V ruské palbě. „Prosím vás, zavřete nebe. Nevidíte, co nám tady dělají?“

Nad ukrajinským Malynem (kdysi Český Malín) se vznáší zlověstné ticho. Je sice teprve dopoledne, ale obloha je temná, snáší se z ní vločky sněhu. Navigace mě vede do centra, jenže přes most. A ten nedávno odstřelila ukrajinská armáda, aby zabránila v případě průniku Rusů do města jejich rychlejšímu postupu dál do vnitrozemí, do Volyně. Jsou odtud asi 50 kilometrů a město neustále ostřelují nebo bombardují.

S mým průvodcem jedeme na místo, kde v noci na 9. března útočila ruská letadla. Všude kolem je jen zkáza a spoušť. Kolem zničených domů stojících na okraji Malynu není vůbec nic, jen rodinné domky. Žádný strategický objekt, žádní vojáci. Takže si těžko představit, že Rusové chtěli bombardovat nějaký strategický objekt, a netrefili se. Ne, tady šlo evidentně o záměr. „Chtějí nás vyděsit a přimět k odchodu, chtějí šířit paniku,“ říká mi Saša Holub z malynského kulturního centra.

Smutně si potřese rukou se starým mužem, který vychází z jednoho ze zasažených domů. Má prázdný pohled, na tváři modřinu a je stále viditelně v šoku. Je teprve pár hodin po smrtícím úderu. „Stál jsem tady, vařil jsem si polívku, ukazuje na červený hrnec, který v té spoušti snad jen zázrakem ještě stále stojí na plotně. Před ruinami jeho domu leží tělo muže, zakryté dekou. „To byl Ivan, soused, neměl tolik štěstí jako já,“ pokyvuje hlavou.

Vycházím ven ke kráteru, který tu zbyl po bombě svržené z letadla. Je vlastně neuvěřitelné, že někdo v oblasti přežil. Jdu dál k sousedům, jejichž dům vydržel. Balí. Stejně jako spousta dalších lidí z Malynu. Protože vidět tohle na vlastní oči, pohřbívat sousedy a čekat, až bomby zasáhnou můj dům, je děsivé. „O čem se to tady bavíme? O jakých jednáních? S kým chcete jednat? S těmi hajzly, kteří tohle dělají? Zavřete vzdušný prostor, prosíme vás, zavřete nebe, copak nevidíte, co nám tady dělají?“ pláče další soused jménem Vasyl. Všichni jsou z brutality útoku v šoku.

Saša mi ukazuje další dům, v něm během této noci zahynula celá rodina. Otec, matka a dvě jednoroční dvojčata. Z domu nezbylo prakticky vůbec nic. Jen základová deska, všechno je rozmetané po okolí. Nacházím dámskou kabelku, zbytky školních sešitů, fotografií. Na silnici před tím, co kdysi bývalo domovem mladé rodiny, svítí rudá kaluž krve. Za pár hodin nato ukládají zbylí příbuzní celou rodinu do hrobu. Krátká ceremonie, rychlé rozloučení. Pláče tu babička a dědeček malých dvojčat. „Co to je za zvířata, co tohle udělala, to byli moji vnuci,“ zlomí se mu bolestí hlas a odvrací hlavu i oči zalité slzami. O několik dní přichází další zpráva o bombardování Malynu.

Celou reportáž Lenky Klicperové, která na Ukrajině navštívila více míst i Kyjev, si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.