Jak dál po druhé vlně covidu?

Metodicky správně se tedy jedná o vlnu třetí. První odstartovala v březnu. Druhá v polovině srpna a zpočátku vypadala, že se srovná podobně jako ta březnová. Třetí vlna odstartovala v týdnu po krajských volbách (3.-10.10.).

Taková jsou čísla a změny v počtu nakažených obyvatel. Najdete je třeba na iDnesu nebo v přehledné tabulce u mě na Facebooku. Uplynulý týden byl ve znamení kulminace epidemie a v dalších týdnech dojde k ústupu. Všechny epidemie světa mají matematicky tvar binomického rozložení (pro hodně nepřesnou jednoduchost si můžete představit obrácenou parabolu, i když radši ne – fakt je to jiná křivka) – což je pomalý nástup, akcelerace (v tu chvíli se jedná o exponenciální nárůst); zpomalování nárůstu (v ČR probíhá již 3 týdny), vrcholení; zrychlený ústup; pomalé mizení. To je matematika. Reálný život má přirozeně více vrstev.

Pro zdravotní systém je klíčová velikost vrcholu – pokud by byla příliš vysoká, nemocnice by v nějaký čas přestaly stíhat pečovat o vážně nemocné. Osobní – lidé, kteří byli vážně nemocní nebo dokonce ztratili blízkou osobu, na statistiky a matematiku zvysoka kašlou. Ale stejně jako demografie zkoumá porodnost a úmrtnost jaksi souhrnně: nezabývá se jednotlivcem, ať už v radostném (nový život) nebo smutném (smrt) konkrétním případě, podobně se matematicky hodnotí epidemie.

Obyvatelstvo se dělí na dvě skupiny. První si myslí, že epidemie zrychluje a zpomaluje podle vládních opatření a zákazů. Pokud epidemie zpomaluje pomalu – jsou na vině nezodpovědní spoluobčané, kteří něco nedodržují, nebo vláda, že toho zakazuje málo.
Druhá skupina obyvatel (patřím k nim) si myslí, že souvislost mezi vládními opatřeními a zákazy a průběhem virové epidemie populací je malá.

Lidsky je to těžké pochopit, protože kdyby se všichni lidé přestali stýkat s jinými lidmi a žili doma ze zásob a vůbec nikam 14 dní (dosud se neví, jak dlouhá je inkubační doba) nechodili – tak by se virus nešířil. To je pravda. Ale lékaři a sestry chodí (zaplaťpánbůh) do práce a stýkají se mezi sebou. Děti chodí do školky. Nejde řídit jadernou elektrárnu z home office jak Homer Simpson. I já jako poslanec jsem šel hlasovat, přestože můj soused v lavici (lidovec Mihola) má covid (nebo to aspoň psal na facebooku).

Zítra pojedu navštívit mámu (77) na chalupu, protože má jen dvě děti, bráchu a mě. S dětma budu o víkendu a to jsou ze dvou rodin a tří domácností, ale jsou to moje děti přece – s kým bych měl být? Část lidí (zaplaťpánbůh) pracuje. V maloobchodě, u stánku, v tramvaji. Milenci jezdí za milenkama a nezastaví je nic, protože třeba lidská sexualita je silnější než Prymula (ať se nám to líbí nebo ne). Společnost se zkrátka chová spontánně jako miliony jedinců se svými vztahy, vazbami, přáními – není to zaplaťpánbůh šik „kolonie termitů“ (copyright Aleš Brichta – Arakain).

Jsem přesvědčen, že se máme chovat jako životaschopný lidský rod. Děti patří do školy, dospělí do práce. Společnost má být vitální – rodit děti; vyrábět kyslíkové masky; nahánět zálohy do nemocnic a ke trasování a testování. Ne se celá schovat doma a nechat to na pár stovkách statečných lékařů a sester. Protože teď čísla budou klesat a my budeme dělat co?

Rozvolňovat a při padesáti nakažených v únoru zase zavírat celou zemi? To přece všichni podprahově tušíte, že není cesta.