Oči, které hrály. Jaký byl Josef Somr

Herce Josefa Somra, který zemřel minulou neděli ve věku osmdesáti osmi let, měl rád snad každý. Přitom postavy, které ztvárnil, nebývaly jenom hodné a přívětivé, ba naopak: často byly slizké, poťouchlé, bručivé nebo vyloženě zákeřné a zlé. Nehledě na to však jejich tvůrce požíval všeobecné vážnosti a úcty.

U něho neplatilo, že si do něj lidé projektují jím ztvárňované charaktery – nebyl jimi, pořád to byl Josef Somr, přesto v každé roli jiný a nepřehlédnutelný (a spíš vážný nebo směšný, takže těm, kteří nezažili Somrovu éru v Činoherním klubu, už je zatěžko chápat, že byl na jevišti jedním z kašparů tamního slavného ansámblu).

Není snadné popsat, co zakládalo Somrovo herectví, z čeho vyrůstalo, co byl jeho grunt. Obvykle se píše, říká a vzpomíná, že Somr (nebo „Pepíček“) byl „úžasný člověk“ a „geniální herec“, ale to k jeho vystižení samozřejmě nestačí. Nelze vyjít ani s tím, že byl moravský dobrák, prostý český člověk z malé vsi, chasník, jenž uspěl ve velkém světě, selfmademan zosobňující vlastně ideální naplnění tuzemské víry, že kdo ví něco o životě, ví to proto, že dětství trávil v malých, to jest jistěže ryzích poměrech a potom v dospělosti si poznané přenášel do poměrů větších.

Tak jednoduché to nemůže být, ale přesto se přesnějšího popisu nedostává. Lze třeba napsat, že hercově projevu byla vlastní zemitost, samozřejmá a nezpochybnitelná. Ale to je málo, tak se přirozenost popsat nedá. Ostatně Alena Urbanová ve svém vynikajícím portrétu Josef Somra nazvaném Průvodce, prostředník, partner a vydaném v Divadelních novinách v roce 1996 (kdy měl herec před sebou ještě šest let angažmá v Národním divadle) bez vytáček konstatovala, že konfrontován se Somrovým herectvím se kritik chtě nechtě musí vzdát:

„Autenticita, intenzita i sugestivnost života Somrových postav skutečně je něco jako past na kritika. Ten živý člověk na scéně tam prostě je, jaký je – a konec. Nedá se rozpitvat, nedá se chytat za slovo, nelze s ním diskutovat ani mu radit, kde má přidat a co ubrat. A hlavně: nelze ho nepřijmout, což je zjištění pro kritika přinejmenším překvapující, ne-li šokující.

Myslím, že jsem nebyla a nejsem sama, kdo ‚nemá slov‘, aby popsal Somrův herecký výkon… jen Pánbůh ví, jak to Somr dělá, od kritika se to tedy žádat nemůže. Je to kapitulace, slabost slov, která nestačí na umění mistra herce sdělit právě to nevyslovitelné, co se skrývá v člověku. Vzpomínám si, že podobně jsem byla nucena kapitulovat už několikrát, například u Václava Vosky, Dany Medřické, Bohuše Záhorského, a naprosto totálně ovšem u Rudolfa Hrušínského. Z toho soudím, že Josef Somr patří do téhle řady.“

Coby herec filmový je Josef Somr zapsán do paměti jednoznačnou účastí v základních snímcích zdejší kinematografie jako Údolí včel, Tři veteráni, Žert, Ostře sledované vlaky, Adelheid, Smuteční slavnost, Soukromá vichřice a v mnohých dalších (ale i z toho letmého výčtu vidíme, že to nejcennější z jeho filmové práce tvoří produkce druhé půle šedesátých let), jako vypravěče večerníčků klidné a vlídné dikce si jej jistě kdekdo vybaví při zmínce titulů jako Cesty formana Šejtročka nebo Bubáci a hastrmani.

Není problém jmenovat další Somrovy známé a velké figury, pozoruhodné na jeho herectví před kamerou je však cosi jiného.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.