Maďar může za to, že je Maďar. A tak to má být

PEŇÁSOVY VÝPRAVY PRO DEN I NOC

Maďar může za to, že je Maďar. A tak to má být
Mnoho velkých řek vytváří krásnou krajinu, ale tahle část Dunaje na sever od Budapešti je obzvlášť nádherná. Foto: Jiří Peňás
2
Domov

Echo24

Visegrád jsem poprvé viděl před lety, když jsem jel nočním lůžkovým vlakem do Budapešti. Bylo brzo ráno, svítalo, já se probudil a šel si stoupnout na chodbičku a hleděl na kopce, které se strmě zvedají nad mohutně rozlitým Dunajem. Mnoho velkých řek vytváří krásnou krajinu, ale tahle část Dunaje na sever od Budapešti je obzvlášť nádherná. Řeka jako když vstoupí do slavnostního sálu, ve kterém jsou místo sloupů zelené kopce a místo prostřených stolů od pohledu útulná městečka rozprostřená podél břehu.

Vlak mezitím zastavil na zastávce Nagymaros-Visegrád. Náďmároš… To zní mé generaci skoro důvěrně, vždyť přehrada Gabčíkovo-Nagymaros měla být poslední gigantická stavba společného komunismu, ze které Maďaři ještě před jeho zhroucením, na jaře 1989, ucukli, což bylo z naší (oficiální) strany chápáno pomalu jako zrada, ne-li casus belli. Tady člověku dojde, že z jejich pohledu šlo o záchranu jedné z historicky a esteticky nejcennějších částí země. To by skoro i za tu válku stálo… Fandil bych jim. To druhé jméno, Visegrád, je pak těžko něco jiného než dvojník našeho Vyšehradu, ovšem v monumentálnějším vydání a na větším kopci. Já jsem na něj tehdy rozespale zíral z vlaku.

Na řece se převalovaly cáry mlh, údolí bylo zatím utopené v ranním stínu, ale na protějším kopci se jasně rýsovala zřícenina mohutného hradu. Ten tam trčel jako nějaké velké kamenné hnízdo, které čeká, až si na něj sedne Turul, ten mytologický pták starých Maďarů, jenž je přivedl sem, do střední Evropy.

Vlak pak pokračoval přes Vác do Pešti a já od té doby měl v úmyslu se sem vrátit a podívat se na to místo zblízka. Tak jsem tentokrát ve Velkém Mároši vystoupil, sešel z peronu na ulici, která vede přímo k Dunaji, kde si ráchali nohy ve vodě první Maďaři, byly tam pěkné hospůdky a csárdy a vůbec to vypadalo velmi příjemně a sladce, jako už někde na evropském jihu. Tak jsem si taky zul boty a svlažil nohy v Dunaji, té základní řece monarchie, a tedy i nostalgie.

Celý text Jiřího Peňáse Vosková slavnost na uherském Vyšehradě si můžete přečíst v novém díle jeho cestopisných výprav, který nese název Výpravy pro den i noc.

Novou knihu Jiřího Peňáse si můžete pořídit zde.

Jiří Peňás na výpravy vyráží z Prahy, kde má redakci i příbytek, a provádí krátkodobé exkurse, z nichž se pak vrací a po večerech plánuje další.

Jsou to zápisky z dobrodružných výprav třeba do Kouřimi, do Březnice, do Tochovic u Příbrami nebo na lipanské bojiště. V době covidové se dalo po nějakou dobu vyrážet jen do blízkého okolí, což spíš knize prospělo. Dobrodruh si totiž vzrušující zážitky najde i tam. Když to pak poměry, snad nikoli jen dočasně, zase dovolily, zajel na rodnou Moravu, a pak i statečně vytáhl za hranice, třeba do Maďarska, na Slovensko, dvakrát přešel Krkonoše a byl ve Slezsku, kde se teď mluví polsky. Taky byl, jak čtenář nalistuje, v Rakousku, s čímž se hned pochlubil.

Tyto výpravy podniká na vlastní nebezpečí i náklady, téměř výhradně hromadnou dopravou, kterou někam dojede a pak jde kousek pěšky. Někdy jde s někým, ale často je tam sám, což mu vyhovuje, nebo aspoň si nestěžuje. Když musí někde přespat, plácne se přes kapsu a vezme si laciný hotel nebo něco takového. Ráno se prochází po městě a hledá kavárnu a pak kostel, muzeum, kašnu a pokud najde trh, je spokojený.

Rád se pak jde podívat na nádraží, kde pozoruje onen úpadek civilizace. Ten je všeobecný, ale náš pozorovatel se z toho nehroutí, také proto, že může v minulosti hledat ještě horší období. A také lepší. Střední Evropa, kde se vyskytuje, je bezvadná tím, že je plná pozůstatků po obojím, tedy po rozkvětu i po úpadku. Toho druhého je víc směrem k nám, časově i místopisně. Jinak je tu ale rád a věří, že mu to do smrti vydrží.