Vyhánění bílých farmářů: v JAR zesiluje protibělošská rétorika

Říká se, že chybami se člověk učí, ale lidstvo je nepoučitelné. Jednou z myšlenek, které si už mnohokrát v praxi vyzkoušelo, a nikdy se to nepovedlo, je iluze, že se statky dokáže srovnatelně nebo lépe hospodařit někdo jiný než jejich majitel. Teď se tento návod s mnoha úspěchy na kontě rozhodli otestovat pro změnu v Jihoafrické republice.

O vyvlastnění půdy usiluje lídr ultralevicové strany Bojovníků za ekonomickou svobodu (EFF) a opoziční politik Julius Malema. Ten proslul hlásáním otevřené nenávisti vůči bělochům. Repertoár jeho vystoupení zahrnuje zpěv „Zabijte Búry“, jedné z bojových písní apartheidu, v roce 2011. O pět let později uklidnil Afrikánce slovy: „Nevyžadujeme povraždění bělochů, alespoň ne teď“, ale svůj názor patrně pozměnil letos, kdy na veřejném politickém mítinku vyzval své příznivce, aby „šli po běloších… a podřezávali hrdlo bělosti“. Malemova strana se po volbách v roce 2014 stala třetí nejsilnější v parlamentu. Volili ji hlavně mladí černí voliči, kteří už apartheid nepamatují, ale denně se potýkají s nezaměstnaností a chudobou, bujícími od pádu bílé nadvlády.

Podle Malemy „čas smíření skončil, teď je chvíle pro spravedlnost“. Za pravdu mu dalo 241 poslanců, proti hlasovalo 83 zákonodárců. Návrh tedy získal většinovou podporu vládnoucího Afrického národního kongresu (ANC), který ve čtyřsetčlenném parlamentu disponuje 249 křesly. Proti se postavila jen pravicová Demokratická aliance (DA) a několik malých stran. Návrh EFF počítá s vyvlastněním bez náhrady veškeré půdy a všech minerálních a ropných zdrojů ve prospěch státu, který „bude pozemky spravovat a užívat pro účely udržitelného rozvoje“. To by se netýkalo jen bělochů, ale také menšiny černých farmářů. Černoši dnes vlastní méně než 2 % zemědělské půdy a méně než 7 % pozemků ve městech, to jsou ale údaje pouze o pozemcích vlastněných jednotlivci, kterých je už v současnosti asi jen jedna třetina. Zbylé jsou v rukou firem, státu nebo jsou takzvanými trusty (v českém právu obdoba svěřenského fondu).

Bílým patří většina půdy, která je dosud v rukou jednotlivců, je tedy přirozené, že levice zesiluje protibělošskou rétoriku.

Původní návrh vyzýval k založení ad hoc výboru, který by přezkoumal a změnil 25. článek ústavy tak, aby stát mohl vyvlastnit pozemky bez kompenzace. To je až dosud nemožné. Africký národní kongres na své prosincové konferenci v Johannesburgu rozhodl o vypracování studie proveditelnosti, aby konfiskacemi nedošlo k ohrožení „potravinové zajištěnosti a hospodářství státu“. Tento pozměňovací návrh byl parlamentem přijat. Definitivně tedy nejde o výstřelek okraje politického spektra, ale o zájem vlády a nového prezidenta Cyrila Ramaphosy.

Výbor má předložit svou zprávu Národnímu shromáždění do 30. srpna tohoto roku. Na jejím základě pak dojde k případné změně ústavy, která vyvlastňování bez náhrady zakazuje. Je zde ještě prostor pro zahraniční tlaky, ale kromě návrhu australského ministra pro imigraci Petera Duttona, aby bílí Afrikánci dostávali humanitární víza, nikdo na jihoafrickou vládu netlačí, přinejmenším ne veřejně. Mezinárodní společenství je zase jednou zaměstnáno závažnějšími problémy.

A možná si to zaslouží?

Banální pravdou je, že tato konfiskace není restituce. Původními obyvateli území dnešní Jižní Afriky jsou Khoisanové, velmi starobylá etnická skupina, kterou tvoří etnika Khoi-khoi a San, v češtině známí jako Křováci. Khoikhoiové se tradičně živili pastevectvím, Sanové jsou lovci a sběrači. Dříve obývali celou východní, jižní a jihovýchodní Afriku, odkud byli postupně vytlačováni do nejpustších oblastí – nikoli bělochy, nýbrž vyspělejšími černými kmeny, hlavně národem Bantu. Khoisanové nejsou černoši, ač byli původně považováni za podtyp negroidní rasy. Americký antropolog Carleton Coon pro ně v roce 1962 navrhl vlastní rasovou kategorii, takzvanou kapoidní rasu. Khoisanů není mnoho, proto se jim také nic vracet nebude. „Jejich“ půdu si zase jednou zaberou mocnější černé kmeny.

Tady odbočka. Ta evropská záliba v sebemrskačství nebere na zřetel, že skutky – jistě zavrženíhodné –, jichž se dopouštěli Evropané na Afričanech, historicky významně nevybočovaly z chování početnějších černých etnik k méně početným, případně vyspělejších Arabů k černochům. Ne náhodou můžeme pozorovat renesanci otroctví v dnešní Libyi, kde – slovy osvobozených Nigerijců – „černí neznamenají nic“. Vyspělejší či početnější národy si podrobovaly primitivnější či menší a chovaly se přitom zle. Můžeme to nazvat nepěknou lidskou vlastností, ale není to vynález bílý, potažmo evropský. Co je naopak evropským příspěvkem k lidským dějinám, je neodpovědný způsob dekolonizace; neodpovědný vůči lidem v koloniích, kterých se kdysi Evropané – jistě v rozporu s křesťanskou morálkou, která právo silnějšího neuznává – zmocnili, a tedy se jejich obyvatelé stali občany, za něž do jisté míry ručili. Tento pocit odpovědnosti za osud lidí v koloniích se postupně vytratil a byl nahrazen pilátovskými manýry, kdy si Evropa začala umývat ruce nejhorším možným způsobem, totiž předáváním dosavadních kolonií různým bláznům, fanatikům, nacionalistům a komunistům, jejichž režimy byly ve všech měřitelných ohledech horší než vláda kolonialistů a kteří své země zdecimovali. Dekolonizace byla nesporně mravným projektem, ale slovy klasika to „dopadlo jako vždycky“.

