Zásadní kauza Ústavního soudu: potlačila vláda naše práva?

Ústavní soud má před sebou opravdu historickou kauzu. Rozhodování o opatřeních v nouzovém stavu a jeho vyhlášení. Již rozhodnutí o připuštění stížností na opatření zasahující extrémně do lidských a ústavních práv našich občanů k projednání je totiž už samo o sobě vyjádřením názoru ústavního soudu na povahu jednání vlády.

Rozhodování bude výrazem osobnosti každého soudce, jeho přesvědčení o svobodě a demokracii. Jsou tu klíčová témata. Způsob vyhlášení a realizace zásahů a omezení, jejich přiměřenost a jako specialita samostatný faktický zákaz opuštění republiky. Měřeno salámovou metodou, snad každý by mohl obstát, ale jejich souhrn a razance dohromady již jsou dle mého soudu páchání zla předstíraným dobrem.

Ať už za věcí vidíme neschopnost profesionální (co platí ráno neplatí večer natož zítra), partikulární zájmy (otevřené květinářství), trapné úprky z odpovědnosti (rozhodování dekrety vlády a najednou ministra zdravotnictví nebo povolené otevření do 200 m2 a zbytek se obežene páskou), znásilňovaní demokracie a ignorance jejich mechanismů (změna statusu krizového štábu a prosazení nikomu politicky nezodpovědného člověka - tedy voličům - do jeho čela), příkazovou touhu drakonických trestů pro výstrahu (pokuta 10 000,- za něco, co nikdo neví, co má dodržovat), a dokonce rušení voleb, je ve výsledku souhrn potlačených práv tak velký, že větším by byl už jen státní převrat. Co jiného by měl tedy Ústavní soud posuzovat, než toto?

Rozhodnutí bude klíčové, ať v jakékoli formě. Podmínky nastolila vláda tím, že při převzetí moci neřekla, proč tak činí a co sleduje. Nedokázala to říci ani potom a následně si osedlala koně se jménem: Zákaz je forma a Opozice není potřeba na nic. Ničí tak demokracii jako vládu lidu a jejich zástupců. Předně měla vždy popsat, co sleduje, proč se tak rozhodla a jaký konkrétní příkaz či povolení dává a co si od něj slibuje. Ne na tiskové konferenci, ale hlavně v textu svých opatření. Pro lepší pochopení, co mám na mysli, připomínám c. a k. provolání „Mým národům.“ To nejsou prázdné sliby a fráze, každý musí z mimořádné formy opatření vědět, proč a proč, a co pak. Nebo jako vzor královské dekrety ze současného Španělska. Stále říkat proč a proč, a co pak.

Vláda stavu nouze má legitimitu i v tom, že vládne všem a bere k tomu opozici. Vyhlašuje opatření a zákony nikoliv jí natruc, ale v souladu s ní, chce a má kvorum celého demokratického spektra. To činí každý zásah legitimní. Jak je to u nás, si odpoví každý. Nerespektování tohoto příkazu, morálního pravidla demokracie je rovno neústavnosti jakéhokoli kroku, opatření i zákona přijatého či protlačeného vládou

Těžko se též bude sboru moudrých rozhodovat, když reálně se epidemie jeví ze zdravotního hlediska pod kontrolou, optimistická a v duchu „správně jsme se rozhodli“. Přesto, každý se může ptát: Jsem živý, když budu (jsme) vlastně ve vězení? Jsem živý, když nesmím hledět na slunce? Jsem živý, když jsem otrokem státu? Chci zde žít? Otázky po realitě nebezpečí či kvazi nebezpečí covid-19 z lékařského hlediska si raději nekladu, zde nejsou třeba.

Dalším závažím na noze Ústavního soudu je jeho složení. Profesionální soudce bude možná nutit poměřovat sklonem k pořádku práva a posloupnosti, obecně je v něm mnoho zastánců „tvrdé ruky“ z trestně právních řad. Profesoři práva zase mají najednou zhmotněnou učebnicovou tezi, o níž teď musí prakticky rozhodnut, advokáti najednou nemají klienta, nebo je tím klientem Ústav nebo všech 10 000 000 obyvatel? Nejhůř je na tom asi soudce Suchánek. Nemá žádnou reálnou rozhodovací praxi, ale byl zvolen, tak má hlas „nedotčeného“. Bude to na škodu, nebo ku prospěchu?

Dovolím si přát jeho rozhodnutí, které by mělo návrhům vyhovět. Nemusí se tak stát ani ve formě vyhovění všem stížnostem, jde vydat i zamítavý nález popisující porušení a návod co dělat a říci, že ČR je demokratickým státem a nižší soud či orgány klidně mohou a musí konat a ochranu občanům poskytnout. Odůvodnit se dá všechno, i proč to nejde projednat, i proč to lze spojit do jednoho řízení, proč cokoliv. Nad Ústavním soudem nikdo není, jen Bůh, a toho se v ateistické zemi zas tak bát netřeba.

Každopádně, nestává se každý den, abyste stáli před zápisem do učebnic. Jen jestli to bude „věčná sláva” nebo „navždy špatně” ? Závidím jim však, že mají tu možnost. Alea iacta est!