Kde měla česká buržoazie své Beverly Hills

Do Černošic jezdí ze Smíchova Česká západní dráha (Böhmische Westbahn) od roku 1862. Já tam jezdil ČSD tak od roku 1985, kdy jsem začal objevovat pražské okolí, na kterém mě tehdy nejvíc zajímaly výletní restaurace, jež tam i za socialismu zůstaly po lepších časech. Obzvlášť oblíbený byl podnik, který se myslím i tehdy jmenoval hotel Slánka. Bylo to přesně to, kvůli čemu Pražané kdysi do Černošic jezdili, tedy vedle Berounky, blízkých lesů, čistého vzduchu a závistivých pohledů na vily, které si tam postavila česká honorace, jejíž poslední generaci představuje zločinec Krejčíř, jehož útěk z obležené černošické vily (ulice V Dubině) se zlatě zapsal do kroniky města.

Před válkou tady bylo asi pět hotelů a v mnoha domech se nabízely tzv. letní byty, což bylo vlastně něco na způsob Airbnb, ale většinou je využívali Pražáci, kteří to měli dvacet minut vlakem. Prostě se na léto odstěhovali do Černošic, k vodě a k lesům. Známý byl hotel Klán, který stojí kousek od nádraží, v něm je teď lékárna, takže ho zatím nezbourali, chátrá jen tak přiměřeně. Proslulý svou bohémskou klientelou byl rovněž hotel či penzion Steimar, který patřil Jiřímu Steimarovi, herci, principálovi a dědečkovi Jiřího Kodeta a Evelyny Steimarové: po válce tam byl domov důchodců, teď by nikdo nepoznal, co to bylo původně.

Hotel Slánka patřil starostovi Karlu Cicvárkovi, inzeroval „výtečnou kuchyni a dobře vyleželé pivo“ v „nejpříjemnějším prostředí za Prahou“. Za mých mladých let to byl pořád pěkný dům z konce (před)minulého století, před ním zahrada se stromy, asi kaštany, pod nimi takové ty dvoubarevné laťové stolky a židličky, kousek dál zbytek altánku a cosi jako taneční parket, který ale již zarůstal travou, protože tančit už uměl a chtěl málokdo. Pro pivo se myslím tehdy spíš chodilo do výčepu, ale to nikomu nevadilo, pivo do kelímků bylo za pár korun, k tomu asi nějaké párky nebo tlačenka s cibulí, vajgly se típaly do plechovek. Člověk byl v přírodě a na výletě, do piva mu padali chrousti a housenky, a přitom byl pořád skok od Prahy, kam jezdil (a jezdí) každou půlhodinu vlak, poslední před půlnocí. Prožil jsem tam pár pěkných večerů s přáteli, pamatuju si na jednu velkou opilou slavnost v květnu 1990, to se pořád vítala svoboda a demokracie, tohleto bylo součástí tzv. punkových oslav ve Všenorech (o zastávku dál), v tom roce se ale konaly naposledy: někdy této významné kulturně-politické události věnuju samostatný díl.

Hotel Slánka dosud stojí, nějak funguje, ale už bych si tam nesedl. Místo těch stolečků tam jsou taková nějaká divná sádrová štokrlata v orientálním stylu, nejspíš zbytky po asijské vývařovně, která tam taky chvíli byla. Z hotelu, o němž jsem si představoval, že jednou využiju jeho diskrétních služeb, je levná ubytovna pro východní dělníky, na měsíc za pět tisíc, na recepci to vypadá jako v bordelu na předměstí Tirany, aspoň tak si tam představuju, každopádně úpadek je zřejmý.

Celý text Jiřího Peňáse Vysypaná slánka v Černošicích si můžete přečíst v novém díle jeho cestopisných výprav, který nese název Výpravy pro den i noc.

Novou knihu Jiřího Peňáse si můžete pořídit zde.

Jiří Peňás na výpravy vyráží z Prahy, kde má redakci i příbytek, a provádí krátkodobé exkurse, z nichž se pak vrací a po večerech plánuje další.

Jsou to zápisky z dobrodružných výprav třeba do Kouřimi, do Březnice, do Tochovic u Příbrami nebo na lipanské bojiště. V době covidové se dalo po nějakou dobu vyrážet jen do blízkého okolí, což spíš knize prospělo. Dobrodruh si totiž vzrušující zážitky najde i tam. Když to pak poměry, snad nikoli jen dočasně, zase dovolily, zajel na rodnou Moravu, a pak i statečně vytáhl za hranice, třeba do Maďarska, na Slovensko, dvakrát přešel Krkonoše a byl ve Slezsku, kde se teď mluví polsky. Taky byl, jak čtenář nalistuje, v Rakousku, s čímž se hned pochlubil.

Tyto výpravy podniká na vlastní nebezpečí i náklady, téměř výhradně hromadnou dopravou, kterou někam dojede a pak jde kousek pěšky. Někdy jde s někým, ale často je tam sám, což mu vyhovuje, nebo aspoň si nestěžuje. Když musí někde přespat, plácne se přes kapsu a vezme si laciný hotel nebo něco takového. Ráno se prochází po městě a hledá kavárnu a pak kostel, muzeum, kašnu a pokud najde trh, je spokojený.

Rád se pak jde podívat na nádraží, kde pozoruje onen úpadek civilizace. Ten je všeobecný, ale náš pozorovatel se z toho nehroutí, také proto, že může v minulosti hledat ještě horší období. A také lepší. Střední Evropa, kde se vyskytuje, je bezvadná tím, že je plná pozůstatků po obojím, tedy po rozkvětu i po úpadku. Toho druhého je víc směrem k nám, časově i místopisně. Jinak je tu ale rád a věří, že mu to do smrti vydrží.

Novou knihu Jiřího Peňáse si můžete pořídit zde.