V 16. století k břehům Kapska dopluli Portugalci, po střetech s domorodci ale žádné osady nezaložili. Prvními skutečnými osadníky byli v polovině 17. století Holanďané. Jejich Východoindická společnost převzala žezlo od Portugalců a tři lodě s devadesáti lidmi na palubě, vedené obchodníkem a cestovatelem Janem van Riebeeckem, vybudovaly první osadu zvanou Kapské Město a k ní zahrady, zemědělské plantáže a vinice. Protože se místní etnika malých a slabých lidí nejevila vhodná pro těžkou práci, dováželi přes Východoindickou společnost černé otroky ze severu. Ale například příslušníci dnes početného kmene Zulu (jejich jazyk je rodným jazykem 22,7 procenta obyvatel JAR a z jejich kmene pocházel i exprezident Jacob Zuma) přišli do země až dvě století po Holanďanech. Příchod to nebyl mírumilovný, stejně jako chování Búrů vůči bojovnému kmenu sjednocenému válečníkem Šakou, Evropany přezdívaným Černý Napoleon, nebylo mírumilovné. Šaka je díky své brutální výbojné politice dodnes považován za jednoho z největších a nejschopnějších vůdců v dějinách Afriky. Jeho vojsko svádělo úspěšné boje s jinými kmeny, s Búry i s Brity.

Neschováte se před tím

Jediným pozitivním dopadem nového zákona může být, že brutalita, jíž bílí farmáři po desetiletí čelí, konečně pronikla i na stránky západních médií. Zazněly otřesné zkušenosti bílých Afrikánců a neochotně i statistiky, které se až dosud objevovaly hlavně na blozích s malou relevancí, například že v průměru každých pět dní je zavražděn jeden bílý farmář. Afrikánci tvrdí, že policie protibělošské násilí přehlíží a vláda implicitně podporuje. „Je to pro nás úleva, že byl můj bratr zastřelen a rychle zemřel,“ řekla britskému Independentu jedna z pozůstalých Gabriele Stolsová s poukazem na nekonečné hodiny mučení, jemuž jsou bílí farmáři před smrtí často vystavováni. Jihoafrická vláda se nařčením brání, útoky na bílé farmáře označuje za součást problému s vysokou kriminalitou. Nyní dává požehnání krádeži bílého majetku.

U bílých to začne, ale neskončí. Kde se jednou konfiskační mašinerie rozjede, nebere konce. Ten příběh se opakuje bez ohledu na místo, čas, kulturu. Půda bez svých majitelů přestává prosperovat, země se dostává do ekonomických potíží, a dokud je kde brát, tak se bere. Postupně dojde i na větší oříšek a skutečné bohatství Jižní Afriky, které ji drží nad vodou – na průmyslové podniky. Soukromé podnikání je dnes v rukou Číňanů a Indů, kterých v JAR žije přes milion. Ani oni toho šílenství nebudou ušetřeni, protože jejich majetek je také předmětem závisti. Bez nich a bez Afrikánců půjde ekonomika dolů.

K pohybům po sestupné trajektorii už dochází. Téměř okamžitě začal klesat podíl investic. Kapitál – evropský, čínský, indický, africký – je opatrný, investoři si dávají pozor; právní a politická stabilita je prvním krokem k ekonomické prosperitě. A lidé jsou politicky korektní, jen dokud je to nestojí peníze, které musejí sami vydělat. Z případného propadu JAR mohou těžit státy jako Mosambik či Angola, kde je situace stabilní a kam se investoři přesunou. A nepochybně na tom zbohatne i Západ, přinejmenším jeho anglofonní část, kam budou přicházet kvalifikovaní a pracovití Afrikánci. Jenže to má háček. V padlém státě nebude chtít žít nikdo, podobně jako v sousední Zimbabwe. Evropu by měla situace v JAR zajímat už proto, že kdyby došlo ke zhroucení skoro šedesátimilionové ekonomiky, spustí se další přívalová vlna migrace. Obyvatelé jednoho z nejvyspělejších afrických států se však těžko spokojí s chudými příbuznými v sousedství.

A nebavíme se jen o Jihoafričanech; JAR je dosud magnetem pro ekonomickou migraci z okolních států. Žije tu například milion a půl už zmíněných Zimbabwanů, početné komunity Nigerijců, Konžanů, Somálců. Do země stále proudí další lidé, což způsobuje napětí, a mnohé postupy jihoafrické vlády proti migrantům by si pochvalu od eurokomisařů nevysloužily. Některá média dokonce píší o „dalším apartheidu“, kdy černí Jihoafričané uplatňují vůči černým cizincům podobné chování jako kdysi běloši vůči nim. K takovým informacím je asi zapotřebí přistupovat kriticky, neboť v očích řady západních novinářů je apartheidem cokoli s výjimkou extremistického konceptu No borders, který se dosud ujal pouze na vnější hranici Evropy. S tím souvisí, že pokud by v příštích letech JAR padla na úroveň Zimbabwe, miliony Afričanů budou své štěstí hledat nad rovníkem.