Počítání řepy u Jelení Hory

GENIUS LOCI

Počítání řepy u Jelení Hory
Dvě ukázkové árijky právě vylezly na koupališti v Jelení Hoře nahé z vody a drhnou si těla rasově čistým ručníkem. Foto: Jiří Peňás
Komentáře

Jiří Peňás

Když jsem v květnu podnikl cestu do Kamenné Hory (viz Leškovo tajemství v Kamenné Hoře v č. 22/2021), bylo zřejmé, že je nutné doplnit ji výpravou do druhé dolnoslezské Hory, do Hory Jelení. Ta je větší, i když ne do výšky, ba na rozdíl od té první Hory, která je ještě v kopcích, tak v té Jelení už vlastně slezská část Krkonoš končí a mění se v rovinu, jež se táhne stovky kilometrů až k Baltu. Větší je, co se množství lidstva týče. Pak je ovšem ještě o kus dál Hora Zelená – Grünberg, ta je z těch hor největší, ale tu si nechám na příště.

V Jelení Hoře, které naši předci ještě před sto lety říkali Hiršperk, žije nyní asi osmdesát tisíc obyvatel. Poláci, jejichž dziedové a babcie sem přišli po válce především z polského východu, právě zabraného Stalinem, tedy vyměnili slezské obyvatelstvo, jejichž dorozumívacím jazykem byla němčina. Jedním z posledních Němců, který opouštěl tento mnoho stovek let čistě německý kout, byl velký Gerhart Hauptmann, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1912, jenž odsud odjížděl v červnu 1946 ve formě čestné mrtvoly zvláštním vlakem, který mu vypravila sama sovětská armáda, jež tu dosud ležela na dobytém území. Smutečně vyzdobený vagon ho odvezl na ostrov Hiddensee u Rujany, kde byl starý klasik, považovaný právě i mnohými nacisty (třeba Goebbelsem, jenž mu projevoval úctu) za krále německé literatury, dle svého přání pohřben. To s tím vlakem jsem se dozvěděl na výstavě v Hauptmannově pompézní vile Wiesenstein čili Luční kámen, k níž jezdí z Jelení Hory městská linka č. 15, ale to bych předbíhal.

 

Jelení Hora je ale především hezká. Předpokládám, že je to dokonce jedno z nejhezčích měst tady na Dolnym Śląsku čili v Niederschlesien, aspoň bych to tak odhadoval, už proto, že se tudy Rusům na jaře 1945 nechtělo z rozumných důvodů probíjet na Berlín a pro bombardéry RAF to tady bylo moc zašité. Takže bych předpokládal, že hlavní náměstí (Plac Ratuszowy) je takové, jak vypadat má, tedy kompaktně sevřený rynek s pěknými vysokými a barevnými kupeckými domy s podloubím a klasicistní radnicí s hodinovou věží uprostřed a Neptunovou fontánou vedle. Pak je tam hned trochu stranou gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie a několik zbylých věží z městského opevnění, je tam branka se dvěma černými ptáky, slezskou orlicí na jednom sloupu a pruskou na druhém. Obě se trochu liší tím, co drží v pařátech: ta pruská má žezlo a jablko. Roku 1742 nahradila českého lva, když nám Slezsko vyfoukl pruský loupežník Fridrich Veliký. Teď to tedy mají Poláci.

Jedním z posledním Němců, kteří opouštěli tento po mnoho stovek let čistě německý kout, byl velký Gerhart Hauptmann, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1912, jenž z vily nedaleko Jelení Hory odjížděl v červnu 1946 ve formě čestné mrtvoly zvláštním vlakem.
Jedním z posledním Němců, kteří opouštěli tento po mnoho stovek let čistě německý kout, byl velký Gerhart Hauptmann, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1912, jenž z vily nedaleko Jelení Hory odjížděl v červnu 1946 ve formě čestné mrtvoly zvláštním vlakem. Foto: Foto: Jiří Peňás

Na náměstí jsem přišel od nádraží, na něž jsem v podvečer přijel vlakem od Sklářské Poruby, polsky Szklarska Poręba, německy Schreiberhau. To je, řekl bych, takový polský Špindl, možná Harrachov, kde v září 1947 na zasedání Kominformy, spiklenecké organizace pro převzetí vlády nad světem, přečetl Rudolf Slánský referát, ve kterém si předpověděl vlastní potupnou smrt. A v roce 1987 tady byli dva dny na policejní stanici drženi Jáchym Topol a Ivan Lamper, když si polští spiklenci z Polsko-české solidarity spletli konspiraci a místo modrého batohu s kontrabandem knih a samizdatů jim do kosodřeviny na Stezce česko-polského přátelství připravili batoh zelený nebo prostě jinak barevný. Takže když šli pak s jinak zbarveným ruksakem, všimla si toho bdělá polská pohraniční stráž, jež je neprodleně zatkla. Mladé opozičníky pak vedli pod kulomety do šatlavy, kde jim sprostě nadávali, drželi dva dny ve vymrzlé komůrce a nakonec předali československým orgánům. Tak to spisovatel Topol s oblibou líčí školákům dychtivým na historky z odboje. Tak jsem na to myslel i já, když jsem na pěkně opraveném nádraží čekal na spoj a hleděl na Krkonoše z druhé strany, než je pro Čecha obvyklé. Krakonoš se tady také jmenuje tak, že by to Čech a možná ani paní Kubátová nepoznali, totiž Liczyrzepa, což je doslovný překlad jména starého hrozného Rübezahla čili Rýbrcoula, což znamená Počítač řepy… Poláci ovšem o místní démonologii prý moc nevědí, protože strašidla se většinou při výměně obyvatelstva nepředávají a poslední opouštěla tuhle stranu Obřích hor (Riesengebirge), když odváželi mrtvolu klasika Hauptmanna.

