Za energetickou krizi mohou i centrální banky a jejich tištění bilionů

KOMENTÁŘ

Za energetickou krizi mohou i centrální banky a jejich tištění bilionů 1
Komentáře

Lukáš Kovanda

Inflace v Česku ještě ani pořádně neklesla ze svých maxim za několik desetiletí a vláda rozjíždí novou. Tentokrát se tomu říká zastropování. Celkové náklady zastropování se realisticky mohou pohybovat kolem 200 miliard korun ročně. Záleží ale pochopitelně na vývoji cen elektřiny. Stát jej bude muset z nemalé části financovat na dluh.

Politici by měli lidem na rovinu říct, že zastropování cen elektřiny znamená jen úročené odložení platby za ni. Lidé si to později doplatí vyššími daněmi. A také inflací. A to i s úroky, které mezitím stát zaplatí z ještě výrazněji zvýšeného dluhu. Politici žádné peníze negenerují. Budou tak muset své rostoucí zadlužení utopit v inflačním znehodnocení měny.

Ale vinni nejsou jen politici. Na samém počátku energokrize stálo masivní tištění peněz centrálními bankami. Srazily vládám uměle úroky, takže ty snáze dotovaly zelené zdroje. Dotace (a tlak aktivistů) vedly energetické firmy k přesměrování svých investic z tradiční, řiditelné energetiky k neřiditelné zelené.

Tištění peněz a umělé snižování úroků křiví tržní signály. Pokřivený trh vysílal v desetiletí před pandemií špatný signál, že investice do zelených zdrojů jsou méně rizikové, než v reálu byly. Zelená dotační politika pak dodala další „likviditu“, takže umocnila iluzi rentability. Zelené zdroje vyžadují zálohu pro čas zamračeného bezvětří. Tu měl v rámci zelené transformace EU zajišťovat Putin se svým plynem. Toto riziko by se na nezkřiveném trhu promítlo do vyšších úroků zelených investic, takže by šlo více peněz na tradiční zdroje, na Putinovi nezávislé.

Pokud by zelené zdroje nebyly masivně dotovány za levné peníze natištěné centrálními bankami, více by vyniklo jejich skutečné riziko a jejich reálné náklady. Ty zahrnují nutnost fosilní či jaderné zálohy. Zelená elektřina je levná, jen nebereme-li tyto reálné náklady v potaz. Zelená elektřina je, jak vidíme v přímém přenosu, kvůli svým skrytým nákladům potenciálně silně inflační.

Jenže inflačních faktorů je naráz více než jen jeden. Kromě ozeleňování je jím i deglobalizace či „dluhová past“, v níž se zejména Západ ocitl.

Po uplynulá zhruba tři desetiletí rozvinutá globalizace – ba až hyperglobalizace – tlumila inflační tlaky. Výroba toho či onoho se přesunula z Evropy třeba do Číny, později Vietnamu nebo Bangladéše, a jelo se dále. Za zlomkové mzdy, za zlomkové ceny. Centrální banky tedy mohly o to více tisknout své biliony. A nafukovat ceny akcií nebo nemovitostí. A tedy rozevírat nůžky nerovnosti na Západě. Globalizace – či její atributy typu „just in time výroby“ – zkrátka vždy možné inflační tlaky zarazily. Proto se také mohla nafouknout i bublina dotací. Z nichž se právě financovala i zelená inflační elektřina.

Centrální banky tištěním bilionů právě mohly uměle stlačovat nominální tržní úrokové sazby – a dokonce i ty reálné –, neboť inflace díky pokročilé globalizaci nebyla po nějaký čas hrozbou. Uměle snížené úroky ale nafoukly nejen bublinu dotací a obecněji regulací, ale daly také nabobtnat dluhu. Západ se chytil do „dluhové pasti“. Nízké úroky, do extrému snížené tištěním bilionů v podání centrálních bank, tedy způsobily předlužení států, firem i domácností.

Z „dluhové pasti“ není snadné cesty ven. Proti inflaci je třeba bojovat razantním zvyšováním základní úrokové sazby v podání centrálních bank. Ty ale často úrok zvyšují opatrněji, než by měly. Například Evropská centrální banka by totiž opravdu příkladným zvyšováním úroků mohla přivodit bankrot Itálie. Takže zatímco dříve, až vlastně do pandemie, centrální banky tlačily na snížení úroků více, než měly, nyní naopak na jejich zvyšování tlačí méně, než by měly. Protože ani nemohou. Západ totiž je v „pasti dluhu“.

A nemohl do „dluhové pasti“ padnout v horší dobu. Geopoliticky totiž nastává éra určité deglobalizace. Válka na Ukrajině a související sankce Západu vůči Rusku jsou zřejmě jen „zahřívacím kolem“. Stále nevyhnutelněji se jeví střet Západu v čele s USA a Číny. I kdyby zůstal jen v rovině ekonomické, značí pro Západ – nacházející se již tak v „pasti dluhu“ – další zhoršení jeho inflační situace. Protože nutnost vrátit výrobu z Číny či Asie zpět do Evropy nebo USA prostě představuje další a trvalý inflační tlak.

Ozeleňování, deglobalizace i „past dluhu“ představují samy o sobě – a tím více v době demografického stárnutí – významné a trvalé inflační tlaky. Navíc jsou provázané a vzájemně se posilují. Jak vidíme, ozeleňování a související vypínání fosilních zdrojů vede společně s deglobalizací v podobě války na Ukrajině k nutnosti zastropovat cenu energií. Zastropování se děje z velké části na dluh. A z „pasti dluhu“ se politici budou snažit dostat inflačním znehodnocením měny.