Osvobození bez svobody

Osvobození bez svobodyÚHEL POHLEDU
Přehlídka Polské armády (1945) Foto: Wikimedia Commons - English: Image from Marek Tuszyński's collection of WWII prints.
Úhel pohledu

ÚHEL POHLEDU

Maciej Korkuć

Jak se stalo, že nejdále bojující stát protinacistické koalice se po vyhrané válce octil mezi poraženými? V září 1939 se Polsko vydalo do boje na obranu své územní celistvosti, svobody občanů a státní suverenity. Když se v květnu 1945 na západě kontinentu oslavovala kapitulace Německa, Polsko nemělo ani územní celistvost, ani suverenitu. Jeho občané budou na konec nové nadvlády čekat ještě několik desítek let. Září 1939 je spojeno s agresí dvou totalitních režimů vůči Polsku. 1. září 1939 německá vojska zaútočila na Polsko od západu, severu a také z jihu (spolu se Slovenskem). 17. září – po dohodě s Německem – udeřila na východě Rudá armáda. Okupanti si Polsko rozdělili mezi sebe.

Linii z tajné doložky paktu RibbentropMolotov podél řeky Bug prohlásili za „hranici přátelství s tím, že Polsko jako stát neexistuje. Ale Polsko existovalo a bojovalo dál – přesunulo své legitimní orgány na území spojenců. Ti sice nesplnili své závazky: nezaútočili na Německo ze západu, jak se zavázali, ale alespoň mu vypověděli válku, která se tak proměnila ve světový konflikt. Nyní deklarovali její pokračování.

Exilový prezident, jmenovaný na základě ústavy, ustanovil novou vládu. Polsko si zachovalo státoprávní kontinuitu. I když jeho území bylo zcela okupováno, mělo Polsko mezinárodněprávní subjektivitu, udržovalo styky s ostatními státy a diplomatické mise na všech kontinentech. Pro polské orgány bylo samozřejmé, že Polsko je ve válečném stavu zároveň s Německem i Sovětským svazem. Obě války byly vyvolány důsledkem ozbrojené, nevyprovokované agrese. Oba státy zahájily okupaci polského území represemi namířenými proti polským intelektuálním a politickým elitám. V prvním období války míra sovětského útlaku, zločinů a brutálních deportací dokonce převyšovala rozměry i tak brutálního teroru německého.

Avšak pouze ve válce s Německem mělo Polsko spojence. Spojenecké smlouvy nezavazovaly Londýn ani Paříž k podpoře Polska, pokud jde o sovětskou agresi. V konfliktu se Sovětským svazem bylo Polsko osamoceno. To byl problém: Jak znovu získat nezávislost a území, až Německo nakonec padne?

Válka okupantů

Z této perspektivy byl útok Německa na SSSR pro Polsko šťastným okamžikem. „Buď Bohu chvála a dík, psaly polské noviny, vydávané v konspiraci. Dva útočníci, dva uchvatitelé spolu začali bojovat na život a na smrt. Existovala naděje, že vzájemná válka oslabí vojenský potenciál jedněch i druhých nepřátel Polska. Sověti byli bleskurychle vytlačeni z polského území. Calé teritorium se tak ocitlo pod okupací Německa (nepočítáme-li malé kousky území okupované jeho „spojeneckým Slovenskem). Polsko nemělo žádný důvod přát jednoznačné vítězství ani Hitlerovi, ani Stalinovi. Zločiny a krutost obou totalitních režimů už zcela rozvrátily život obyvatel pod oběma okupacemi. Nicméně geopolitická situace se změnila.

Britové, panicky se obávající nové německé invaze na jejich ostrovy, nahlíželi na Sověty jinak. Věděli, že Stalin je zločinec a krvavý diktátor. Ale Anglie nebyla obětí sovětské agrese, se Sověty válku nevedla. Britové si úlevně oddechli, když se na scéně objevila východní fronta, dlouhá tisíce kilometrů. Britové potřebovali, aby Sověti vítězili. Churchill ihned deklaroval bezpodmínečnou podporu Moskvy.

