1 češi a poláci společně

Z Těšínska přes Sibiř a Afriku do Británie. Příběh Józefa Franka

PŘÍBĚH

Témata: ,

Češi a předváleční českoslovenští občané bojovali v letech druhé světové války snad ve všech spojeneckých armádách. Jejich přítomnost v jednotkách polské zahraniční armády na Západě je však dodnes skutečností téměř neznámou. Přitom právě v tomto případě nešlo o záležitost několika jednotlivců – podle ne zcela přesných odhadů se jejich počet pohyboval zhruba okolo dvou tisíc.

Během války šlo o věci velmi citlivou. Většina těchto mužů totiž pocházela z území Těšínska, které bylo předmětem sporů mezi oběma zeměmi. Dnes je však možné jejich boj proti společnému nepříteli vnímat především jako významnou kapitolu našich společných vojenských dějin. Příkladem může být Józef Franek pocházející z Těrlicka, jehož příběh se bude prolínat celým článkem.

V polských jednotkách na Západě

Po připojení Těšínska k Polsku v říjnu 1938 dostala většina tamních obyvatel polské státní občanství. V důsledku teorie kontinuity, která se stala nosnou ideou čs. zahraničního odboje (vycházela z toho, že Mnichovská dohoda je neplatná od samého počátku a stejně tak státoprávní změny s ní související) však nepozbyli ani státního občanství Československé republiky. (Tato situace musela být vyřešena až více než dvacet let po válce, v roce 1966, uzavřením čs. – polské dohody vylučující dvojí občanství.)

Józef Franek byl mezi těmi, kteří dostali povolávací rozkaz do polské armády, a dostal se k 15. praporu junáckých pracovních oddílů do Tynne u Sarn, která se nachází na dnešní Ukrajině. Přes Těšín, Krakov a Lvov se dostal na místo určení své služby, kterou považoval za rutinní a spíše bezstarostnou. Útok Německa ho, i jiné lidi v jeho okolí, zaskočil. V druhé polovině září začal útok Sovětského Svazu na Polsko a Józef se tak dostal do sovětského zajetí.

Polští občané české národnosti (především obyvatelé Volyně), měli na základě dekretu polského presidenta Ignacy Moścického z 3. září 1939 možnost dobrovolně vstupovat do čs. zahraničních jednotek.

Obyvatelé Těšínska a Češi s polským občanstvím, kteří se nacházeli na území kontrolovaném Spojenci, měli tedy v zásadě možnost dvojí volby. Mohli si vybrat mezi službou v polských nebo československých vojenských jednotkách. Tento přístup pokračoval později i v podmínkách exilu. V období úzké spolupráce obou exilových vlád v letech 1940–1943 bylo zřejmé, že každý bude volit podle svého národního přesvědčení, a tato praxe byla oběma stranami v zásadě akceptována. K tomu přispíval také přístup Britů, kteří trvali na tom, aby vstup do všech exilových formací nacházejících se na území impéria byl zásadně dobrovolný. Pokud občan okupovaného státu nechtěl splnit svojí vojenskou povinnost ve své národní armádě, nesměl k tomu být nucen. Od roku 1939 měli cizinci možnost (a od roku 1943 pak povinnost) vstoupit v takovém případě do řad britské armády.

Cesta Józefa Franka do polské vojenské jednotky však nebyla vůbec jednoduchá. Stejně jako jiní polští zajatci, kteří přežili sovětskou invazi do Polska, si musel nejprve projít pobyty v několika pracovních lágrech. Prošel si i smutně proslulým táborem ve Starobělsku, odkud byli polští zajatci odváženi NKVD k hromadným popravám. Kuriózní se však dnes může zdát to, že on i jeho přátelé očekávali rychlý návrat ze zajetí domů, v čemž je utvrzovali i sovětští důstojníci, jednoho dne se však v Jaryczowě Starém (asi 20 km od Lvova) tvrdě střetl s realitou: „Poslední iluze vzaly za své během jedné, dost chladné noci někdy v polovině listopadu 1939, kdy nás ze spánku vytrhly tlumené zvuky pobíhání kolem tábora… Ráno jsme všechno pochopili. Tábor byl obehnán dvojitou řadou ostnatého drátu, na každém rohu byla charakteristická strážní věž.“

Po útoku Německa na Sovětský svaz by se dalo očekávat, že se situace polských zajatců rychle změní, ale opak byl pravdou. Zajatci byli evakuováni do hloubi Sovětského svazu a Józef Franek tak spolu se svými kolegy zažil několik německých útoků na jejich transport. Asi nejnebezpečnější byla situace na kyjevském nádraží, kdy polští vojáci uzamčení ve vagónech pro dobytek, pozorovali v jejich těsné blízkosti vybuchující německé bomby.

