Lidice na druhé straně Atlantiku

Když bylo Toni Brendelové deset let, navlékli ji rodiče do nedělních šatů. Měla tehdy v roce 1948 při tryzně za Lidice vysypat k pomníku hlínu, kterou z míst, kde stávala nacisty zlikvidovaná obec, přivezl z krátké návštěvy Československa její dědeček. Ale stydlivá Toni si postavila hlavu a odmítla se ceremonie účastnit. „Vybavuji si, jak bych tehdy dědeček smutný,“ vzpomíná osmdesátiletá žena, která – i kvůli svému dětskému provinění vůči prarodiči – udržuje v zapadlém koutě Wisconsinu vzpomínky na zničenou středočeskou vesnici dodnes živé. „Jsem stoprocentní Čechoslovačka,“ říká s velkou hrdostí anglicky. Otcovi rodiče přišli z Kolína a matčini z oblasti Spišské Nové Vsi. Nový americký život našli ve Phillipsu, který má dnes zhruba 1300 obyvatel. Městečko roztažené na břehu dvou malebných jezer mezi hustými lesy je ve Wisconsinu známo maximálně nimrodům jako základna pro lovy divoké zvěře.

Pomník v Sokol Park

Za druhé světové války občané Phillipsu narození ještě na území Československa cítili sounáležitost se starou vlastí. Zvěrstva z Lidic, která sami Němci zpropagovali, aby v dalších obsazených zemích vyvolali strach, jimi otřásla. Rok po tragédii vztyčili provizorní pomník, který v roce 1944 už dostal konečnou podobu. Vypadá sice jako zbytek protitankového krytu, avšak Toni Brendelová je na něj velice pyšná. Vysvětluje, že hlavní stéla symbolizuje Spojené národy. Zleva se do ní opírají tři kovové tyče, které ztělesňují Čechy, Moravany a Slováky žádající svět o pomoc. Zelená ratolest znamená věčný život pro lidické oběti a kotouč je vycházející slunce, které ukazuje, že Československo se zase pozvedne. „Postavili ho Karel Nový podle návrhu Václava Hajného, jehož otec byl horníkem na Kladně a v Lidicích žil,“ líčí paní Brendelová, zatímco z cestičky sbírá pár padlých listů. „Vybudovali ho přímo před sokolovnou, ale ta musela být v 70. letech kvůli bezpečnosti zbourána,“ ukazuje na prostor, kde je dnes dětské hřiště. „Co já se tam natančila polky! A kolik svateb se tam konalo, nevěsty jsme tam odtud unášeli,“ povzdechne si matka čtyř dětí s tím, že upomínku na zašlé časy udržuje už jen název místa: Sokol Park. Paní Brendelová, která většinu života strávila jako administrativní pracovnice ve školách a nemocnicích, přiznává, že s postupným skonem ještě v Evropě narozených československých Američanů připomínkové akce u pomníku upadaly do bezvýznamnosti. Až přišla v zimě 1977 sněhová bouře, která ho pobořila. „Šest let obci trvalo, než ho dala dohromady a vypadalo to hrozně. Tak jsem si zjistila, kolik by pořádná oprava stála. Bylo to 14 tisíc dolarů a na to radnice neměla,“ vypráví. Toni Brendelová se pustila do hledání fondů na vlastní pěst, oslovila po Americe početné krajanské spolky a do pěti měsíců starostovi peníze předala.

Kroje, polka, koláče a tryzna

Když se pomník podařilo dát do pořádku, řekla si akční Toni Brendelová, že je potřeba si tragédii každoročně důstojně připomínat. „Každou třetí červnovou neděli pořádáme československý festival, jehož součástí je i tryzna u mohyly. Zazpívají se hymny v originální i anglické verzi, zazní čestná salva a každý rok se snažím najít hlavního řečníka, který by o události pověděl něco zajímavého,“ říká žena, která české Lidice navštívila od roku 1987 celkem čtyřikrát a Česk(oslovensk)o přinejmenším patnáctkrát. „Dříve jsme festival zvládli táhnout celý víkend, ale bohužel mladší generace už na svůj původ zapomíná, takže jsme to omezili na pátek večer a sobotu,“ říká trochu rozmrzele. Ale hned přejde do optimističtějšího tónu: „Kdybych to tehdy nezačala dělat, zbyly by dnes ve Phillipsu z českých tradic jen koláče.“

Hlavní událostí je volba československé miss, která v soutěži musí vystupovat v kroji. „Máme zde oblastní kolo a vítězka postupuje do finále do nebraského Wilburu, který je ‚Czech capital of the USA‘. K poslechu a tanci hraje dechovka. Připravujeme knedlíky se zelím, jitrnice, koláče a takové menu včetně nápoje vyjde jen na osm dolarů. V Nebrasce to mají za dvanáct,“ líčí detaily. Slavnost se stala stálicí v životě Phillipsu, přestože paní Brendelová podíl „Čechoslováků“ mezi jeho obyvateli odhaduje na slabou pětinu. Má radost z každého krajana, který se u pomníku v průběhu roku ukáže, ale je jich minimum, protože z Chicaga je to sem autem nejméně šest hodin. „Ale při sedmdesátém výročí jsme tu měli z Washingtonu dokonce velvyslance Petra Gandaloviče. Ambasáda nám darovala peníze na ty tři krásné stožáry, na které přes léto vyvěšujeme americkou, českou a slovenskou vlajku,“ říká spokojeně paní Brendelová, která žila v Texasu i Kalifornii, aby se nakonec vrátila do rodného Zapadákova.

