Ctnostný klobouk v Černých polích

GENIUS LOCI

Ctnostný klobouk v Černých polích
Tugendhat, to je kosmopolitismus, vyspělost a modernita. Všechno bude čisté, rovné, účelné, ze strany ulice nenápadné, z druhé luxusní pro uživatele. Ornament je zločin, staré umění je zbytečné, patří do muzeí, ne do domů nebo na stěny moderních lidí. Foto: Jiří Peňás
5
Komentáře

Jiří Peňás

Jednoho březnového rána v polovině 80. let jsem přelezl ohradu vily, jejíž jméno se mi zdálo podivné a nemohl jsem si je stále zapamatovat: Tugendhat. Donutil mě k tomu můj dobrodružný kamarád Ivo K., který chtěl studovat architekturu a někde se dočetl, o jak významný barák jde. Já se nechal přemluvit, abychom se na tu věc jeli do Brna podívat, což bychom samozřejmě spojili s flámem po brněnských knajpách, o nichž jsme měli romantické představy: všechno v Brně nám přišlo divočejší a exotičtější.

Šli jsme ráno po nočním tahu ulicí Černopolní, dům tonul v jarní mlze a byl samozřejmě zavřený: bylo to po první rekonstrukci (1981–1985) po desetiletích pustnutí, tehdy se tam leccos udělalo špatně, ale podstata se zachránila, vila sloužila k „reprezentačním účelům města Brna“, což byla kategorie, pod kterou jsme rozhodně nespadali.

 

Tak jsme přelezli ten plot, já k tomu neměl moc chuti, ale nakonec jsem to udělal, a ocitli se na zahradě, kde se bude za pár let, no, asi za sedm, rozpadat stát: kdybych byl kněžna Libuše, viděl bych možná obrysy těch dvou mužů v bílých košilích, jak sedí pod tím stromem, ale byl březnový opar, takže jsme neviděli skoro nic, jen obrysy domu, který se mi tehdy nejevil nijak výjimečný, prostě taková plochá krabice s velkou prosklenou verandou, trochu bunkr a trochu agitační středisko z mramoru a skla. Neměl jsem tehdy příliš představu o předválečném, natož židovském Brně, slovo funkcionalismus jsem sice znal, ale jméno Ludwig Mies van der Rohe určitě ne, název Tugendhat jsem si asi spíš spojoval s nějakou církví (tugend znamená ctnostný), ale protože jsem nevěděl, jestli se to nepíše Tugendhut, tak jsem si to dlouho pro sebe překládal jako Ctnostný klobouk. Zůstal pak ve mně vjem té svažité parcely, stromů ve velké zahradě, hranaté stavby a pocitu, že nás za chvíli chytne hlídač nebo se odněkud přiřítí pes a zcela právem se mi zakousne do holeně.

Znovu jsem o vile Tugendhat slyšel asi až v létě 1992, kdy se pod letními stromy sešli ti dva muži v nejlepších letech, jejichž přízraky jsem tehdy mohl vytušit. Pak to jednu dobu vypadalo s vilou dost špatně, nekonečně se táhl spor o dědictví, které dopadlo myslím ostudně (rodina Tugendhat, která byla jazykově a kulturně přirozeně německá, ztratila nárok na dědictví de facto ze stejných důvodů, jako o něj už přišla v roce 1939), pak se stejně tak nekonečně dlouho táhla obnova, ale v roce 2012 přece jen bylo hotovo, to už se všeobecně vědělo, že je to nejvýznamnější stavba svého druhu v zemi, vyšel román Simona Mawera Skleněný pokoj, podle kterého se i natočil jeden nepovedený film. Vyšly i odborné knihy a plno článků, které opakovaly to samé, a jen Jiří Kratochvil napsal krásnou baladickou povídku Já, lošaď, v níž si moudrý kůň povídá v zasviněné vile Tugendhat s mnohonásobně znásilněnou německou učitelkou o Kantových mravních kategoriích. K dějinám vily totiž patří i epizoda, kdy na jaře 1945 sloužila jako stáje pro kavalerii 2. ukrajinského frontu maršála Malinovského, takže „do bílého korkového linolea se otiskla naše kopyta jako jakási choreografie koňského baletu“.

A když jsem teď na začátku září byl v Brně, šel jsem k té bílé vile znovu, protože jsem obcházel akce Festivalu židovské kultury Štetl Fest, a samozřejmě vila Tugendhat nemohla být v programu opomenuta, takže jsem s námahou v pořád ještě letním žáru stoupal po širokém schodišti vedoucím od Lužánek čili Augarten nahoru do Černých polí neboli Blackfieldu, jak tomu prý borci říkají, a už jsem věděl, že na akci, která tam začínala o půl sedmé, jdu pozdě, že profesor Miloš Štědroň, který tam měl přednášku o brněnském „Paganinim z Křenové“, houslistovi Heinrichu Wilhelmu Ernstovi, nejspíš už začal, takže se tam zas nedostanu, ale přelézat plot se mi už nechtělo.

