„Ještě přidám důchodcům, z toho se zblázníte,“ říkal Babiš. Prezident mlčel

Ceny v celé Evropě i v USA letí rekordně vzhůru. V České republice ale násobně rychleji než v jiných zemích. Proč právě my máme po Estonsku a Lotyšsku třetí nejvyšší inflaci v celé EU? V Salonu Echa o tom přišli debatovat: Martin Štefunko, investor, který pomohl vydělat miliardy korun skupinám PPF a Penta. Člen bankovní rady České národní banky Tomáš Holub, který dříve v této instituci pracovat v ekonomickém výzkumu, a prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý. Ekonom, o němž se dnes hovoří jako o největším favoritovi na funkci guvernéra ČNB.

Proč právě u nás rostou ceny tak prudce?

Štefunko: Nemyslím si, že může dojít ke všeobecnému zvyšování ceny, tedy tomu, co nazýváme inflací, bez toho, aby se v ekonomice nějak zvýšilo množství peněz. Ekonomie je bohužel taková kvanovaná astrologie, takže si musíme ujasnit, co od ní očekáváme. Dokonce i při pohledu do minulosti. A už vůbec do budoucna. Jakékoli odhady budoucnosti jsou velmi nejisté. Pokud by od začátku pandemie covidu bylo v ekonomice o dvacet procent méně peněz, tak by určitě byl inflační náraz výrazně menší, než je teď. Bývalí ekonomičtí poradci prezidenta Billa Clintona Bill Bradley a Larry Summers už před delší dobou upozorňovali, že to větší množství peněz a poptávky se projeví vyšší inflací. To mluvili samozřejmě o Americe. Ukazovali, jak ty křivky poptávky vypadají úplně jinak než v časech, kdy jsme tady měli inflaci jedno dvě procenta. Ukazovali, že je to přebytek peněz v ekonomice, který se tam najednou kvůli covidovým pomocím vlád dostal. Zvýšené výdaje ve státních rozpočtech se velmi rychle přelily do výrazně zvýšené poptávky. Dalo se to očekávat. Larry Summers to říkal už ve druhém čtvrtletí minulého roku. Můžeme se bavit o tom, že v Česku se to obrovské množství peněz přelilo do inflace dřív než v Americe. V eurozóně to bylo ještě později než v Americe. V Evropě se to ale teď rozjíždí víc než v Americe, protože ta má už dnes fakticky přísnější měnovou politiku. Když tady sedím s centrálním bankéřem, zajímalo by mě, jestli by ČNB uvolňovala po začátku covidu třeba podmínky u poskytování hypoték, i kdyby věděla, kolik peněz bude vláda napouštět do ekonomiky. Na rozdíl od jiných krizí na sebe v pandemii stát převzal podporu ekonomiky.

Holub: Pro všechny centrální banky včetně nás platí, že nekontrolujeme množství peněz v ekonomice. My ho jen můžeme usměrňovat svými nástroji. Tím hlavním jsou změny úrokových sazeb. Poptávka po zboží a službách v ekonomice je skutečně nadměrná. Jenže je to hlavně proto, že máme v Evropě poškozenou nabídku zboží a služeb. Tím vzniká nerovnováha a žene ceny vzhůru. Souhlasím s tím, že jsme jako tvůrci měnové politiky nedocenili, jak moc bude expanzivní rozpočtová politika. A neplatí to jen u nás v České republice. Naše mentální nastavení bylo hodně ovlivněno zkušeností z velké finanční krize a pak z evropské dluhové krize roku 2010. Tehdy byly i momenty, když šla rozpočtová politika proti té měnové, když byla příliš restriktivní ve chvíli, kdy bylo spíš žádoucí ji uvolňovat. Myslím, že nastavení centrálních bank v roce 2020, když začala pandemie covidu, bylo: Moc nespoléhejme na to, že to za nás vyřeší fiskální politika. Bylo to jedno z poučení z té předchozí krize. Teď se ale vlády zachovaly jinak. Nejen u nás, ale celosvětově. Bylo to krizové období. V krizových právních režimech se snadno prosazovala legislativa, což za normálních okolností ve finančních krizích vládám trvá dlouho. Zároveň se přijala filozofie: Pojďme to dělat rychle a plošně. Vláda najednou začala podporovat poptávku v ekonomice víc, než jsme si na začátku krize vůbec dokázali představit. Zpočátku to bylo v pořádku. Trvalo to ale příliš dlouho a začaly se tam nabalovat i podpory, které nesouvisely s covidem.

Nejvyšší kontrolní úřad teď tvrdí, že z těch 900 miliard korun, o něž Andrej Babiš prohloubil za ty dva roky dluhy, devadesát procent s covidem vůbec nesouviselo.

Holub: Firmám se platilo za produkci, kterou nevyrobily. Už z toho vidíte, že vzniká nějaký nesoulad mezi nabídkou a poptávkou. Ta v ekonomice zůstávala, ale nabídka byla těmi restrikcemi přiškrcena. V první fázi covidu to bylo v pořádku. Bylo to morálně nezbytné. Stát musel umožnit přežít firmám, kterým restrikcemi zabránil fungovat. Pak se ale přidaly rozpočtové iniciativy, které neměly přímou souvislost s covidem. Bonusy pro důchodce, kteří covidem nebyli finančně nijak poškozeni. Do toho přišlo zrušení superhrubé mzdy, tedy snížení daní. Nebyli jsme ale úplně výjimeční. Uměl bych vyjmenovat ze světa taky hodně věcí, kam šly podpory, ale s covidem to vůbec nesouviselo. Ze zpětného pohledu je zjevné, že ten společný stimul měnové a fiskální politiky byl větší, než bylo žádoucí. Podcenili jsme, že se covidová krize, která byla nejdřív jen zdravotní, přelije do standardní krize poptávky. Navzdory obavám právě díky této velmi vysoké pomoci nepřišly krachy firem, propouštění, nezaměstnanost. To, co zpravidla v krizích přichází. Naopak dlouho přetrvala omezení světových obchodních řetězců. Nedostatek surovin. Prudké zdražení a horší dostupnost světové námořní dopravy. Prudce rostoucí poptávka se střetla s poškozenou nabídkou. To z definice vede k nárůstu cen. Ze zpětného pohledu řečeno: Kdybychom to tušili, tak bychom určitě na počátku covidu tak neuvolňovali měnovou politiku. To je naprosto evidentní. Měnová politika se ale nedělá s luxusem pohledu do zpětného zrcátka. Jako sebereflexi ale nemáme mít problém si to přiznat. Zároveň jsme měli začít zvyšovat sazby dřív.

Celý Salon si můžete přečíst již nyní na ECHOPRIME nebo od čtvrtku v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.