Tady jsou fakt úplně nahý ženský, žasl básník na Šumavě

PEŇÁSOVY VÝPRAVY PRO DEN I NOC

Tady jsou fakt úplně nahý ženský, žasl básník na Šumavě
Černé jezero bylo hladké a stálo v křovích stinných a zvučelo temně tajný bol. Tak jako vždycky a tak, jako to bude i bez nás. Foto: Jiří Peňás
5
Domov

Echo24

Pan Lahučký ráno vstal, přistoupil k oknu a zvolal, jako by mu bylo sedmnáct: „Ty vole, to je paráda! Všechno pod sněhem! Rychle vstávej, ať vyrazíme.“ Pohled z okna bývalého hojsovského pivovaru, kam jezdí parta stárnoucích mužů z Plzně, na protilehlou stráň byl opravdu takový, jaký si člověk na Šumavě v druhé půlce listopadu může jen přát. První sníh sice ještě roztaje, ale vytvoří kulisy skoro adventního kraje, kdy se vše jeví jaksi přívětivější, jako když na Šumavu dýchne dobrý duch místního horstva.

Pro mě je Šumava spojená s mládím a střední školou, s letními brigádami v lese, pak lyžařským kurzem v Rudě, několika víkendy na chalupě u kamarádů, potom jsem tam jezdil už míň, než bych chtěl, ale taky to bylo tím, že právě ta část, kterou jsem znal nejlépe, ta železnorudská, se měnila způsobem, který se mi nelíbil, vlastně mě odpuzoval.

To byla doba bordelů, jednu dobu jich tam bylo snad víc než normálních domů, doba buranských zásahů do původní architektury, vietnamských tržišť, plundrování a rabování nádhery, na níž ti lupiči neměli nejmenší zásluhu. Vzpomínám si, jak jsme někdy v roce 1995 přijeli do Železné Rudy a bylo to jako Strach a hnus v Las Vegas, ovšem v postkomunistickém Las Vegas, s trpaslíky, veksláky, pasáky, s matkami, které si po večerech chodily vydělávat do nevěstinců a striptýzových barů, jež byly na každém rohu. „Tady jsou fakt úplně nahý ženský!“ řekl tehdy užasle a zděšeně básník Topol, když jsme přišli do podniku, který se ještě nedávno jmenoval Šumavan nebo Rudý Špičák a teď se tam u tyče nebo rovnou mezi stoly vilně svíjely dvě čtyřicátnice, jež před pár lety nosily v těch podnicích piva nebo párky a nikdy by je nic takového dělat nenapadlo, tedy veřejně. Pak jsme se opili a zkoušeli neúspěšně uplatnit novinářskou a studentskou slevu (Jáchym tehdy studoval indiánskou etnologii na FF UK) v nějakém hampejzu, ale potom šli spát do ubytovny pro pracovníky lesních závodů, k nimž jsme sociálně tíhli. Taky tam byl Viewegh a Pluháček, ti se stali králi diskotéky…

Teď jsem přijel ke spolužákovi z gymnázia, panu Lahučkému, který říkal, že už mu z toho všeho hrabe a ať s ním jedu aspoň na dva dny na Šumavu. Z Plzně mě odvezl na Hojsovu Stráž, prošli jsme se v dešti a rychlém soumraku, postáli na vyhlídce Liebeshöhe čili Milenců, odkud jsme hleděli na hradbu Královského hvozdu, nad námi kroužili havrani nebo krkavci, a pak jsme si u kamen dlouho do noci vyprávěli, jak ten čas letí a co s námi udělal. Mezitím se déšť změnil v sníh, takže ráno jsme vyšli do zasněžené nebo posněžené Šumavy a vydali se k jezerům, protože k těm se člověk vracet musí. Ty ho kdysi očarovaly stejně jako Jana Nerudu, který na břehu Černého jezera uvažoval, pravděpodobně jen teoreticky, o tom, že by tam skočil, čímž by se všechno vyřešilo: „Jak lehký byl by skok, jak měkký dolů pád, / (…) tam musí něco spát, / tam musí něco být – a mne to táhne dolů.“

Celý text Jiřího Peňáse Cestou k jezerní stěně si můžete přečíst v novém díle jeho cestopisných výprav, který nese název Výpravy pro den i noc.

Novou knihu Jiřího Peňáse Výpravy pro den i noc si můžete pořídit zde.

Jiří Peňás na výpravy vyráží z Prahy, kde má redakci i příbytek, a provádí krátkodobé exkurse, z nichž se pak vrací a po večerech plánuje další.

Jsou to zápisky z dobrodružných výprav třeba do Kouřimi, do Březnice, do Tochovic u Příbrami nebo na lipanské bojiště. V době covidové se dalo po nějakou dobu vyrážet jen do blízkého okolí, což spíš knize prospělo. Dobrodruh si totiž vzrušující zážitky najde i tam. Když to pak poměry, snad nikoli jen dočasně, zase dovolily, zajel na rodnou Moravu, a pak i statečně vytáhl za hranice, třeba do Maďarska, na Slovensko, dvakrát přešel Krkonoše a byl ve Slezsku, kde se teď mluví polsky. Taky byl, jak čtenář nalistuje, v Rakousku, s čímž se hned pochlubil.

Tyto výpravy podniká na vlastní nebezpečí i náklady, téměř výhradně hromadnou dopravou, kterou někam dojede a pak jde kousek pěšky. Někdy jde s někým, ale často je tam sám, což mu vyhovuje, nebo aspoň si nestěžuje. Když musí někde přespat, plácne se přes kapsu a vezme si laciný hotel nebo něco takového. Ráno se prochází po městě a hledá kavárnu a pak kostel, muzeum, kašnu a pokud najde trh, je spokojený.

Rád se pak jde podívat na nádraží, kde pozoruje onen úpadek civilizace. Ten je všeobecný, ale náš pozorovatel se z toho nehroutí, také proto, že může v minulosti hledat ještě horší období. A také lepší. Střední Evropa, kde se vyskytuje, je bezvadná tím, že je plná pozůstatků po obojím, tedy po rozkvětu i po úpadku. Toho druhého je víc směrem k nám, časově i místopisně. Jinak je tu ale rád a věří, že mu to do smrti vydrží.