Prezidentova světlejší chvilka

KOMENTÁŘ

Prezidentova světlejší chvilka
Prezident Miloš Zeman během rozhovoru pro Frekvenci1. Foto: Jiří Ovčáček
2
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Třísté výročí blahořečení Jana Nepomuckého se do zdejší veřejné debaty zapsalo především sporem o přelet stíhaček nad pražským Karlovým mostem. Jeden si může myslet svoje o politice pražského arcibiskupa Dominika Duky a jeho provazování zájmů „trůnu a oltáře“, a stejně mu to „vítězství“, které na sváteční den zajistilo nebe bez gripenů, může připadat značně malicherné. Ke sváteční příležitosti si připravil projev také prezident Miloš Zeman.

A opět. Vlastně se mi ten projev docela líbil, bez ohledu na to, že rétorika hlavy státu a její politická praxe ve mně jindy nebudí ani to sebenepatrnější nadšení. Tentokrát to ale bylo jinak, jeden by to asi neměl zastírat. A to dokonce i bez ohledu na to, že v prezidentových včerejších vystoupeních na téma výbuchu ve Vrběticích, a už třetí údajné verze jeho příčin, snah vyhlásit nedůvěru vládě a případné kandidatury Andreje Babiše do úřadu hlavy státu (Zeman je pro a volil by ho), v nepravdách o okolnostech odchodu reportéra Janka Kroupy z ČRo byl zase slyšet „prezident jako vždycky“.

 

Miloš Zeman v něm vycházel z legendy o Janu Nepomuckém coby strážci zpovědního tajemství, který je neporušil, ani když byl mučen. Historicky pravdivá ta legenda podle mnohých odborníků není, ale to nevadí. Je to dobrý příběh, který stojí za to být vyprávěn, a pro každou společnost jsou příběhy, jež o sobě a svých hrdinech vypráví, podstatné. Pro Zemana ta legenda byla příležitostí promluvit o Janu Nepomuckém jako o tichém světci, člověku, který dokázal mlčet, protože chápal význam mlčení a ticha, který ztrácí ze zřetele doba, jejímž symptomem je hluk a přemíra slov. Možná je to trochu volnější asociace, popsaná byla ale bez potřeby se nad někoho vyvyšovat a stavět jedny proti druhým. Už jenom to může v prezidentově případě stačit, je to věru nízko nastavená laťka, přeskočena ovšem byla.

Příběh o mlčení Jana Nepomuckého se dnešku hodí z vícero důvodů. Tuzemský světec v té legendě nemlčí jen tak, mlčením odpovídá na otázky státní moci, krále, který se chce dozvědět, co nemá právo znát. Mlčení tváří v tvář nositelům moci, kteří tu svou moc zneužívají, je ctnost, která si zaslouží být oceňována. Nikdy se navíc nedá vyloučit možnost, že síla vydržet tichý ve střetu s mocí domáhající se slov nebude zase potřebná. Ta idea ochrany tajemství slov, která byla vyřčena při zpovědi, je navíc cenná i tím, v jak velkém je rozporu s dnes často hlásaným a všelijak naplňovaným ideálem transparence.

Foto: Týdeník Echo

Představy, že lidé, moc, veřejnost odhodlaná soudit mají právo vědět všechno, že by každé lidské slovo, bez ohledu kdy a za jakých okolností bylo vyřčeno, mělo být vytaženo na světlo a odsouzeno. Zváženo nepřejícným zástupem bez možnosti odpuštění a podle takových pravidel, jaká se zrovna budou samozvaným soudcům hodit.

Kdo dokáže mlčet ne nutně z pozice zpovědníka, ale třeba přítele ve chvíli, kdy po něm virtuální zástup žádá, aby někoho hodil přes palubu, svěřil se se slovy, která byla určena pouze a jenom jemu, anebo se od někoho snaživě distancoval jen proto, aby si uchoval přízeň naštvaného davu, může mít cosi společného s tím světcem z české legendy. I když třeba jeho víru nesdílí a o jeho příběhu nikdy neslyšel.

×

Podobné články