Po stopách jednoho strašného zločinu

„Cos to, ty kluku nešťastná, vyvedl!? Vždyť ty jsi zrušil Lipany!“ S tímto zvoláním se někdy na sklonku roku 1990 objevil ve dveřích dávno již zaniklého Středočeského nakladatelství a knihkupectví, U Prašné brány 3, Praha 1, historik Zdeněk Jelínek, autor epochálního díla Kolínsko, které právě v onom nakladatelství vycházelo.

Zoufalý výkřik byl věnován mladému redaktorovi, jenž do toho podniku nastoupil před půl rokem nevěda, kam se v tom bouřlivém čase vrtnout. Našel si místo ve firmě, jež se pomalu, ale jistě sunula k zániku, jehož pak byl svědkem. Jeho pracovní náplní bylo dodělat několik knih, které tam zůstaly po redaktoru Horáčkovi, jenž šel zakládat kapitalistický podnik Paseka. Byla mezi nimi i obrazová publikace Kolínsko.

Redaktor tehdy zdaleka ještě neměl láskyplný vztah ke každému koutu vlasti a konkrétně Kolínsko v něm vyvolávalo vedle medvědů, co se sešli u Kolína, pouze pocity nudné placatosti, kterou znal z vlaku, jímž od dětství směřoval na milou Moravu. Kromě povinnosti přečíst text, udělat korektury, zkontrolovat, zda sedí popisky a paginace, a takových nudných redaktorských věcí měl za úkol též napsat text na tzv. chlopně přebalu.

Dlouho nevěděl, co tam tak napsat, pak ale založil papíry do psacího stroje, zamyslel se a začal: „Kolínsko, kraj uhlazený poklidným tokem Labe a dotvořený tisíciletou lidskou činností, je jakýmsi fundamentem českého prostoru.“ Hmm, to je dobré, „fundament“, to zní vzdělaně, v tom duchu by šlo pokračovat: „Z oparu národní mytologie zde vystupují ruiny slavníkovské Kouřimi...“ Redaktor nikdy předtím nebyl v Kouřimi, ale představoval si, že když hradiště, tak ruiny… A jel dál. Nabízelo se slovo „ční“, tak napsal: „… ční gotické věže královských měst Českého Brodu a Kolína“, jojo, to už půjde, teď ještě ty Lipany a bitvu u Kolína, aby tam byla nějaká faktografie, a bude to: „… tady, v dnes již zaniklých Lipanech, byla ukončena jedna z utopických vizí české historie…“ To je taky výborné! To je kritika husitů, to zní v roce 1990 dobře. Redaktor ani trochu nepochyboval, že Lipany musely po bitvě zaniknout. A pak už to šlo samo: „… o tři staletí později se bitvou u Kolína kraj zapsal do historie evropské.“ Nebyl si sice jist, čím konkrétně, ale to nevadí, už je finiš: „Je to kraj, kde sentimentálně bodré tóny dechovky jsou disharmonovány ozvěnami výstřelů protinacistické rezistence a vůně rolnické tradice se mísí se zápachem nové industrializace.“ Tak, máme to.

Blábol si se zalíbením přečetl, papír vytáhl a poslal do tiskárny, tak se to tehdy dělalo. Tím byla práce na knize hotova. Ještě před vydáním se seznámil s autorem knihy, s mile žoviálním a alkoholicky založeným historikem Zdeňkem Jelínkem, právě rehabilitovaným za nějaký průšvih z roku 1968. Doktor Jelínek, jenž se jako znalec odboje nejen na Kolínsku stal ředitelem Vojenského muzea na Vítkově, s redaktorem popil víno, které přinesl, a nakonec začal přezpívávat árie z italských oper, jichž byl též mimořádným znalcem a ctitelem: to potvrdí jeho žák, historik Petr Luňák, rovněž Kolíňák. Na konci večírku árie zpíval i redaktor, historik ho pak pozval do Kolína, k čemuž již bohužel nedošlo.

Krátce nato totiž vyšla kniha, samozřejmě i s redaktorovým textem. Byl to pěkný svazek s mnoha fotografiemi, stál dost peněz a nakladatelství doufalo, že jimi zaplaví předvánoční trh nejen na Kolínsku. Brzy se však v redakci objevil úpějící historik, mávající výtiskem a ženoucí se na redaktora: „Ty kluku nešťastná, jak tě to jen mohlo napadnout, že Lipany zanikly? Vždyť Lipany nezanikly, Lipany jsou sice vesnice malá, ale mají i směrovací číslo a poštu. Je tam zámeček a JZD, škola do páté třídy a jesle. Já se znám se starostou. Ten si tu knížku objednal! Jak se mu teď ukážu na očích! Kluku jeden, cos to proved!“

Celý text Jiřího Peňáse Jak jsem zrušil a pak zas obnovil Lipany si můžete přečíst v novém díle jeho cestopisných výprav, které zaujaly už generace čtenářek i čtenářů a nese název Výpravy pro den i noc.

Novou knihu Jiřího Peňáse si můžete pořídit zde.

Jiří Peňás na výpravy vyráží z Prahy, kde má redakci i příbytek, a provádí krátkodobé exkurse, z nichž se pak vrací a po večerech plánuje další.

Jsou to zápisky z dobrodružných výprav třeba do Kouřimi, do Březnice, do Tochovic u Příbrami nebo na lipanské bojiště. V době covidové se dalo po nějakou dobu vyrážet jen do blízkého okolí, což spíš knize prospělo. Dobrodruh si totiž vzrušující zážitky najde i tam. Když to pak poměry, snad nikoli jen dočasně, zase dovolily, zajel na rodnou Moravu, a pak i statečně vytáhl za hranice, třeba do Maďarska, na Slovensko, dvakrát přešel Krkonoše a byl ve Slezsku, kde se teď mluví polsky. Taky byl, jak čtenář nalistuje, v Rakousku, s čímž se hned pochlubil.

Tyto výpravy podniká na vlastní nebezpečí i náklady, téměř výhradně hromadnou dopravou, kterou někam dojede a pak jde kousek pěšky. Někdy jde s někým, ale často je tam sám, což mu vyhovuje, nebo aspoň si nestěžuje. Když musí někde přespat, plácne se přes kapsu a vezme si laciný hotel nebo něco takového. Ráno se prochází po městě a hledá kavárnu a pak kostel, muzeum, kašnu a pokud najde trh, je spokojený.

Rád se pak jde podívat na nádraží, kde pozoruje onen úpadek civilizace. Ten je všeobecný, ale náš pozorovatel se z toho nehroutí, také proto, že může v minulosti hledat ještě horší období. A také lepší. Střední Evropa, kde se vyskytuje, je bezvadná tím, že je plná pozůstatků po obojím, tedy po rozkvětu i po úpadku. Toho druhého je víc směrem k nám, časově i místopisně. Jinak je tu ale rád a věří, že mu to do smrti vydrží.