Foto: Foto: Jiří Peňás

Některá strašidla však mohou zůstat, pokud se zatají jejich podstata a původ. Tak jsem s úžasem hleděl na městském koupališti v Jelení Hoře na dvě nahotiny střižené čistě podle kánonu nacistické estetiky, jež by ve vlastním Německu těžko mohly v takové kráse na veřejném místě přežít. Dvě ukázkové árijky právě vylezly nahé z vody a drhnou si rasově čistá těla kovovým ručníkem, přičemž zvedají a pokrčují nohy tak, že se jim mezi nimi rýsuje velmi zřetelné rasově čisté rouno. Oči jsem na tom čistém zvrhlém umění mohl nechat a nápadně dlouho ho obcházel, přiznávám, že pouze v plavkách, kolem dokola, obdivoval tvary a přitom hledal nějaký podpis, který jsem opravdu našel: štítek s písmeny TH, což by mohl být oblíbenec Speerův i Hitlerův Josef Thorak (1889–1952), náckovský sochař par excellence, jemuž šli nejlépe splašení koně a nazí svalnatci obojího pohlaví. Udiven tímto setkáním jsem uplaval o dva bazény víc, než je moje norma, což je i tím, že v Polsku, jak jsem si již dříve všiml, mívají dráhy napříč, což bych u nás zavedl také.

Foto: Foto: Jiří Peňás

A když se řekne Thorak, tak těm lidem, kteří se o takové věci zajímají (třeba mně), naskočí hned Arno Breker (1900–1991), ano, také nácek, ale opravdu vynikající sochař, především portrétista, který po vydařeném Hitlerovi udělal krásnou bustu třeba také Salvadoru Dalímu nebo Jeanu Maraisovi, kancléři Adenauerovi a pochopitelně Wagnerovi a Lisztovi: oba jsou na významném místě v Bayreuthu. A ten samý den, co jsem zíral na nudistky Thorakovy, jsem hleděl na bustu, kterou hnětl Arno Breker, a opět to bylo v Polsku… Ta tvůrčí hlava patřila výše zmíněnému Gerhartu Hauptmannovi a stála v čestném výklenku ve vile Luční kámen, kam jsem se nechal vyvézt městskou autobusovou linkou 15, která stále stoupá vzhůru a míjí zříceninu hradu Chojník (Kynast) a skončí v obci Jagniątków, česky Jehňátkov, kam se v roce 1907 do vily, kterou si dal postavit v pompézním secesním stylu, nastěhoval tehdy pětačtyřicetiletý Hauptmann, nejúspěšnější německý dramatik své doby, král německé literatury, jehož tvůrčí hlava zde nabude tak ušlechtilých rysů, že by si ho mohl někdo splést s Goethem, což se stávalo i jemu samému. Nastěhoval se sem se svou druhou ženou, Margaretou, jež byla houslistkou a jeho múzou, se kterou tu zůstal až do svého konce. V podobě téměř obnažené je tam vymalována na fantaskní fresce, kterou si Hauptmann dal vyzdobit atrium od přítele, slezského malíře J. M. Avenaria. Když jsem tam vešel, brada mi spadla úžasem, neboť jsem se ocitl v čisté barevné psychedelii, kterou ještě zdůrazňoval značný počet živých polských žen v čemsi, co bylo možné považovat za národní kroj: takové ty haleny s výšivkami. Můj údiv pokračoval, když se na mě vrhl jeden též krojovaný pán, jenž zvolal: Pan Staszek jest tu! – Vzápětí zjistil svůj omyl, ale to už jsem byl hostem této podivné sešlosti, která se tu prý schází každou první srpnovou sobotu a zpěvem vítá výročí nastěhování velkého Chautmana (jak to mají Poláci sklony vyslovovat) do vily. Hauptmannův duch se sem vrací právě v ten den a s uspokojením obzírá stav vily, jež se po roce 1989 vrátila ke svému účelu, tedy připomínat literárního titána. Toho zde nechali vyloženě na sovětský rozkaz – a prý k nelibosti nových Poláků – žít ještě rok po válce. Starý muž již přestával vnímat okolí, takže už k němu téměř nedoléhaly zvuky konce jeho starého slezského kmene, o němž tak často psal. Těsně předtím, než 6. června 1946 umřel, se zeptal: Bin ich noch in meinem Haus? Jsem ještě ve svém domě?

Teď mu do něj přišly zazpívat potomkyně lidí, kteří tady vystřídali ty jeho tkalce a horaly. Zazpívaly mu písně, které si přivezly z Bukoviny a Haliče. Starý Hauptmann prý s údivem naslouchá a pak řekne: Ja, ich bin in meinem Haus.