Situace polských zajatců se začala otáčet k lepšímu v srpnu roku 1941. 14. srpna gen. Władysław Sikorski podepsal se Stalinem dohodu o výstavbě polské armády v SSSR, jejímž velitelem se stal legendární Władysław Anders. 24. srpna pak navštívil zajatecký tábor, kde pobýval i Józef Franek, plk. Wiśniowski, který ve svém projevu zdůraznil: „Pánové, v roce 1939 jste byli mobilizování, nikdo vás nepropustil, takže nadále jste polskými vojáky.“ Józef Franek se tak opět stal vojákem polské armády a mohl se s mnohými jinými propuštěnými zajatci zahájit výcvik v Tocku, který leží asi 1500 km od Moskvy.

V této souvislosti připomeňme např. to, že s polskou armádou generála Władysława Anderse se ze Sovětského svazu zachránilo na jaře 1942 i několik desítek Čechů, kterým bylo po příchodu na Střední východ bez problémů umožněno přestoupit do čs. formací.

Někteří vojáci se do polských jednotek dostali v podstatě shodou okolností. Alexandr Marcibál pracoval do roku 1939 u firmy Baťa v Přerově. Během svého odchodu za hranice narazil v Maďarsku na polskou ilegální organizaci, s jejíž pomocí se dostal na Střední východ. Zde vstoupil do polské armády a jako příslušník Polské samostatné brigády karpatských střelců se zúčastnil bojů v Tobruku, za něž byl dokonce (stále jako polský voják) vyznamenán Čs. medailí Za chrabrost.

Výcvik vojáků polské armády by se dal považovat za drobnou překážku v cestě těchto mužů na frontu, ale jejich fyzická kondice nebyla po několikaletém věznění Sověty nejlepší a ani vybavení celé armády nebylo dostatečné – na 10 000 vojáků jedné divize připadalo sotva 100 pušek. Sovětská armáda byla v té době v obrovských problémech, tudíž zásobování nově vznikající polské armády bylo dost omezené. Přesto se polští vojáci pustili s chutí do výcviku. Polská armáda se po několika měsících přesunula do oblasti v okolí Aralského jezera, kde Józef Franek začal navštěvovat školu pro důstojníky v záloze: „Podmínky ve škole byly velmi těžké. Po prvních týdnech odpadlo přes padesát frekventantů, většinou věkově starších. Pořád jsme měli hlad. Dostávali jsme stejné porce stravy jako sovětští vojáci v zázemí. Velmi malé.“

Józef Franek se potom přes Blízký Východ a severní Afriku dostal až Velké Británie. Pobyt ve výše zmíněných zemích samozřejmě nebyl pro muže pocházející ze Slezska vůbec jednoduchý. Józef Franek popisuje pobyt pod rozpáleným iráckým nebem takto: „Problémy jsme měli s přizpůsobením se zdejšímu podnebí. Slunce nemilosrdně pražilo, horka překračovala 40 ̊C. Kolegové od tankových jednotek mívali těžké popáleniny od dotyků rozpáleného tanku holou dlaní. Docházelo k slunečním úpalům a dokonce k poruchám mysli.“ Přesto to Józef Franek zvládl a po dvouměsíční plavbě na lodi Ile de France se dostal do skotského Glasgow, kde se stal příslušníkem RAF (polské 300. perutě) a pokračoval ve svém výcviku až do 23. října 1945.

Těžký návrat

Před každým příslušníkem polské zahraniční armády na Západě stála po skončení války zásadní otázka. Vrátit se domů, nebo zůstat v exilu?

