Ani Havel nevěděl, jak udělat z kraba kocoura. Co zbylo z jeho odkazu
ECHOPRIME
Na našem setkání budeme vyvolávat ducha Václava Havla. V sobotu 18. prosince uplyne deset let od jeho smrti, což je dobrý důvod se o něco takového pokusit. Přitom on ve zdejším povětří vane i bez našeho přičinění dál a nejspíš jen tak nevyvane. Ale v čem se ta jeho atmosférická přítomnost projevuje? Na to odpovídají lidé, kteří Václava Havla v nějaké míře poznali i osobně: spisovatelka Petra Hůlová, dramatik Karel Steigerwald, filozof a přírodovědec Stanislav Komárek, spisovatel Petr Placák a historik Jiří Suk. Přítomna byla též lahev hruškovice.
Má Václav Havel ještě nějaký reálný dopad, nebo jsou to už jen vzpomínky na jednu pozoruhodnou osobnost? Jsou to ideje, které autenticky hlásal a které existují v jeho textech, nebo jenom iluze těch, kteří se sice k němu hlásí, ale mají o něm spíš už jen matnou představu? Zbyl tady Havel, nebo už jen havlismus? Co z něj zbylo? A je to, co zbylo, skutečný Havel?
Steigerwald: Havlismus je ošklivé slovo, to bych tady vůbec nepoužíval, to snad v jiných místnostech, u jiných stolů… Havel prošel během svého života i po smrti kalvárií, hanobením, nepochopením, kdy se mu přisuzovaly věci, které nikdy nehlásal a nezastával, to všichni známe. Ale myslím či doufám, že doba se vrací ke skutečnému Havlovi, či spíš k Havlovu duchu. Tím prvním, co se s jeho jménem spojuje, je slušnost, tolerance, něco, čemu by se dalo říct kulturní vznešenost. Neboť jsme prošli chlívem a zkušenost z chlíva tu potřebu přivolala. Protože jsme si uvědomili, jak nám chybějí politici, kteří jsou slušní, vzdělaní, umějí přemýšlet. To je něco, co téhle době chybí a tím spíš to společnost hledá. Takže já si myslím, že doba je pro Havla a jeho odkaz mimořádně příznivá.
Hůlová: Já jsem se teď 17. listopadu byla po několika letech podívat na Národní třídě a překvapilo mě, kolik tam bylo mladých lidí. Byla jsem tam snad nejstarší. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem tam byla navečer, ale bylo tam opravdu plno mladých lidí, tak mezi patnácti a třiceti, kteří určitě už nezažili listopad 1989 a Havla znali z dětského věku, ale přesto opravdu upřímně slavili ten svátek, jehož symbolem Havel prostě je. Říkala jsem si, čím to může být, a napadlo mě, že sametová revoluce a Havel se stali něčím jako mýtem a ti lidé, kteří to tam přišli slavit, to vnímají jako neproblematickou událost, ke které se s úctou vztahují. To je myslím správné, protože společnost mýty potřebuje a je dobře, že je má. Chápu, že se to týká jen části společnosti, ale nelze popřít, že existuje a že je docela důležitá.
To už bohužel nebude moci prokázat. Ale já jsem za tu covidovou hypotézu vděčný, neboť dokazuje, že úvaha „co by tomu řekl Havel“ je sice jen teoretická, ale přirozená a ukazuje jeho výjimečnost: těžko třeba uvažujeme, co by tomu řekl Husák… Ale že zároveň si člověk jako já někdy řekne: Ještě štěstí, že se toho Havel nedožil, neboť jak by asi na to svými postoji reagoval? Ještě že nemusí. To mě silně napadalo v roce 2015, v době, kdy poprvé eskalovala migrační vlna, a já byl za něj skoro rád, že k tomu nemusí nic říkat.
Placák: Proč? Myslím, že právě covidová doba je ideální pro intelektuála, aby popsal společnost, jaká je. A věřím, že by to Havel s gustem udělal. Ale nebudeme se, doufám, bavit o covidu, že?… Nebo klidně. (Nalévá si první skleničku hruškovice.)
Suk: Myslím, že Havel by hledal v téhle krizi nějaký přesah a východisko, jak to dělal celý život. Tedy asi by se ptal, kam to směřuje, jak se z toho poučit. Samozřejmě, apeloval by na solidaritu, vyzýval k rozumnosti a k respektování druhých a vyslovil by asi i obavu, co to se svobodnou společností může udělat. Zkrátka učinil by to, čeho jsme se od toho našeho současného „státníka“ nedočkali.
Komárek: Ano, lidé mají sklony si představovat, co by řekl dnes Darwin, nebo Jan Hus, nebo dokonce Ježíš z Nazaretu, ale to my už právě nevíme. Typické je, že takzvané společenské ikony, a Havel je velká společenská ikona, vnímáme vždycky polárně. O takových osobnostech se dají skoro vždy napsat dvě zcela odlišné knihy. Já to rád demonstruju na svém oblíbeném C. G. Jungovi: o něm by se daly napsat knihy Jung jako vědec, Jung jako žvanil, Jung jako prorok, Jung jako falešný prorok, Jung jako panbíčkář, Jung jako bezbožník a tak dále. Něco podobného by bylo možné učinit s Havlem. Ale my si musíme uvědomit, že Havel byl reálný člověk, ve kterém se to mísilo, byl složen z rozporů, jako každý člověk.