Takto se Stalin náhle ocitl v táboře Spojenců. Britové se snažili o urovnání sovětsko-polských vztahů. V Londýně byly podepsány polsko-sovětské dohody, které obnovovaly mezistátní vztahy. Sověti oficiálně zneplatňovali své pakty s Němci a zavázali se osvobodit polské občany vězněné v gulazích. Z propouštěných lidí se začínala formovat polská armáda v SSSR, spadající pod polskou exilovou vládu, která bude přemístěna do Persie a poté bude bojovat v Itálii. Poláci si uvědomovali, že je to pakt s ďáblem, vynucený okolnostmi. Sověti od té chvíle předstírají loajalitu vůči Polsku. Tak tomu bylo do konce roku 1942, tedy po dobu, kdy byla Rudá armáda na frontě pohroužena v obranných bojích.

„Bílé rukavičky

Přelom u Stalingradu vše změnil. Stalin začal vítězit. Fronta se začala přibližovat k Polsku. Vítězné boje otevíraly Sovětskému svazu nejen možnost znovuzískání ztracených sovětských území, ale i perspektivu nového začátku imperiální politiky SSSR. Stalin si uvědomoval, že souhlas s obnovením suverénního Polska mu znemožní export revoluce a další dobývání. Odstranění „polského problému se pro něj stane prioritou. Sovětský svaz samozřejmě potřeboval anglosaské zdroje financování a dodávky vybavení. Byl součástí spojenecké koalice, zaštítěné zásadami Atlantické charty. Koalice, která zdůrazňovala – jako tábor „svobodných národů – morální převahu nad státy Osy. Kreml počítal s tím, že nebude snadné podrobit si spojenecký stát, který je navíc symbolem odporu proti Hitlerovi. Nikdo by se nedivil, že Sověti okupují státy, které byly spojenci Hitlera. Ale Polsko?

Bylo tak nutné rozdávat brutální údery v bílých rukavičkách a předstírat „objektivní problémy ve vzájemných vztazích. To je staré pravidlo sovětské politiky – stále přítomné v politice dnešního Ruska. Úder na Polsko bylo třeba rozložit do mnoha etap diplomatické, politické a propagandistické hry. Jejím cílem se v roce 1943 stane vytlačení Polska z role subjektu v mezinárodní politice a jeho postrčení do role pasivního předmětu rozhodování mocností. Už začátkem roku 1943 Stalin nařídí sovětské činovnici Wandě Wasilewské vyhlásit vytvoření zdánlivě nezávislé organizace, která bude oponovat politice polské exilové vlády. Sám diktátor vymyslel název: Svaz polských vlastenců. Šlo o to ukázat, že sami Poláci jsou navzájem rozhádaní a polská exilová vláda vůbec není reprezentantem všech. Zároveň Stalin řadou provokačních akcí eskaluje napětí v sovětsko-polských vztazích, mj. opětovným prohlašováním Poláků v SSSR za sovětské občany a stále větším zdůrazňováním, že východní polovina Polska s Vilniusem a Lvovem je sovětským územím. Ve své politice chytře využívá též exilovou vládu Československa, která počítala s tím, že úslužné přátelství se Stalinem během války se stane zárukou pro její stát po válce. Právě tehdy Moskva ovlivní definitivní ukončení jednání o polsko-československé konfederaci. Vláda Polské republiky má být v koalici problémem, a nikoli konstruktivním elementem budování nových vztahů v poválečné Evropě. Stalin chce mít volné ruce: usilovně míří k přerušení diplomatických styků s Polskem. Vyhlašuje to 25. dubna 1943.

