Platidla státům navzdory

ÚHEL POHLEDU

Platidla státům navzdory
Je to důvod vyhnout se zlatu a kryptoměnám? Foto: Shutterstock
Úhel pohledu

Markéta Šichtařová

ÚHEL POHLEDU: U uplynulých dnech se objevila jedna zajímavá zpráva, kterou patrně většina tuzemců přehlédne jako irelevantní. Týká ruského státního investičního fondu a nenechme se mýlit, zase tak irelevantní ve skutečnosti není. Nenápadná zpráva zmiňuje, že Rusko podle tamního ministra financí Antona Siluanova zcela vyprodá veškerá aktiva v americkém dolaru, do kterých tento státní investiční fond investoval. A peníze získané prodejem dolarů investuje do eura, čínského juanu, britské libry a zlata.

Jenomže tahle informace se zdaleka netýká jen Ruska, jak by se mohlo zdát. Zvýšená poptávka po euru, juanu a zlatu samozřejmě požene kurzy a ceny nahoru. Celkem půjde zhruba o ekvivalent 119 miliard amerických dolarů. 119 miliard dolarů je už celkem dost na to, aby to kurzy dokázalo pohnout. Přesněji řečeno – najednou tu máme další argument pro pokračující růst cen zlata, které, jak se zdá, se začíná trhat ze řetězů.

Stále víc centrálních bank sází na jeho zdražení a kupuje ho do devizových rezerv (Rusko není první). Proto to zatím na zastavení jeho cenového růstu nevypadá. Aneb prudký cenový růst altcoinů z počátku roku je střídán (už méně prudkým) cenovým růstem drahých kovů. A do toho si asi nikdo nemohl nevšimnout, že akcie a reality také netroškaří. Máme tu očividně rok cenových bublin.

Ačkoliv pozor… Zdaleka ne každý cenový růst můžeme označit za cenovou bublinu. Bublinou označujeme takový růst, který je nějak neopodstatněný, nepodložený. V případě realit a zlata se velmi často v poslední době mluví o cenové bublině, já se však trochu zdráhám tento výraz použít. Poptávka po realitách i zlatu totiž má celkem jasné důvody, a to nikoliv pouhopouhé spekulativní, jako tomu bylo kdysi u tulipánových cibulek nebo přednedávnem u bitcoinu. Tahle poptávka je živená velmi racionálními obavami jednak z růstu cenové hladiny, jednak výhledově i z problémů monetárního systému v důsledku předlužení. Obojí tedy znovu začalo hnát cenu zlata výš.

Obavy z rostoucí inflace jsou přitom živeny pořád dalšími a dalšími zprávami o tom, jak po celém světě roste cenová hladina, a roste hlavně čím dál rychleji. Například světové ceny potravin v květnu zaznamenaly nejprudší meziměsíční růst za více než deset let a celková míra inflace v rámci OECD v dubnu rostla o 3,3 %, což je nejrychlejší růst od roku 2008, kdy svět zasáhla finanční krize. Cenový trend je jasný.

Máme tu tedy hned několik dost dobrých důvodů zdražování zlata v národních měnách. Ostatně do jeho historických maxim v dolarech ještě zbývá kus cesty a předpokládám, že tato historická maxima budou tentokrát překonána, protože poptávka po reálných aktivech stále roste. A tak dlouho, dokud mezi lidmi bude hodně peněz – a to mezi nimi je – a dokud hlavní světové centrální banky budou dál uvolňovat svou monetární politiku, tak dlouho tato poptávka po reálných aktivech dál poroste. Předpokládám tedy, že drahé kovy a zejména zlato mezi nimi ještě dál budou zvyšovat svoji cenu.

To je na jednu stranu zajisté báječná příležitost pro spekulanty – ovšem na druhé straně je to i jistý zdroj velmi kuriózního rizika. I v „lepších“, rozumějme stabilnějších, ekonomikách se už v nepříliš vzdálené historii přihodilo, že držení fyzického zlata bylo na několik let zakázáno. Spojené státy americké jsou nejznámějším příkladem. Ve většině takových zemí byla jako důvod uváděna „nutnost“ uchránit stabilitu monetárního systému. Ale přeložme si, co to znamená: zlato bylo příliš velkou konkurencí fiat platidlům; bylo příliš mimo kontrolu státu, šlo o únik úspor do zóny, kterou stát nemohl přímo ovládat. A tak ji zakázal.

Právě nyní se děje něco podobného: Lidé masově přestávají z dobých důvodů důvěřovat monetárním systémům garantovaným státy. Inflace je jednou z příčin, ale zmínit bychom zrovna tak mohli i vysoké zadlužení, které ohrožuje měnovou stabilitu především v eurozóně. Vysoká poptávka po zlatu ukazuje vlastně na nedůvěru vůči státním autoritám a vznik jakési specifické konkurence centrálních bank. Zakázání fyzického držení zlata by za těchto okolností v horizontu několika málo let nebylo zase tak velkým překvapením.

Že přesně takové choutky státy mají, ostatně ukazuje svět kryptoměn. Tvrzení, že kryptoměny slouží pro praní špinavých peněz, a proto je nutno je zregulovat a nejlépe postavit mimo zákon, je jen záminkou. V realitě jde o to, že centrálním bankám vzniká obrovská konkurence. Stále víc transakcí již dnes probíhá v altcoinech. Jejich jedinou vadou na kráse je stále ještě příliš vysoká volatilita na to, aby mohly fungovat jako klasické platidlo. Ale čím víc běžných uživatelů do nich bude zapojeno, tím nižší volatilita bude, tím víc se budou podobat klasickým platidlům – a tím víc budou centrálním bankám vadit. A právě proto to stávající tažení proti nim.

Je to důvod vyhnout se zlatu a kryptoměnám? Nemyslím. Řekla bych, že je to důvod zaháčkovat se v nich dřív, než tato možnost bude zásadně ztížena.