Tajemství božské Boženy: černá labuť z kukaččího vejce

BEST OF 2020

Tajemství božské Boženy: černá labuť z kukaččího vejce
Božena Němcová očima Josefa Vojtěcha Hellicha (1845). Foto:

Repro: Archiv

Týdeník

Jiří Peňás

Byla krásná až to k víře není. Známý verš Františka Halase je vlastně realistickým popisem „situace“ s Boženou Němcovou, jíž prameny nocí z vlasů tryskaly. Krásná, podivuhodná, výjimečná… až to k víře není. Tedy až se nedá uvěřit, že se tady, mezi námi, středoevropskými knedlíky a ochechulemi, pantatíky a panímámami, kdesi vzala ta exotická krasavice. Krasavice s nadáním takovým, že čeština, ten v její době přikrčený a vysušený jazyk, dostala díky ní vláhu a sladkost, s níž vyjadřovala plnost života, takže tu řeč najednou až do hvězd svými křídly vyhodila.

Sem, do české kotliny, přece patří Magdalena Dobromila Rettigová nebo paní Mužáková-Rottová, tedy Karolína Světlá, což vůbec nebyla špatná spisovatelka, jenže podívejte se na jejich podobizny a srovnejte to s tou „naší paní“: takové známé boubelaté tváře oproti drahokamu. Nesmíte si však splést její portréty z mládí s těmi truchlivými daguerrotypiemi z posledních let, kdy, opět slovy Halasovými, už z ní odcházela žena a ona byla oděna v jupku lacinou, kterou nechtěli už ani vetešníci. Na té tváři se už zase česká bída projevila, to už je paní usoužená a uvláčená, za kterou chodil Pánbůh s pokladničkou, jak už chodí za chudáky. Nutné je vzít obrazy její slávy, kdy několik let zářila jako zeleň moří a dva křišťály. Ta doba je zachycena nejjasněji na Hellichově portrétu z roku 1845, který vznikl, protože se v Praze její obdivovatelé shodli, ten zázrak musí být zachycen: taky jí na to půjčili šaty a šperky.

Jak se to ale mohlo přihodit, že kdesi ve východních Čechách mezi prostým lidem, v rodině dosti tuctové, pologramotné, otec štolba, matka pradlena, a mezi sourozenci, kteří se k ní nemohli fyzicky a duševně přiblížit ani z dálky, vyrostla tak kouzelná bytost (sestra divizen, ústa hnízdo pomyšlení)? Když přišla poprvé v únoru 1843 na Žofín na český bál, vypadalo to možná podobně, jako když se na ples dostavila inkognito „její“ Popelka, jak to nejspíš s tímto úmyslem i scenárista František Pavlíček do toho filmu napsal a do kterého i Libuše Šafránková byla, vsadil bych se, vybrána podle té krásné paní: trochu posmutnělá touha za úsměvem. Vždyť jak by asi jinak vypadala Barunka?

Celý text Jiřího Peňáse si můžete přečíst ve speciálním vydání Týdeníku Echo BEST OF 2020, který najdete na stáncích. Můžete si jej objednat také zde.

Foto: echo