v médiích narazila na argument, že pokud bychom si měli vybrat mezi lyžováním a životem své babičky, dáme přirozeně přednost babičce, ovšem v praxi, že je to bohužel často naopak.

Tímto argumentem vrcholil dlouhý článek Petra Koubského na webu Deníku N o tom, jak je důležité za každou cenu vydržet a nepolevovat v protiepidemiologických opatřeních. Text je typickou ukázkou dnešní kovidové demagogie. Čím méně vizí mainstreamový diskurz nabízí, tím radikálněji šermuje smrtmi babiček.

Náš dědeček měl kovid taky a stále je ještě v nemocnici, dodávám pro ty, kdo by mi chtěli vyčítat, že nevím „jaké to je“ podobně jako mezi známými, než se pustím do kritiky izraelské politiky vůči Palestině, zmiňuji židovské předky, co nepřežili holocaust. Demagogie je totiž vždy o tomtéž: o preventivním umlčení názoru druhého na základě vyvolání silných emocí.

Logická zkratka mezi lyžováním a babiččinou smrtí je dokladem naší výběrové zodpovědností, argumentací ilustrující nekonzistentnost našeho uvažování. To je ostatně jedním z hlavních důvodů, proč je převažující kovidový diskurz tak iritující. Neustále nám hrozí „babiččinou smrtí“ respektive kolapsem nemocnic a předpokládá, že pod takovou emoční gilotinou přestaneme myslet. Jenže ani argument tonáže bitevního děla by toto neměl způsobit, a tento má navíc slabá místa.

Tím prvním je fakt, že v případě výhružky „smrti babičkou“ se jedná o apel na zodpovědnost, kterou od nás společnost v této míře nikdy předtím nevyžadovala a v jiných souvislostech nevyžaduje dosud. Nakazit babičku je možné kdykoli bez ohledu na současnou epidemii, a celý rozdíl spočívá jen v tom, že babiččinu smrt způsobíme mimo kovidovou epidemii s menší pravděpodobností. To znamená, že je na místě ptát se, jak velké zvýšení pravděpodobnosti toho, že nechtěně způsobíme smrt někoho jiného, má vést k radikální změně fungování celé společnosti. Kovidová demagogie však takové tázání se předem diskvalifikuje. Jen se dokola ohání smrtí. Ale smrt tu byla a bude vždy i se svou historicky kolísavou pravděpodobností.

V posledku se jedná o společnost jako celek a my musíme chránit to, co je pro onen celek nejpodstatnější. Společným jmenovatelem snah nás všech je zodpovědnost. Je skvělé, že máme společný jmenovatel. Ovšem i přes sdílenou vášeň k číslům, statistikám a všelijakým kovidovým počítadlům, které sledujeme a interpretujeme, se jako čert kříže bojíme položit si otázku, jaký má lidský život vlastně cenu. Stojí jistě za to, aby několik set lidí sedělo doma ve jménu záchrany života svého bližního. Ale pokud je onomu jedinci kolem osmdesáti, a těch zavřených lidí jsou tisíce a mnohým z nich se kvůli tomu po všech stránkách hroutí život, není ostuda být na vážkách. Do takového nelehkého bilancování se nám nicméně z pochopitelných důvodů nechce. A tak tuto cestu myšlení odkláníme preventivně prohlášením, že to, o co tu jde, nejsou vlastně natolik naši senioři, ale kolaps nemocnic a na světě je generální argument a spolehlivý repelent na jakékoli další myšlení.

Když tento argument někde slyším, nemohu se ubránit následující „kacířské“ otázce: a jak by onen kolaps vlastně konkrétně vypadal? I kolapsy totiž probíhají různě a ve chvíli, kdy kolaps přejmenujeme na „krizový provoz,“ možná se, když nic jiného, část lidí přestane neproduktivně děsit, což se pozitivně obrazí na jejich imunitě. Pokud něčím hrozíme, věnujme se tomu, co by to mohlo konkrétně znamenat, protože eventualita, že dlouhodobá agónie lockdownu může, co se týče svých obětí převážit časově omezený krizový provoz nemocnic, není vyloučená. Ve chvíli, kdy se z děsuplného strašidla stane konkrétní podoba velmi vážné nicméně časově omezené krize, máme vyhráno alespoň v tom, že nás přestane řídit strach z pouhé existence smrti, který dává za všech okolností přednost žábám před kohoutem. To znamená, že se nikdo nechce dívat, jak mu po dvoře běhá kohout s useknutou hlavou. Oproti tomu hodit do hrnce s vodou pár žab a postavit jej na plotnu jde celkem v klidu bez ohledu na počet pozvolna uvařených obětí.

Co se týče naší dnešní kovidové zodpovědnosti, nejde jen o to, že možnost, že babičku nechtěně usmrtíme tu byla vždy, ale také o fakt, že nás tato eventualita mimo sféru kovidu ani dnes příliš netrápí. To zjistíme, když se prizmatem vztahu mezi lyžováním a smrtí babičky pozastavíme nad nezamýšlenými důsledky našich dalších běžných činností. Co jen tak mimochodem splachujeme do řek, co bezmyšlenkovitě produkujeme za odpady a pokud se budeme držet babiček, tak kolik z nich, zarytých nekuřaček a neřidiček, umírá předčasně např. na rakovinu díky našemu privátnímu automobilismu. Jistě by se našly další a lepší příklady, pro ilustraci výběrové logiky naší kovidové zodpovědnosti, však tohle stačí.

Příkladem našeho nezodpovědného vztahu k životnímu prostředí nechci relativizovat ochranu seniorů, uvádím jej především jako příklad něčeho, v čem by nám naopak zkušenost s kovidem mohla pomoci. Záleží to jen na naší politické vůli. Stejně jako se ze dne na den zavřely obchody a školy, nic nebrání tomu podobně říznout dejme tomu do automobilové dopravy. Až na výjimky zrušit tu osobní a posílit hromadnou. Pro toho, komu to zní příliš radikálně: existuje konformnější varianta téhož a sice přísné navázání ekonomické kovidové podpory na environmentální vstřícnost podpořených firem. Protože ačkoli se hodně mluví o toužebně očekávaném návratu k normalitě, klimatická krize, kterou vygenerovala, dává vyvstat byvší normalitě jako jednomu velkému kolapsu, kterému krize říkáme jen ze slušnosti a také proto, že věci měříme jepičím horizontem lidského života. Pro přírodu je horizont desítek či stovek let klimatické krize pouhou pikosekundou – náhlým kolapsem.

Díky kovidu už každopádně víme, že radikální řezy nejsou nemožné. Někdy mohou být dokonce navzdory nebo právě kvůli své bolestivosti dokonce tou nejpřímější cestou k cíli. Státní kovidová podpora ekologických firem respektive nepodpora podniků, které přísné ekologické požadavky nesplňují jako cesta k lepšímu životnímu prostředí, zákaz soukromé dopravy jako řez do živého masa podstaty naší konzumní společnosti, časově omezený krizový provoz nemocnic, jako černý tunel se světlem na konci. Pokud doba a dopady lockdownu překročí určitou míru, tak nám nic jiného, než uvolnění, stejně nezbyde. A pokud o oné míře věcí budeme hovořit už nyní, pomůže nám to zbavit se toho, čeho máme nejvíc a nejvíc nás to deptá: obav z budoucnosti, kterou si nesmíme představovat.