Zastíraná agrese

Polsko se tak stává jedinou zemí protihitlerovské koalice, která se – stále ve válečném stavu s Němci – stává předmětem vnitrokoaliční, bezohledné agrese ze strany jedné z mocností. Stalin vskutku ďábelsky využívá své vlastní zločiny spáchané na dvaceti dvou tisících polských důstojnících v Katyni. Prohlašuje, že zločin spáchali Němci, a žádost Polska k Mezinárodnímu červenému kříži o nezávislé vyšetřování je „nactiutrhání vůči SSSR. Zahajuje brutální propagandistickou kampaň proti polským orgánům – obviňuje je z tajného spiknutí s Hitlerem a neochoty k boji s Německem.

Mezitím z Poláků v SSSR formuje divizi plně podřízenou Sovětům, ale předstírající nezávislost. Polská vláda protestuje proti neoprávněnému nakládání s polskými občany, ale Moskva si dál dělá své. Když je na první polovinu října 1943 stanoven termín setkání ministrů zahraničních věcí Velké trojky ohledně příprav ke schůzce „na nejvyšší úrovni v Teheránu, Moskva přikáže poslat Poláky na frontu. Ještě neproškolení vojáci jsou vysláni do boje. Kamkoliv. Pět set lidí zahyne na pozicích, kde nejsou žádné větší operace, jen proto, aby Molotov na konferenci v Moskvě před svými partnery z USA a Velké Británie opětovně obvinil „londýnské“ Poláky z čachrování s Němci a neochoty bojovat, zatímco „sovětští Poláci bojují. To vše je základem příprav k vytvoření alternativní „polské vlády. Již v listopadu 1943 dává Wandě Wasilewské rozkaz k přípravě složení „polského výboru.

Tato pozvolna dávkovaná politika vytlačování Polska z koaliční arény přináší výsledky; Roosevelt a Churchill jsou svolní k ústupkům. V Teheránu deklarují souhlas se sovětskými územními požadavky. Vědí, že je to proti zásadám Atlantické charty, a tento fakt nezmiňují. Stále naivně věří, že Stalinovi jde pouze o anexi východního Polska. Přijímají Moskvou navrženou koncepci o „posunutí“ Polska na západ, jako by šlo o nábytek v místnostech, a ne o osudy milionů lidí. Roosevelt se i přesto, že věděl o Katyni a dalších zločinech sovětského diktátora, už tehdy sžil s myšlenkou budování nového uspořádání světa, v němž má být Sovětský svaz jedním ze „čtyř strážníků“ střežících mír a bezpečnost. V té době anglosaská propaganda vytváří obraz Stalina jako normálního vůdce a NKVD ukazuje prostě jako „sovětskou FBI“.


Mongolská varianta


V lednu 1944 Rudá armáda opět překročila předválečnou východní hranici Polska. Do této doby byla celá okupovaná země pokryta sítí tajné civilní správy, tvořící Polský podzemní stát. V konspiraci působí odbojová Zemská armáda, čítající 350 tisíc vojáků. Polsko tváří v tvář agresivní sovětské politice stále doufá, že jeho zapojení do bojů bude zárukou, že ve spojenecké koalici Západ nedovolí porobu jednoho ze spojenců.

Je proto zahájen plán regionálních povstání proti Němcům. Jednotky Zemské armády bojují o Vilnius a Lvov, bojují o stovky menších i větších měst. Z mnoha z nich samostatně vytlačují Němce. Nezřídka dochází i k součinnosti se sovětskými jednotkami. Avšak po boji Sověti Poláky odzbrojují, část vojáků Zemské armády a úředníků polské podzemní správy zatýkají. Část jich zabíjejí. Některé začleňují do jim podřízených jednotek při Rudé armádě, jejíž početní stavy se tak zvyšují nucenými odvody.
Linii toku řeky Bug, která se částečně pokrývá s linií paktu RibbentropMolotov, Stalin bere jako novou hranici Polska. Země na východ od ní připojuje přímo k SSSR. Dříve Sověti zamýšleli vytvořit „sovětskou republiku i ze zbytku Polska, ale za nových politicko-propagandistických okolností je výhodnější „mongolská varianta: vytvoření sovětské státní moci plně závislé na Kremlu, ale budící zdání samostatného a suverénního státu. Vždyť nová ofenziva propagandy komunismu v Evropě a ve světě se má odehrávat pod heslem OSVOBOZENÍ na tisíc způsobů. A pod tímto heslem si Stalin hodlá podrobit Polsko a další země regionu. A pokud to půjde – jít dál.

