Dokumentární monstrproces s Woodym Allenem

„Nikdy se pravděpodobně nedozvíme, co se 4. srpna 1992 stalo,“ píše se v rozsudku soudce Wilka, který v roce 1993 rozhodl o svěření dětí (dvou adoptovaných a biologického) herečky Mii Farrowové a režiséra Woodyho Allena do výhradní péče matky. Onoho dne měl Woody Allen pohlavně zneužít svou tehdy sedmiletou adoptivní dceru Dylan. V důsledku obvinění a obnoveného zájmu o něj souvisejícího s hnutím MeToo se vnímání dřív ikonického umělce změnilo, především v jeho vlasti. Z uctívaného autora se pro část společnosti stal pária, snad až monstrum. Na jeho kauzu má kdekdo velice silný názor, dost často předurčený tím, na jaké straně v „kulturní válce“ stojí. Nakonec je to především otázka víry.

„Věříme Dylan,“ často zaznívalo v odsudcích Woodyho Allena třeba ze strany herců a hereček, kteří cítili potřebu veřejně se omluvit za účinkování v jeho filmech a distancovat se od něho. Jiní zase věří Woodymu. Jenomže odpověď na otázku typu Co se stalo 4. srpna 1992? nemůže být jen věcí víry, aby ji bylo možné považovat za směrodatnou. Samozřejmě to je frustrující, lidská spravedlnost ale bývá taková. S odstupem téměř třiceti let je už jen těžko možné dojít k odpovědím, jež by snesly měřítko nestranného práva. V kauzách, jako je ta Allenova, to může být frustrující dvojnásob. Třeba je ten režisér skutečně nepotrestané monstrum. Anebo nevinný člověk, kterému byl soudem veřejného mínění vpálen cejch pachatele příšerného zločinu.

Jasno měl do staré věci vnést čtyřdílný dokument (každý díl trvá cca hodinu) režisérů Kirbyho Dicka a Amy Zieringové Allen vs. Farrow, který od tohoto týdne vysílá a streamuje HBO. Aspoň se tak tváří autoři. Režisérská dvojice téma sexuálního zneužívání zpracovávala i ve svých minulých filmech – šlo o kauzy v armádě nebo nahrávacím průmyslu. Ceněn byl i jejich film Lovný revír (The Hunting Ground, 2016), v němž popisovali „epidemii znásilnění“ na amerických univerzitách. Už tehdy ale zazněla důvěryhodně působící kritika jejich práce. Allenovský opus Dicka a Zieringové působí podobně sporně – rozhodně ne jako dílo, jehož autoři by se dali do zkoumání nějakého tématu s tím, že se teprve ukáže, kam je jejich pátrání dovede.

Celý text Ondřeje Štindla si přečtěte na ECHOPRIME nebo v Týdeníku ECHO na stáncích. Objednat si jej můžete zde.