Mandle, rozinky a mák ve Zwickau

V saském městě Zwickau je hned u nádraží takový velmi staromódní hotel, který tam zůstal skoro v nezměněném stavu od roku 1912, kdy se otevíral. Jmenuje se Merkur, což naznačuje, že byl pro cestující obchodníky. Vím o něm asi deset let, protože jsem v něm jednou přespal, když mi ujel večerní vlak do Kraslic, které jsou hned za hranicemi a jezdí tam každé dvě hodiny vlak z toho Cvikova, prvního velkého města v téhle části Krušnohoří.

Tehdy jsem zazvonil na historický zvonek nad smaltovou cedulkou s nápisem Hotelglocke, prosklené dveře cvakly a já po vrzavých parketách vešel do potemnělé haly s dřevěným obložením, na jejímž konci byl masivní pult recepce. Za ním se vztyčil tělnatý recepční, pod jehož mohutným lalokem se skoro ztrácel pečlivě uvázaný motýlek. Okamžitě jsem si hotel i jeho oblíbil, takže když jsem teď po těch deseti letech do něj zase přišel a celé se to přesně opakovalo, měl jsem pocit, že se známe a on už na mě čeká. I ten motýlek měl stejný, jako ho měl asi za výmarské republiky, pak i za nacistů, během války, kdy Cvikov byl hluboko v zázemí, takže se vyhnul většímu bombardování, potom po celou dobu NDR, kdy se ve městě vyráběl asi nejtypičtější produkt toho státu, lidový vůz Trabant, a motýlek zůstal na svém místě i za Svobodného státu Sasko, v jehož západní části Zwickau, město asi s devadesáti tisíci obyvateli, leží.

Mám to tam rád, protože jsem tam jezdil už jako dítě v 70. letech doprovázet svou mámu na předvánoční nákupy, neboť se jimi kompenzovalo nedostatkové hospodářství, takže se za hranice jezdily nakupovat mandle, kokos, rozinky a mák – věci, které ve východním Německu, kde existovaly malé soukromé obchody, k dostání (v omezené míře) spíš byly. Vzpomínám si, že žádané byly také kozačky, kterým ty naše ženy říkaly v obchodech snaživě Ziegenschuhe, tedy kozí boty, což vyvolávalo u Sasů nejspíš trochu posměch, a možná i trochu xenofobní pocity, že jim to Češi vykoupí: Češi zase říkali, že jim Němci jezdí „vyžírat“ hospody. Na tyto vykupovací nájezdy se ovšem jezdilo autobusy, ráno tam a večer zpátky, na hranicích byly kontroly a Němci hlídali, jestli se těch „kozích bot“ nevyváží příliš. Pamatuju si, že jsem také míval takové německé boty z nějaké umělé usně, tu možná vynalezli už za třetí říše, která obzvlášť silně toužila přírodní materiály nahradit umělou hmotou (Kunststoff), což nějak souvisí s faustovskou německou duší. On i ten trabant byl přece takovým umělým autem z bakelitu a jiného plastu, takový homunkulus zrozený z touhy popřít zákony hmoty a společensko-ekonomického vývoje. To je v německé duši věčné, někdy ku prospěchu, někdy k zhoubě.

Zwickau je ale docela, vlastně dost pěkné město, což jsem si ráno zase ověřil. V jeho středu je usazen cvikovský dóm Panny Marie, krásný pozdně gotický chrám s nádherným oltářem snad od Veita Stosse, toho mistra německé renesance, kterého za svého považují i Poláci, neboť vyřezal velkolepý oltář v mariánské katedrále v Krakově. Nad tím menším, cvikovským, se vznáší ukřižované a zmučené tělo Krista, poseté boláky, jehož hlava je pro větší dramatičnost opatřena parukou z koňských žíní: také začátek 16. století. Na vnějším obvodu chrámu postávají sochy, které tam umístili až konec 19. století, přičemž čestné místo patří Martinu Lutherovi: kostel je samozřejmě luteránský. Saský Cvikov byl totiž jedním z prvních měst německé reformace, Luther tady nějakou dobu pobýval, ale především je to město spojené s buřičským působením Thomase Müntzera, toho radikála reformace, který byl od dubna 1520 do května 1521 kazatelem jednak v tomto kostele a pak asi kilometr dál v kostele sv. Kateřiny. Z Cvikova také Müntzer odjel do Prahy, kde se pokoušel získat pro své utopistické vize (společné vlastnictví, respektive bezuhlíková stopa, vegetariánství, multikulturalismus, prostě ráj na zemi) české příznivce, neboť si o nich myslel, že jsou k tomu nahlodáni Janem Husem. Jenže oni právě tím, co měli za sebou, byli spíš imunizováni, takže Müntzer se neúspěšně vrátil do Německa, kde aspoň rozpoutal selskou válku. Nakonec byl v květnu 1525 popraven, čímž se stal hrdinou Německé demokratické republiky, předchůdcem Rosy Luxemburgové, Karla Liebknechta a Ernsta Thälmanna. Trochu mi ten případ připomíná pokus studentského vůdce Rudiho Dutschkeho z jara 1968 získat pro svou představu revolty studenty v Praze, kam přijel a oni mu vůbec nerozuměli, protože toužili právě po těch svobodách, kterými Dutschke opovrhoval jako svobodami buržoazními, tedy vlastně kontrarevolučními. Třeba svoboda nazývat věci pravými jmény, svoboda psát a číst, co člověk chce, svoboda cestovat nebo svoboda vést si svůj život po svém.