Vojáci původem z Československa měli na první pohledu tuto volbu jednodušší. V zemi – na rozdíl od Polska, de facto okupovaného Sověty – ještě nevládli komunisté. Dilema pro ně však zůstávalo. Spor o Těšínsko přetrvával i v nových poměrech a čs. vláda viděla v návratu veteránů polské zahraniční armády nechtěné posílení státu nepřátelských „nacionalistických živlů“.

Józef Franek se samozřejmě rozmýšlel, jestli je návrat domů dobrý nápad, jelikož se mohl vydat na dráhu profesionálního vojáka, ale zásadní roli v jeho rozhodnutí hrál jeho otec, který mu slíbil možnost působení v polské škole v Československu, kde chyběli učitelé, jelikož jich mnoho zahynulo během války. Józef Frank se tedy rozhodl vrátit domů, ačkoliv jeho cesta ještě neměla být jednoduchá.

Nechyběly ani extrémní názory, že by jim vstup do republiky neměl být povolen, nebo že by měli být důkladně prověřováni a návrat by mohl být umožněn jen některým z nich. Jak se později ukázalo, bylo to zásadní nepochopení tohoto velmi specifického a složitého problému. Nakonec však převládl realistický názor, že znemožnění repatriace by nemělo oporu v čs. právním řádu a vyvolalo by nežádoucí mezinárodní komplikace. Čs. úřady tedy zaujaly alespoň nezúčastněný postoj a nechávaly průběh repatriace zcela v režii polských institucí.

První transport zhruba 260 demobilizovaných vojáků dorazil 25. prosince 1945 vlakem z Itálie. V průběhu roku 1946 se ustálil postup, že všichni západní vojáci, kteří se rozhodli k návratu do vlasti, musí nejprve demobilizovat v Polsku. Vlakové transporty tak např. bez zastávky přejížděly čs. území a jednotliví vojáci se po obdržení demobilizačních dokumentů vraceli do Cieszyna, kde jim byla vystavena hraniční propustka, a následně odcházeli nebo odjížděli do Českého Těšína. Tady je čekal výslech na Oblastní úřadovně StB a po vyplnění zpravodajského dotazníku jim byl umožněn návrat do jejich domovů. Zpočátku byli postaveni pod přísný zpravodajský dohled a nesměli např. nastoupit zaměstnání v podnicích důležitých pro obranu státu. Toto nařízení však v praxi nebylo dodržováno. Např. ve strategicky důležitých třineckých železárnách pracovalo v létě 1947 skoro tři sta bývalých polských vojáků.

Počet navrátilců zvolna rostl – na konci října 1946 jich bylo na Těšínsku 883, v polovině roku 1947 již 1 469 (1 358 československých a 111 polských občanů) a k poslednímu dni téhož roku 1 646 (1 517 čs. a 129 polských občanů). Krátce po nástupu komunistů k moci v únoru 1948 byly další repatriace zastaveny. Do té doby se počet repatriantů zvedl již jen nepatrně na 1 673. Připočítáme-li k nim nejméně 86 padlých a zemřelých a uvážíme-li, že ne zcela zanedbatelný (byť přesně nevyčíslený) počet jich zůstal v exilu, dojdeme k tomu, že v uniformě polské zahraniční armády na Západě bojovalo okolo dvou tisíc předválečných čs. občanů.

Józef Franek se domů vydal až 17. listopadu 1946. I přes důslednou prohlídku československými vojáky na československo-rakouské hranici se dostal do rodného Slezska, kde se setkal s celou svoji rodinou. „Domů jsem se vrátil ráno 23. listopadu 1946, po sedmiletém odloučení a válečném toulání se po světě. Stěží lze popsat pocity, jaké jsem měl při setkání s nejbližšími…“

Přinejmenším zajímavé je národnostní složení navrátilců. Podle policejních údajů uvádělo na konci roku 1947 celkem 62,16 % českou a 37,84 % polskou národnost. To však samozřejmě neodráží jejich skutečné národnostní smýšlení. Řada z nich se v té době jistě k české národnosti přihlásila utilitárně, zvlášť když ve výběru chyběla „slezská“ národnost. Na druhou stranu je však zřejmé, že v polských jednotkách skutečně řada etnických Čechů (a podle dochovaných archivních materiálů i několik Slováků) bojovala.