Proto po překročení této „hraniční čáry vyhlašuje vznik Polského výboru národního osvobození. Stalin tam přivádí Wasilewskou, komunisty a skupinu figurantů poslušně vykonávajících jeho rozkazy. Je to loutková vláda bez zázemí ve společnosti. Na rozdíl od Československa byla komunistická strana v Polsku před válkou a za války na okraji politického života a byla všeobecně považována za bolševickou agenturu.

Rooseveltovi a Churchillovi Stalin líčí, že je to jediná existující moc v Polsku. Tvrdí, že Zemská armáda je fikce a podzemní stát neexistuje. V té době NKVD vraždí a zatýká po obou stranách Bugu. Stalin potřebuje obsadit Varšavu, kde bude možné loutkový Polský výbor národního osvobození potvrdit jako jedinou státní moc pro Polsko.

Komunismus místo svobody

Vypuknutí Varšavského povstání 1. srpna 1944 proto Stalinovi kříží plány. Na ulicích čtvrtí osvobozených Zemskou armádou se ujímají moci legální státní struktury Polské republiky – spojeneckého státu, který se upomíná o své právo na nezávislost. Stalin počítal s tím, že povstání Němci rychle potlačí. Rudá armáda, která měla na tomto úseku fronty převahu, náhle upouští od operace dobytí polského hlavního města, původně plánované na začátek srpna. Němci po měsících porážek dostávají volné pole působnosti. Ustává sovětský nápor na wehrmacht a ze vzdušného prostoru mizí sovětské letectvo. Stalin blokuje možnost posílení anglosaských shozů pro bojující Poláky.

Němci se mohou pustit do potlačení polského povstání, vraždění civilního obyvatelstva a poté boření celých čtvrtí metropole. Poláci tvrdošíjně bojují více než dva měsíce, ale v takovéto situaci jsou dříve či později odsouzeni k porážce. V závěrečné fázi povstání, když se tisk na celém světě rozepisuje o vědomém odsouzení polského hlavního města k smrti, budou Sověti předstírat „poskytování“ pomoci: dovolí jednotkám složeným z Poláků pokus o výsadek (bez odpovídající podpory) a dokonce budou organizovat pseudoshozy zbraní z letadel – bez použití padáků. Na začátku roku 1945 už může Stalin prohlásit loutkový Polský výbor národního osvobození za „vládu. Rudá armáda obsazuje trosky Varšavy a rychle i zbytek země. V Jaltě spojenci prohlásí, že východní Polsko je s jejich souhlasem včleněno do SSSR a na základě komunistické „vlády“ vznikne vláda nová, která uskuteční svobodné volby. Paralelně s těmito dyplomatickými kroky pokračuje nemislosrdné tažení proti legitimním představitelům státu. Šesnáct nejvýše postavených zástupců Zemské armády a Podzemního státu Stalin vláká do pasti, zatkne, unese do Moskvy a odsoudí v typickém monstrprocesu za kolaboraci s Němci. Na polském území ještě dlouho po skončení války působí desetitisíce vojáků NKVD, kteří důsledně likvidují poslední odbojové skupiny. „Svobodné“, dopředu zmanipulované volby mohou přijít až pak. Stalin ve Varšavě natrvalo nastolí komunistické orgány, které – za ochrany stálých posádek sovětské armády – vybudují „polskou“ verzi stalinismu. Západ se začne probouzet k potírání komunismu v roce 1947. Z polského spojence je však v té době už stát, pro nějž konec války znamenal počátek nové, tentokrát sovětské nadvlády.

Autor je historik, pracuje v polském Ústavu národní paměti IPN