Zuckerberg je větší hrozba pro svobodu slova než Trump, říká autorka knihy Nenávist
ECHOPRIME
Nadine Strossenová je známá persona amerického veřejného života. Dlouholetá předsedkyně Amerického svazu pro občanská práva (ACLU) přijela minulý týden do České republiky propagovat svoji knihu Nenávist. Ta útočí na koncept tzv. nenávistného projevu, známého v anglosaském a čím dál častěji i neanglosaském světě pod názvem hate speech. Argumenty profesorky Strossenové jsou o to zajímavější, že ona sama vzešla z prostředí progresivní akademické vrstvy. ACLU se však tradičně, i pod jejím vedením, zastávala co nejširší svobody projevu.
Odkdy je potírání hate speech v Americe takový fenomén?
Vlastně po celý můj dospělý život. Moje organizace ACLU měla známý případ, když ve Skokie ve státě Illinois chtěli v roce 1977 demonstrovat neonacisté. V městečku, které je v podstatě předměstím Chicaga, bydleli lidé, kteří přežili holocaust. Samospráva se pokusila shromáždění zakázat, případ došel až k Nejvyššímu soudu, my jsme byli proti zákazu. Zákaz byl zrušen. Většina Američanů ví, i díky Skokie, že podle americké ústavy, jejího prvního dodatku, nezáleží na tom, jak opovrženíhodný nějaký názor je a jak moc opovrhovaný je jeho nositel, že to samo neospravedlňuje cenzuru. Už tehdy zastánci zákazu těch demonstrací název hate speech používali. Pak v 80. letech vyšly v novinách inzeráty, které si zaplatila skupina profesorů práva a ve kterých se žádalo postavit nenávistný projev mimo zákon. Tou dobou se začaly přijímat kodexy proti hate speech na univerzitách, na kampusech. Právě v té době totiž začaly být viditelné plody desegregace a na univerzitách se poprvé ve větších počtech vyskytovali studenti z rasových menšin. A hodně žen. Brzy se začalo tvrdit, že snížit bariéry pro studenty dřív diskriminované není dostatečné, že ti lidé jsou vystavováni nenávistným projevům, a proto pořád nepožívají skutečně rovné příležitosti.
Jak se do potírání hate speech zapojily sociální sítě? Kdy se Zuckerberg rozhodl stát se cenzorem? Existuje záznam z podzimu 2015, kdy na jednom summitu OSN v New Yorku německá kancléřka Merkelová v dosahu mikrofonů Zuckerbergovi říká: Co s tím budete dělat? A on odpovídá, že něco ano, ale leze to z něj jako z chlupaté deky.
On nějakou dobu vzdoroval. Ještě v roce 2018 pronesl údajně kontroverzní, podle mého skvělý projev na právnické fakultě v Georgetownu, kde v kostce říkal: Dál budeme vyznávat svobodu slova, neboť svoboda slova je účel, pro který jsme vznikli. Ovšem tlak pokračoval. Já za bod obratu považuji vraždu George Floyda (v květnu 2020 – pozn. red.). Vypukly demonstrace a lidé tehdy skutečně silně cítili: Musíme bojovat proti hate speech, je to nutné pro boj s rasismem. Dost důležitý byl i 6. leden 2021, po němž se ještě jednou vystupňoval tlak na tech firmy, aby nenávistný projev potlačovaly ještě usilovněji. Hate speech a dezinformace. Dezinformace o prezidentských volbách. Dezinformace o covidu.
V některých členských zemích EU už mají proti hate speech na sítích zákony, první takový přijalo roku 2017 Německo. Kodex pro potírání nenávisti vnutila americkým firmám i Evropská komise. To je vládní nátlak. Z druhé strany si představuji, že se Zuckerberg a spol. mohli ocitnout pod tlakem i zevnitř, ze strany svých woke zaměstnanců.
Naprosto. Zatřetí i pod tlakem inzerentů. V Americe Facebook už čelil bojkotu. Takže se tu sešel tlak klientů, tlak zaměstnanců, tlak politické třídy a některých evropských vlád. Už kolem let 2017, 2018 zažil Zuckerberg prudký posun ve vnímání veřejnosti. Předtím byl oslavován, přímo glorifikován, pak náhle prudký zvrat a tlak. Internet byl vůbec nejdřív až naivně veleben, dnes je naopak démonizován. Mně připadá pořád fantastické, kolik lidí, kteří předtím neměli žádný hlas, dnes může konverzovat v podstatě s kýmkoli po celém světě.
