Levice navrhuje škrtnutí rekordních dluhů

Planeta nebyla nikdy víc zadlužená, než je dnes. Podle Institutu mezinárodních financí globální dluh koncem roku 2020 dosáhl 355 procent globálního hrubého domácího produktu (HDP). A nikoho to moc netrápí. Tempo zadlužování je přitom naprosto brutální. Už to není problém jen Řecka. Je to problém všech. A nejhorší na tom je, že mnozí politici a dnes už i někteří prý-ekonomové si vážně myslí, že dluh není třeba splácet a že zdroje jsou. Objevilo se dokonce levicové hnutí volající po škrtnutí dluhu evropských zemí v držení Evropské centrální banky (ECB).

Evropská levice se celkem utrhla ze řetězu. „Dokázala“ to, co se dřív zdálo nemožné: Zatímco koncem sedmdesátých let činil francouzský dluh ještě méně než 20 procent HDP, v devadesátých letech byl ještě pod 60 procent HDP, aby podle aktuálních predikcí francouzských bank v nejbližších letech směřoval k 125 procentům HDP. Během padesáti let tak dluh vyskočí na víc než šestinásobek.

Jinde v Evropě je dluhová situace ještě horší. V Řecku vystoupal dluh na neuvěřitelných 200 procent, v Itálii překonal 150 procent a v Portugalsku se dostal na 130 procent HDP. Šílená to čísla.

Takový dluh je pochopitelně nesplatitelný. Asi jen málokterý politik také počítá s jeho splacením. Předpokládá, že stávající dluh splatí novým dluhem, a ten bude dál rolovat jako jeho předchůdci. A to bude dělat tak dlouho, dokud se „něco“ nestane.

Český dluh byl zatím bezproblémový, ale co není, může být. Dluh dramaticky roste i nám. Národní rozpočtová rada už vyzývá vládu ke konsolidaci veřejných financí.

Dokud budou úrokové sazby ECB záporné, může Evropa s rekordním dluhem žít

Jenže záporné úrokové sazby nejsou normální. Nejsou v souladu ani s kapitalismem, ani se zdravým rozumem. Časem musí vzrůst. Jakmile začnou úrokové sazby růst, má Evropa velký problém. Najednou jí prudce vyskočí náklady spojené s úroky z dluhu, a nebudou peníze na jiné věci.

Čím levicovější ekonom či politik, tím víc proto volá po škrtnutí dluhu. Chápe, že když se někomu škrtne dluh, tak to sice pomůže dlužníkovi, ale ublíží to věřiteli, což jsou třeba penzijní fondy, takže by byli okradeni budoucí důchodci. Volají proto po škrtnutí dluhu, který drží ECB. Když to bude bolet ECB, mají pocit, že to nebolí nikoho, což není pravda. Dříve či později to bude bolet všechny skrze nepříjemný růst cen.

Škrtání evropského dluhu je v rozporu s pravidly EU

S něčím podobným se při zakládání eurozóny nepočítalo. Měl to být úspěšný projekt. Že by někomu v klubu bohatých hrozil bankrot, tehdy nikoho nenapadlo.

Všechny hlasy francouzských ekonomů volajících po škrtnutí dluhu zatím Německo odmítá. Ale jak dlouho to vydrží? Společný dluh také Německo deset let blokovalo a pak Francii podlehlo. Evropští politici dělají pravidla proto, aby je pak sami porušovali. Obcházení Paktu stability a růstu či záchrana Řecka nebyly ničím jiným.

Žijeme v době, kdy kvůli koronaviru není nic nemožné, a čím se věc zdá jako větší nesmysl, tím je pravděpodobnější. Nebo není snad čestné prohlášení při opouštění okresu podobným bizárem, který byste si před rokem ještě neuměli představit? A to samé se děje ve veřejných financích.

Velký restart si škrty dluhu vyžádá

Zatím se v Davosu už bez jakéhokoli ostychu a studu mluví o tom, že je prý třeba velkého restartu systému. Podle zakladatele summitu Klause Schwaba prý potřebujeme transformaci kapitalismu zaměřeného na zisk v kapitalismus zaměřený na obecné blaho. Nemohu si pomoci, mně to až moc asociuje francouzskou revoluci a její Výbor pro veřejné blaho. Tehdy vznikly komuny a z nich komunisté. Tehdy se také ve velkém rozjely gilotiny. Tak se bojovalo za veřejné blaho. Jakmile slyším, že někdo mluví o veřejném blahu, je mi zle. Je to jen další marxistický pokus na lidech. Davos se tím naprosto zdiskreditoval.

Pochopitelně když budujete kapitalismus, který není zaměřen na zisk, ale na blaho, nejen že to není kapitalismus, ale také škrtání dluhu lze považovat za automatické. Stejně jako záporné úrokové sazby. Půjčíte si a banka vám za to ještě platí. To se musí líbit každému svazákovi.

Mladí svazáci celého světa se začínají domnívat, že peníze se dají tisknout a že není třeba pracovat a šetřit. Kvůli prohlížení fotek na Instagramu neměli čas přečíst si o tom, že už před nimi měli podobné nápady soudruzi ve Venezuele či v Zimbabwe. Tam rozjeli tisk peněz ve velkém a nestačili se divit, jakou mají hyperinflaci. A co jiného než tisk peněz je, když vláda nemusí platit své dluhy?

Nesplácení dluhů musí přinést inflaci a neochotu investorů půjčit

Je jen otázkou, v jakém časovém horizontu se to odehraje. Inflace se už také řada lidí začala bát. Už také začaly růst výnosy evropských státních dluhopisů. Německu zdražil dluh na úroveň loňského ledna. Výnosy jsou tedy výš než před začátkem pandemie.

Evropská integrace tím dostala nový rozměr. Nejprve se některé státy nehorázně zadluží, pak dotlačí ty odpovědnější ke společnému dluhu, aby následně v rámci budování nového „kapitalismu zaměřeného na obecné blaho“ společný dluh škrtli. Geniální: zatáhli do toho všechny. Nebude vítěze, budou jen poražení.

Diskuse o škrtání je nesmyslná. I kdyby nenastalo, jen strach z této myšlenky zdraží zadlužení všem, protože u dluhopisů vzroste riziková prémie. O škrtání dluhu proto raději ani nemluvme. Ničím dobrým by to neskončilo.