Nebo poslouchat třeba Roberta Schumanna… Ten nejromantičtější z německých romantiků se roku 1810 narodil tady ve Zwickau v domě na Hlavním náměstí (Haupt Markt), kde měl jeho otec knihkupectví. Od poloviny 50. let je tam pěkné muzeum, kde jsou posmrtné masky Roberta a posmrtná ruka jeho drahé Clary, do které se zamiloval jako správný romantik, když jí bylo devět, jemu dvacet, a poprvé ji slyšel hrát v domě jejího tyranského otce, profesora hudby Friedricha Viecka, největší klavírní autority tehdejšího Německa. Ještě si pamatuju, když Clara Schumannová byla na (západo)německé stomarkovce (DM): byla to taková solidní namodralá bankovka solidního státu, shlížela z ní inteligentní štíhlá tvář oduševnělé ženy, kterou si Robert musel doslova vyvzdorovat, nejdřív čekal na její plnoletost a pak si vymohl sňatek na otci soudní cestou. Takové byly ty romantické vzedmuté city, které jsou slyšet v těch nádherně vznešených symfoniích, třeba v tom mohutném akordu, jímž začíná a pak se v příbojích valí ta třetí, Rýnská, nebo naopak v té úžasné citové vroucnosti, která se line z klavírních etud Für meine Clara, které psal pro prsty své milované virtuosky. Robert teď sedí v bronzové podobě kousek dál naproti domu s bohatým štítem, původně Gewandhaus, tedy domu se suknem, dnes je tam divadlo: a právě se štít opravuje. Sedí tam na sesli, podpíraje si velkou hlavu s bujnou kšticí, přesně jako na známé daguerrotypii z roku 1850, čtyři roky předtím, než se v záchvatu šílenství (asi syfilitického původu) vrhl v Düsseldorfu – do Rýna! Zachránili ho, avšak nešťastný génius pak již jen dožíval dva roky v psychiatrickém ústavu. Clara zemřela až v roce 1896.

V muzeálním obchodě jsem si koupil CD se skladbami jak Roberta, tak Clary, zvony bily právě poledne, pomalu se otevíraly stánky na vánočním trhu, který se pořád jmenuje Weihnachtsmarkt a je rozložen skoro po celém Starém Městě. Dal jsem si bratwurst a odjel za Karlem Mayem do Ernstthalu, jak jsem o tom psal v minulém čísle (Týdeník Echo č. 51/2019 – pozn. red.). Vrátil jsem se večer, a to byl vánoční trh právě nejkrásnější, neboť nabízel orgie jak světelné, tak čichové a pak samozřejmě chuťové, dokud toho nemáte dost. Protože taková kombinace durynské klobásky, štoly a svařeného vína udělá své. Ale to se musí Němcům, a zvlášť tedy Sasům, nechat, že jsou mistři v navozování atmosféry prostřednictvím olfaktorických vjemů a jejich schopnost skloubit vůni marcipánu, mandlí, rozinek, svařáku, hřebíčku a bratwurstu a dalších pochutin s vánoční magií je… obdivuhodná. Tady v saském Krušnohoří (Erzgebirge, což znamená Rudohoří) mají vánoční trhy ještě tu zvláštnost, že jsou spojeny s hornickou minulostí, která nenásilně vplývá do biblického příběhu, takže se v různých výjevech kolem dítěte v kolébce shromažďují vousatí pánové v hornických uniformách s kahany a kladivy a jiným havířským nářadím, upomínajícím na arme Christi, zbraně Kristovy, jimiž byl pak na Golgotě umučen. S tím souvisí, že krušnohorští horníci se po vytěžení rud dali od 19. století na výrobu vánočních ozdob, různých těch baněk, koulí, vyřezávaných postaviček světelných oblouků (Schwibbogen) a světelných pyramid ve formě stromku, jehož větve se otáčejí teplým prouděním plamene. Trochu omámen a trochu zblblý tím vším jsem se pozdě večer vracel do hotelu, kde tělnatý muž s motýlkem podřimoval, ale jakmile mě viděl, vyskočil, stejně jako to udělá zase za deset let. Aspoň doufám.