Že po té (sebe)vraždě Západu, připluje další černá labuť, covid, to jsem nečekal, říká smutný Petr Nárožný

ECHOPRIME

Že po té (sebe)vraždě Západu, připluje další černá labuť, covid, to jsem nečekal, říká smutný Petr NárožnýROZHOVOR
Týdeník

Jiří Peňás

Petra Nárožného se možná lidi trochu bojí (říká to jeho žena), ale ještě více ho milují. Nebo aspoň mají rádi. Děti, ke kterým promlouvá z kouzelného sluchátka, i starci, ke kterým vlastně taky. Jeden z nejoriginálnějších herců své generace je ovšem znám též jako sečtělý a přemýšlivý člověk, který sice na vývoj světa hledí skepticky, ba se smutkem, ale to ještě neznamená, že je u toho nuda.

Pane Nárožný, co kdybychom začali takovou otázkou, kterou si snad díky svému vzhledu mohu dovolit. Kdy jste se naposledy česal?

Kdy jsem se naposledy česal? To bych musel opravdu hodně přemýšlet... Já jsem měl původně krásnou kštici, tvrdé, husté vlasy po mamince. Nosil jsem anglický trávník. Tak na tři centimetry. S tím jsem šel na vojnu, no a když končila a já jsem sundal čepici, tak mi hlava svítila. Zůstala mi asi třetina vlasů. A protože to je v těch letech pro mladého kluka docela kruciální – asi se neožením, žádná mě nebude chtít –, šel jsem s tím za lékařem, vojenským, on mě prohlédl a pak říká, hele, víš, co udělej, zajdi na náměstí za fotografem a nech se vyfotit, aby děti jednou viděly, jak tatínek vypadal, když měl ještě trochu vlasy. Víc se toho s tím dělat nedá. A varuju tě, aby tě nenapadlo si pořizovat nějaké mastičky, vodičky nebo krémy, to už ty peníze radši hoď do kanálu. Tak jsem ho poslechl, smířil se s tím, co taky člověk může dělat? No a stáří mi přineslo dobu, kdy se cítím mezi svými jako rovný s rovnými. Ale když jedu tramvají a pozoruju stále řidší kadeře mladých dívek, tak si říkám, že to mužské plešatění čeká v tomhle století i ženy, neboť vlasy jsou takový rudiment, bez kterého se lidský tvor obejde.

Hm… Pokrok se nezastaví ani u vlasů. Ale tedy ty vaše byly obětí militarismu?

To se tak říká, že vlasy vypadají pod přilbou nebo vojenskou čepicí. Ale ono to bude spíš, že nám vlasy zničil nadbytek testosteronu, a doufáme, že ženy to vědí a ocení to. No, možná některé, ale úplně spoléhat se na to nedá.

Možná plešatým mužům sluší uniforma.

Myslíte třeba Emanuela Moravce?

Spíš vás. Vy jste přece nejednou muže v uniformě hrál, hlavně na divadle. Letos je to čtyřicet let od premiéry Hejtmana z Kopníku, vaší parádní role v Činoherním klubu, tam jste na sobě měl pruskou uniformu.

To je pravda… Asi ve mně možná něco prušáckého bude a možná i prušácky vypadám. Asi víc než třeba…

Než třeba hippie. Nechtěl jste být někdy hippie?

To ne, to ani náhodou! To já si vždy zakládal spíš na opaku a chtěl vypadat jako američtí herci před osmdesáti lety, třeba Clarke Gable nebo Errol Flynn, to byli moji miláčkové, ne takoví šmudlové jako Depp nebo takoví… Ale proč se nám, tedy některým, ta vojenská uniforma tak líbí? Já myslím, že to bude taky vlivem amerických filmů. Tam velitel letadlové lodi opravdu nevypadá jako Libíček nebo Filipovský, a že to byli páni herci. Nebo vemte si vojenské piloty, to jsem si dávno všiml, že naši piloti v Anglii, to byli většinou fešáci, ne že by to byli všechno manekýni, ale něco na nich bylo, a projevovalo se to pak ještě dlouho ve stáří. Přes to všechno, čím prošli, to byli pořád krásní lidi. Někdo mi říkal, že u pilotů je to tím, že oni, jak musí pořád hledět do dálky, mívají ostřejší pohled, a tak se jim zajímavě vytvaruje tvář, možná na tom něco bude. Já ostatně myslím, že povolání si přitáhne i určité typy lidí, kteří pak nějak podle toho vypadají.

Celý rozhovor s hercem Petrem Nárožným si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tišteném Týdeníku Echo. Objednat si ho můžete zde.

Foto: echo