Ostatně, obavy pražské vlády z posílení polských nacionalistických tendencí na Těšínsku byly zcela liché. Většina vracejících se polských vojáků o politiku žádný zájem neprojevovala a snažila se co nejrychleji zapojit do civilního života. V roce 1946 byly zaznamenány pouze dva případy, kdy se vojáci zapojili do aktivit polského podzemí operujícího na druhé straně hranic. Nutno dodat, že jeden z těchto dvou případů tak činil jako spolupracovník čs. bezpečnostních orgánů.

Přes veškerou pozornost, kterou jim čs. bezpečnostní orgány věnovaly, byli po únoru 1948 komunistickým režimem perzekvováni pouze jednotlivci. Je to do značné míry logické – většina bývalých vojáků pracovala v dělnických profesích ve velkých průmyslových podnicích, v dolech, nebo v zemědělství. Někteří bývalí vojáci byli však zatčeni např. v souvislosti s dělnickými nepokoji v době měnové reformy v roce 1953.

Jedním z těch, kteří ve vězení strávili několik let, byl např. Josef Molínek z Prostřední Suché. Narodil se ve Francii, avšak jeho rodina se v roce 1932 vrátila do vlasti. Před válkou navštěvoval české školy. Jako tisíce jiných přijal jeho otec po okupaci tzv. Volkslistu č. 3, tedy neplnohodnotné německé občanství, které díky tomu obdržel i jeho syn. Znamenalo to pro něj povolávací rozkaz do Wehrmachtu, kam nastoupil počátkem roku 1944. Sloužil v Le Havru ve Francii a v září 1944 se dostal do spojeneckého zajetí. V prosinci téhož roku byl přijat do polské zahraniční armády. Po válce demobilizoval a v červnu 1947 se se svojí anglickou manželkou vrátil do Československa. Od června 1949 byla jeho rodina sledována Státní bezpečnostní, protože během prázdninového pobytu mluvil pozitivně o životě v západních zemích. Jeho manželce s malým synem se po několika neúspěšných pokusech podařilo v listopadu 1949 legálně vycestovat do Velké Británie. Molínkovi však nebyl odjezd povolen a v noci ze 2. na 3. června 1950 byl zatčen nedaleko Boru u Tachova při pokusu o překonání „zelené hranice“. Rozsudek byl i na svou dobu velmi tvrdý – za velezradu byl odsouzen na 14 let do vězení. Propuštěn byl v roce 1955 v důsledku amnestie.

Ještě počátkem 60. let 20. století StB preventivně evidovala na čtyři sta bývalých polských vojáků v akci zaměřené proti polským „nacionalistům“. Díky tomu můžeme také alespoň částečně rekonstruovat jejich sociální složení – z 390 jich celkem 336 pracovalo v dělnických profesích. Podle oboru pak 325 (z toho 17 úředníků) v dolech a hutích.

První pokusy o vytvoření organizace polských veteránů na území tehdejšího Československa se pojí s Pražským jarem roku 1968. Tyto snahy však přervala počátkem 70. let normalizace. Znovu byly oživeny ve druhé polovině let 80. Již v nových státoprávních poměrech roku 1991 vzniklo Seskupení polských kombatantů v Československu (resp. v České republice), které sdružuje poslední žijící veterány. Po roce 1989 se polským veteránům také konečně dostalo patřičného uznání ze strany českých úřadů a institucí.

Autor působí ve Vojenském historickém ústavu. Spolupráce a redakce Tim Benčík.

Z nového čísla Babiš – všechno je podle plánu. Jak vidí svět bývalý nomenklaturní kádr Vasil Mohorita

Echo týdne: Člověk natáčející ● Komentář: Bez digitální paměti žilo by se lépe ● Svět: Londonistán ● Salon: Když přicházejí děti revoluce

Model Agrofert před likvidací Babiš s Tomanem chtějí zachránit dotace pro své firmy
Zachránce filmu? Zabiják kin? Dravá americká společnost Netflix mění kinematografii

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.