Nezuřivý reportér ve Varšavě

KOMENTÁŘ

Nezuřivý reportér ve Varšavě
Výškové budovy v centru Varšavy Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Přiletět do Varšavy týden po prezidentských volbách je podezřelé a nešťastné, protože by redaktor měl psát o nich. Nebo by se to čekalo. Měl by asi chytat nějaké dojmy a reportérsky slídit po ulicích.

Tak to já tedy dělat jednak nehodlám, jednak se mi nezdá, že by to k něčemu bylo. Ostatně žádného pozdvižení jsem si nevšiml, což neznamená, že třeba někde není. V balkonech sem tam visí banner podporující některého z kandidátů, víckrát jsem si všiml Rafala Trzaskowského, je to ostatně starosta města, který ve svém městě jasně vyhrál, ale viděl jsem i okna vyzdobená Dudou. V jednom stánku u Senátu si bylo možné koupit za tři zloté placku s již proslulým chytrým nápisem Jebac PiS, ale to jsem odolal.

 

Já měl tu cestu naplánovanou půl roku dopředu, to už mělo být dávno po wyborech, jež se odložily kvůli koronaviru, který doufám, že mi nyní nezkomplikuje cestu zpět: Varšavané, mám ten pocit, nosí roušky víc než my v Praze. Už jsem byl muzeu – a roušku mi dali hned u vchodu. Ve Varšavě jsem nebyl devět let a můj dojem po prvním dnu je, že to město udělalo obrovský skok vpřed. Možná víc skoků. Ale nejsou to nějaké „velké čínské skoky“, jak o tom mluví lidé, kteří přijedou po deseti letech třeba do Šanghaje, a je to úplně jiné město, ve kterém nic nepoznávají. Ne, samozřejmě Varšava je v jádru stejná, Palác kultury je na svém místě a pořád je to nejameričtější stalinistický barák v Evropě, ty kostely poznávám a Krakovské předměstí je pořád takovou lepší pražskou Královskou cestou. Nových mrakodrapů je stále únosný počet, i když víc než v Praze, ale v tom ten posun není, ostatně ambiciózní, předimenzovanou architekturou je lepší v Evropě spíš šetřit.

Myslím, že Varšava udělala skok především v kvalitě. V kvalitě ulic, fasád, vzhledu domů. V tom, jak vypadá zblízka a z detailu, tedy kolik se toho opravilo, vyčistilo, zalátalo, vyspravilo. Pamatuju polská města ošuntělá, plná děr, ošklivých fasád, chatrně nahozených omítek, prostě takové té polské ledabylosti, která byla v něčem ještě horší než ledabylost u nás, kde také nejsme mistři detailů. Ono to mělo samozřejmě i své historické důvody: Polsko bylo zničené válkou nesrovnatelně víc než České země, pak komunismus, mnohem víc vnucený než ten náš, a pak permanentní krize a nedostatek. Člověk, který jezdil do Polska na konci 80. let, jel sice do svobodnější, avšak mnohem chudší a vyjedenější země. Generace 50+ se tohoto srovnávání už si sotvakdy zbaví – a ani asi nemusí. Zažila Polsko výrazně zbědovanější než také ne právě hojností oplývající Československo – a teď přijíždí do země, která naopak v mnoha ohledech vypadá jako modernější, blahobytnější, nějak bych řekl i veselejší a méně frustrovaná. I těch tagů a sprejových čmáranic je tady podstatně méně než ve středu Prahy. Nemůžu si pomoc, ale i lidé tady ve Varšavě, pravda, jsem ve středu města, se mi zdají ten první den jaksi lépe oblečení a nějak zachovalejší a zdravější – a to prosím v Polsku, v té zemi, kde lít do sebe vodku je povinnost muže. Ale možná že právě už tak to není, nebo jsem pozoroval spíš ty městské liberály, ti jsou zase závislí na yerba maté a na sójovém cappuccinu, které si tady můžete dát opravdu na každém rohu a k tomu si sednout do těch lehátek a poslouchat nějaký jazz. Ne že bych právě o to stál. Ale ta možnost tu je. Ne, jedním slovem musím říct, že Varšava je město, jímž vane „flair“, taková ta směs příjemné pohody, volnosti, lehkosti a vkusu, kterou aby člověk v Praze lucernou hledal.

A to tady prohráli ty volby. Možná kdyby věděli, jakou o ně mají v Praze někteří novináři a demokraté starost, tvářili by se jinak. Ale já jim to říkat nebudu.

×

Podobné články