Pirát – pododrůda socialisty. Nové nebezpečí pro naše peníze

ÚHEL POHLEDU

Pirát – pododrůda socialisty. Nové nebezpečí pro naše peníze
Stále častěji se objevuje myšlenka státního penzijního fondu a povinnosti spořit skrze penzijní fondy. Státní fond je velmi kolektivistické řešení důchodů. Tudíž asi nebudete překvapeni, že se takový nápad náramně líbí zejména Pirátům. Foto: Shutterstock
Úhel pohledu

Markéta Šichtařová

ÚHEL POHLEDU: Norimberské zákony byly zákony. Asi nenajdete inteligentního člověka, který by řekl, že byly morálně správné a že měly být vymáhány – byť jejich vymáhání bylo v souladu se zákonem.

Nošení roušek o samotě na prázdné ulici v květnu bylo nejen k ničemu, nejen bylo pouhou demonstrací státní moci, ale také bylo nezákonné – ačkoliv ho nařídila vláda. Ve čtvrtek 16. června to konstatoval Nejvyšší správní soud. Ačkoliv bylo toto nařízení nezákonné, bylo státní mocí vymáháno a policie za jeho nedodržování pokutovala.

Dva příklady demonstrující, že jednání státu, případně některé z jeho složek – například vlády – si může z občanů dělat rukojmí, kteří mají jen velmi málo možností bránit se.

V některých – těch lepších – případech je prosazování státní vůle nezákonné. Potom občan může splnění povinnosti zkusit odmítnout a domáhat se práva u soudu. A doufat, že vyhraje. Je to ale sázka do loterie. Pokud by soudce byl stejného ražení jako ti lidé, kteří ve vládě o nařízení rozhodovali, spravedlnosti by se občan nedovolal.

V jiných případech je vynucovaná státní vůle zákonná, ale v rozporu s posledními poznatky vědy. Anebo na hraně posledních poznatků vědy a dost možná bude v budoucnu prokázáno, že byla založena na nesprávném vědeckém předpokladu. Slepých cest a omylů vědy známe přeci dost. Dost možná takovým příkladem se jednou ukáží být roušky. Dosud se nepodařilo prokázat, že fungují a snižují počet obětí epidemie. Také se dosud nepodařil prokázat opak. Pohybujeme se tedy na hraně. Vlády světa použily jen jeden z obou možných výkladů na základě předpokladu, že lepší je dělat kvůli veřejnému efektu něco než nic. Možná se za pár let dozvíme, že to bylo zhruba stejně užitečné jako skákat na jedné noze. A možná také ne. Každopádně proti tomuto typu vynucování státní moci obrana není.

A nejhorší případ z pohledu bezmoci je, když vynucování státní moci je jak v protikladu s vědeckým poznáním, tak v protikladu s morálkou, a přeci je zákonné a nelze se proti němu nijak bránit. A to je přesně případ penzijní reformy, přesněji řečeno způsobu, jak je s ní zacházeno.

Stále častěji se objevuje myšlenka státního penzijního fondu a povinnosti spořit skrze penzijní fondy. Státní fond je velmi kolektivistické řešení důchodů. Tudíž asi nebudete překvapeni, že se takový nápad náramně líbí zejména Pirátům.

V tiskové zprávě Pirátská strana píše: „Na schůzi Komise pro spravedlivé důchody představili Piráti svou vizi Národního penzijního fondu. Do státem zřízeného fondu by občané střádali své úspory nad rámec povinného sociálního pojištění a lépe se tak zajistili na důchod. Prostředky vložené do státního fondu by byly garantovány státem do výše 100 % vkladu. Fond by byl veden u České národní banky a jeho výnosy by měly alespoň pokrýt míru inflace – nemohlo by tak dojít k znehodnocení peněz střadatelů. Piráti tak formulovali alternativu k soukromému penzijnímu připojištění.“

To je tak kuriózní nelogičnost, že si opravdu zasluhuje před volbami pár slov.