V důchodu se stala obecním písmákem. Práce má tolik, že už ani neodstrojuje vánoční stromeček, aby se tím nezdržovala. Zrovna dokončuje divadelní hru o raných dějinách Phillipsu, který vznikl roku 1876 jako dřevorubecká osada. Napsala i brožurku o tom, jak Američané zareagovali na události v Lidicích. Zmiňuje v ní i to, že Čechoslováci v Pittsburghu vybrali peníze na ambulanční letadlo s názvem Spirit of Lidice (Duch Lidic). Bylo nasazeno při postupu Spojenců ve Francii, ale k jeho využití při plánované poválečné pomoci Československu už nedošlo kvůli rychle se zhoršujícím vztahům mezi Východem a Západem.

Osmdesátnice, která odhodlaně bojuje s rakovinou, už většinu svých dobrovolnických funkcí předala mladším. Československý festival organizuje „paní skandinávského původu se slovenským manželem“ a starost o pomník převezme o generaci mladší žena, která nyní s dětmi nacvičuje naše lidovky. „Snad se nám všemi těmi aktivitami podařilo zasít nějaké československé semínko i v těch nejmladších ročnících, aby to pak převzaly další generace,“ doufá Toni Brendelová.

Nové Lidice ve státě Illinois

„Na tom, že lidická tradice v Americe přežila, nemá žádnou zásluhu náš stát. Ocenit se za to musí krajanské spolky,“ říká ve své kanceláři s krásným výhledem na Michiganské jezero český generální konzul v Chicagu Bořek Lizec s tím, že komunistický režim s krajany v USA – kulantně řečeno – nevycházel. A navíc na Středozápad, kde byla jejich hlavní koncentrace, to měli soudruzi z washingtonské ambasády dost daleko. Diplomaté z generálního konzulátu, který byl zřízen až v roce 2005, každoročně nechybějí na tryzně, jež se koná u pomníku v Crest Hillu zhruba 60 kilometrů na jihozápad od centra Chicaga. U jeho vzniku nestojí vyloženě krajanská komunita. Už dva dny poté, co se nacisté pochlubili svým zločinem, nabídl developer Dominico Romano, aby na jeho pozemcích v oblasti zvané Stern Park vznikly nové Lidice. Vyčlenil také část areálu pro pomník a parčík na památky zničené vesnice na opačné straně zeměkoule.

Exilová vláda, která tragédii co nejvíce využívala pro zviditelnění československých zájmů (hlavně zrušení mnichovské dohody), po možnosti rychle skočila, i když ve hře o nové Lidice byla i jiná místa. Jen měsíc po masakru už byl v Crest Hillu pomník, který odhalil republikánský kandidát na prezidenta Wendell Willkie. O rok později se tu při výročí ukázal Edvard Beneš při cestě do USA. Crest Hill, který časem pozapomněl na původní ideu přejmenovat se na Lidice, nemá a ani neměl významnou komunitu našinců, přesto se o pomník vzorně stará. „Starosta nechybí na žádné tryzně, ale na velká výročí tam jezdí i významní politici ze státu Illinois, a to nejen ti s českým původem. Není to jen pro nahánění voličů. Lidický příběh a poselství ‚Nikdy více‘ utvrzuje hodnoty americké společnosti,“ přemítá Lizec.

Na pódiu stojí prostá žulová deska, která v roce 1995 nahradila původní, zničenou vandaly, a je obklopena po vzoru českých Lidic růžovou zahradou. Občas se tu zastaví i turisté, protože si k pomníku při cestě po nejproslulejší americké silnici číslo 66 podle rad v průvodci na chvilku udělají odbočku. Pro chicagské krajany ale bývá vzpomínka na Lidice pravidelnou součástí jejich červnového programu.

Omlazení tryzny

Její organizaci má na starosti Czechoslovak American Congress. Jeho předseda John Pritasil v telefonickém rozhovoru vzpomíná, že krátce po válce chtěli někteří tryznu vést pouze v češtině, což bylo pochopitelně neudržitelné. „Dříve jsme přiváželi plné autobusy lidí, ale postupem času, kdy starší umírali a mladší ztráceli o své kořeny zájem, nás jezdí čím dál méně,“ říká.

Nicméně nyní akce zažívá bod obratu, protože se do něj zapojila T. G. Masaryk Czech school, kam si děti nejnovějších přistěhovalců chodí o sobotách udržovat češtinu. Jejich učitelka Klára Moldová do strnulého programu, který zahrnoval mladé sokoly v uniformách, starší krajany v krojích zpívající lidovky a víceméně se opakující projevy, navrhla začlenit vystoupení svých svěřenců. Každý rok se snaží přijít s něčím jiným. Například loni děti zazpívaly „Chválím tě, země má“ od Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře. Letos bylo na programu čtení odpovědi od posledních přeživších žen na dopis sestavený žáky. Při 75. výročí přednášeli básně, které za druhé světové války složili jejich vrstevníci v Terezíně. „Všichni byli dojati,“ vzpomíná na to Pritasil. Spolupráci s Moldovou, která mimo jiné zorganizovala při tryzně v Crest Hillu promítání filmu Lidice, si nemůže vynachválit. Chválená pedagožka k tomu v budově školy, která se dnes nachází v plně pohispánštěném sousedství, se smíchem poznamenává: „To strašné slovo tryzna jsem se snad naučila až tady.“ Ale pak Trutnovanka vážně dodává: „Je to jen jedna z mnoha aktivit, které se školáky děláme. Ale jako pozitivum vidím, že díky vystoupení svých dětí se přijedou do Crest Hillu podívat i rodiče, kterým je toto výročí zcela lhostejné. Mají tu šanci seznámit se s potomky krajanů z dřívějších migračních vln, se kterými se jinak míjejí.“

Lidice tak i 77 let po svém zničení dávají Čechy dohromady. Aspoň na druhé straně Atlantiku.

Tomáš Nídr, Phillips, Wisconsin