„Není to tak, že bychom tam umírali,“ říká český horolezec vyproštěný pákistánskou armádou

Není to tak, že bychom tam umírali, prohlásil ve středu český horolezec Jakub Vlček, který společně s dalším Čechem Petrem Mackem a s jejich pákistánským kolegou Vadžídulláhem Nagrím při nevydařeném sestupu uvázli pod vrcholem pákistánské hory Rakapoši. V telefonátu ČTK popsal, jaká byla situace v nadmořské výšce přes 6000 metrů nad mořem, kde několik dní přežívali. Vrtulníky pákistánské armády skupinu ve středu ráno vysvobodily, když se horolezcům podařilo sejít do nižší polohy.

Nutnost záchrany si podle Vlčka vyžádal pomalejší sestup, než bylo v plánu, doprovázený horším počasím. To bránilo i záchranné misi, kterou pro trojici vypravili pákistánští záchranáři.

„Vystoupili jsme na vrchol a ještě jsme chtěli sestoupit do tábora do 6900 metrů nad mořem do stanu. Akorát náš kolega sestupoval dost pomalu. Šli jsme napřed, pak přišla tma, tak jsme si řekli, že radši počkáme před takovým terénním zlomem,“ řekl Vlček. Následně horolezci zjistili, že se jim sestoupit nepodaří a noc strávili v bivaku, kde spali předchozí noc před pokořením 7788 metrů vysoké hory.

„To, co bychom my šli dvě hodiny, jsme nakonec šli pět až sedm hodin,“ uvedl Vlček s tím, že právě pomalý sestup Nagrího situaci zkomplikoval. Další den se jim podařilo sejít do tábora v 6900 metrech, kde kvůli mlze přenocovali. Ráno však zjistili, že další cestu nedovolí počasí.

„Dali jsme vědět, kde jsme, nečekali jsme v tu chvíli žádnou záchranu, protože v mlze vrtulník přistávat nemůže,“ popisuje Vlček. Přesto nakonec v tamním stanu museli na pomoc i kvůli horšícímu se Nagrího stavu počkat. Ve vysoké nadmořské výšce hrozí akutní horská nemoc, kterou v takových podmínkách způsobuje nedostatek kyslíku. Projevuje se například nejistotou, únavou, zvracením a hrozí riziko dehydratace. Může následovat vysokohorský otok plic nebo mozku, při delších potížích i smrt.

„Nějaká zmatenost a neschopnost rozhodování, to my jsme vůbec neměli. Naopak (Nagrí) ten byl dost zmatený, spouštěli jsme ho na laně, pořád po mě chtěl, abych mu kontroloval sedák, nebyl si jistý, co děláme,“ řekl Vlček. Ani stan však kvůli chladu neposkytoval bezpečné útočiště.

„Nejhorším problémem byla vlhkost. Tím jak člověk vaří, odpařuje se voda ve stanu, kondenzuje, v noci zmrzne, udělá se krusta a ráno začne tát. Ve stanu pro dva jsme spali ve třech, takže namáčknutí na stěnách, spacáky byly mokré,“ popsal horolezec. S Nagrím si v mraze navzájem zahřívali promrzlé ruce.

Po záchraně byli horolezci dopraveni do nemocnice v severopákistánském městě Gilgit.

„Teď jsem se dozvěděl, že to vypadá, že umíráme. Ležím sice na posteli, předtím jsem seděl na chodbě u okna, ale jsem prostě úplně v pohodě,“ uvedl Vlček. Je nyní v nemocnici na pozorování kvůli omrzlině na prstu a nedostatku tekutin způsobených střevními potížemi. Macka by podle něj měli lékaři propustit už ve středu. „Nakonec nejhorší, co mi tu dělá problém, je vedro. Je asi 42 stupňů (Celsia), ten šok byl asi nejhorší, z těch minus dvaceti do plus čtyřiceti,“ směje se horolezec.