A opravdu bylo plno, už tam nikoho nepouštěli, ale mě se uvaděčům asi zželelo, tak mě pustili aspoň do zahrady, která je na svahu s výhledem, jímž prý byl Mies van der Rohe tak nadšen, že teprve v tu chvíli kývl na nabídku či přání Fritze a Grety Tugendhatových, novomanželů, kteří ten svah dostali jako svatební dar od otce Grety, textilního magnáta Alfreda Löw-Beera, neskutečně bohatého průmyslníka a mecenáše, který se v roce 1913 přestěhoval ze Svitávky, kde měl rod Löw-Beerů své kořeny a kde jeho praděd Moses založil ve 40. letech 19. století první textilku, do vily na adrese Sadová 22 (Parkstrasse), která se od roku 1946 jmenuje po nacisty popraveném profesorovi brněnské obchodní akademie Drobném. A mně, Brňákovi každý rok jen několikadennímu, tady došlo, že stojím na druhé, horní straně pozemku, na jehož dolní straně stojí ona vila Löw-Beer, o které jsem sice věděl, ale nikdy tam zatím nebyl, a která tvoří druhou a starší polovinu té židovské karty Löw-Beer – Tugendhat.

Ty dvě brněnské vily jsou jako jin a jang, dva protiklady spojené s posledními dvěma generacemi židovského patriciátu v Brně. Ta spodní, vila Löw-Beer, byla původně postavena pro továrníka Moritze Fuhrmana, po jehož smrti ji koupil za 290 tisíc korun, už to byly slušné peníze, onen Alfred Löw-Beer. Nastěhoval se sem s manželkou Mariannou a s třemi dětmi, Maxem, Gretou (Tugendhatovou) a Hansem. Bylo to bydlení, které slušelo pořád ještě slušné velkoburžoazii: reprezentativní, solidní, procovské, velkolepě konzervativní, se spoustou ušlechtilého uměleckého harampádí, s masivním nábytkem, perskými koberci, drahocennými závěsy, těžkými lustry a vším tím potřebným a velmi nákladným vybavením, aby se v tom člověk cítil opravdu jako Někdo, jako Někdo, kdo se z takové vily už nehne, protože to ani nejde, neboť je to vila-pevnost a vila-pomník. Přesně tohle už nesnášela generace dětí, těch vyhlížečů a uctívačů moderního světa, který měl být přesným opakem stylu a vkusu těch staromódních starců, těch pánů s knírky a vždy vyleštěnými botami, kteří věřili, že základem úspěchu je tvrdá práce, podnikavost a vzorně vedené účty. Ta nová generace už věřila v pokrok a vzdušnost, ve volné vztahy a volné prostory, v racionalitu a nezatíženost tradicemi. Löw-Beer, to je tíha, historie a stará morálka, Tugendhat, to je kosmopolitismus, vyspělost a modernita. Všechno bude čisté, rovné, účelné, ze strany ulice nenápadné, luxusní pro uživatele. Ornament je zločin, staré umění je zbytečné, patří do muzeí, ne do domů nebo na stěny moderních lidí. Však také jediné umělecké dílo, které diktátorský Mies van de Rohe připustil, bylo modernistické torzo sochaře Wilhelma Lehmbrucka, které stálo před onyxovou stěnou. Umělecké dílo byla čistá architektura, ocelový skelet, světlo, které procházelo tou kamennou stěnou, přivezenou z Maroka, jejíž cena by sama zaplatila dvě slušné vily. Bylo to svým způsobem velkolepé pokrytectví a v důsledku i přivolávání pohromy. Ta přišla brzy: tato ušlechtilá, jemná a sofistikovaná modernita byla převálcována a rozdupána jinou „modernitou“ (nacismus a komunismus chtěly být taky moderní, ale jinak), mnohem dravější a mnohem brutálnější, modernitou barbarů. Tugendhatovi bydleli ve své skleněné vile sotva osm let, v roce 1938 Greta a Fritz odjíždějí do Švýcarska, pak do Venezuely, po válce se vracejí do Evropy, Fritz umírá v roce 1957, Greta se v roce 1967, tři roky před smrtí, přijede podívat do Brna. Ve vile Tugendhat je v té době taneční škola, ve vile jejího dětství a mládí, Löw-Beer, je domov mládeže čili intr. Vlastně to mohlo dopadnout hůř.

Dnes jsou obě vily opravené a tvoří jeden celek. Též zahrady jsou spojené a přes den se mezi nimi dá procházet. Ve vile Löw-Beer je od roku 2016 střídmá expozice z časů gründerské generace brněnského kapitalismu, z původního mobiliáře se nezachovalo nic, ale velkolepost vstupní haly prozrazuje, v jakém světě takoví lidé žili. Ten svět byl okázale přepychový, ale přitom měl svou nepopiratelnou kvalitu estetickou a civilizační. Byl to svět krásných vil a krásných výhledů do zahrad, ve kterých právě teď začíná žloutnout první listí.