Foto: Týdeník Echo

Piráti (správně) tvrdí, že většina soukromých penzijních fondů vykázala v posledních dvou letech bez započtení státního příspěvku záporný reálný výnos, tedy nominální výnos pod úrovní inflace. A přitom – považte tu drzost! - si akcionáři ztrátových fondů vypláceli zisky i kolem 15 %. I „řešením“ tohoto „problému“ by mělo být to, že nový státní fond bude veden u České národní banky, tedy u instituce, jejíž politika v oblasti nastavení úrokových sazeb právě tuto ztrátu způsobila.

Je mi velkou záhadou, jak by stát, který svou hospodářskou politikou z kladných výnosů vyrobil záporné, měl svým vlastnictvím nového státního fondu z těchto záporných výnosů opět vyčarovat kladné.

Stoprocentní státní garance zní uším klientů fondů jistě hezky, ale opět jde jen o slovní hříčku. Povšimněte si, jak rychle roste dluh vlád v Evropě. Povšimněte si, jaký problém mají vlády samy se sebou a svým dluhem. Právě proto jsou úrokové sazby záporné – aby to vlády ustály bez bankrotu. A teď by měly garantovat ohromný balík peněz ve státním fondu. Řeknu vám přesně, k čemu by to vedlo: Nízké úroky spolu s demotivovaným úřednickým vedením by ve státním fondu vedly k ještě větší ztrátě než u soukromých fondů.

Protože ovšem u státního fondu by bylo garantováno, že nedosáhne klientům ztráty, stát by musel ztrátu klientů dorovnat. Ale jak? Musel by si půjčit, tedy navýšit svůj dluh, a z tohoto většího dluhu státní fond zadotovat. Protože by se ještě zvětšil dluh státu, tlačil by stát na ještě nižší úroky, aby tento opět vyšší dluh ustál… a tak dál a dál. Až do bodu, kdy by už dluh státu byl tak velký, že ani požírání úroků z dluhu inflací by víc nepomáhalo a stát by se zoufale potřeboval dostat k dalším penězům. A kde se válí největší hromada peněz? No přeci ve státním fondu. Byla by jen otázka času, kdy by v nějaké podobě stát na tyto peníze vztáhnul svou ruku. Tak, jak se to ostatně už v některých zemích stalo.

Kdo si myslí, že státní garance přináší nějakou jistotu, se tedy šeredně mýlí. Naopak přináší ještě větší riziko, že si vláda peníze z fondu přivlastní.

Už to není legrace. Předsedkyně Národní rozpočtové rady Eva Zamrazilová po schválení rozpočtu na rok 2021 v prvním čtení v listopadu 2020 prohlásila: „Stamiliardové schodky budou znamenat snížení životní úrovně, citelný nárůst zadlužení a zhoršení pozice ČR pro období, kdy by se její veřejné finance měly naopak začít připravovat na nárůst výdajů spojený se stárnutím populace.“

Kdo někdy pracoval ve státní i v soukromé bance, umí porovnávat a ví, jaký to je diametrální rozdíl. Do chodu státní banky logicky zasahuje stát a tedy politici. Ti nejsou ani bankéři, ani experti. Představa, že ve státním fondu to bude jinak a bude zhodnocovat peníze lépe, je naprosto naivní. Tomu může věřit jen socialista, nebo jeho pododrůda Pirát.

Dokonce i guvernér centrální banky Jiří Rusnok, který jindy pro levicové řešení nechodí moc daleko, k tomu poznamenal: „To je úlet. Vyvolává to jen zdání, že existují nějaká ideální řešení. Máme zavedený model doplňkového spoření, který se posléze podařilo i docela dobře zregulovat. Systém je transparentní, poplatky jsou limitované. Co by státní fond uměl víc? Že by vydělal víc peněz? Jak? Vždyť bude investovat stejně jako ty (soukromé) penzijní fondy. Takže před tím varuji, je to jen vytváření iluze.“