1 Nejsme v zajetí slov, ale trhů

Psychologie davů a jejich vůdců

Už delší dobu beru do ruky tenkou knížku francouzského psychologa a sociologa Gustava Le Bona (1841–1931) Psychologie davu a říkám si, že bych o ní měl něco napsat. Jenže jaký má v roce 2018 význam psát „recenzi“ knihy, která poprvé vyšla v roce 1895 a záhy byla přeložena do češtiny, naposledy dokonce L. K. Hofmanem a Z. Ullrichem před dvěma lety? Mám se snad odvolávat na Adolfa Hitlera, Benita Mussoliniho nebo na čínské maoistické vedení (protože ti všichni dílo studovali, aby lépe ovládli lidi kolem sebe), anebo upozornit, že právě z těchto důvodů je nutné některé knihy číst opačně jako návod k obraně před vůdci, kteří bohužel svým národům dobře rozumějí, a jimž se proto říká populisté?

Několik desítek francouzských vydání této knihy a překlady do mnoha světových jazyků ukazují, že Le Bonova analýza a vhled do psychologie davů a revolucí stále něco aktuálního říká. Věk davů se totiž neustále vrací a vždy v jiné podobě, ale s mnoha shodnými základními rysy. Stačí si uvědomit podoby občanských hnutí po roce 1918, agitaci mas po roce 1930 i 1950 a další velká lidová vystoupení v letech 1968, 1990 i kolem nedávných amerických voleb. Masy v zásadě nezměněné jsou zde, ale dnes už je nevnímáme jako oběti či tvůrce nějaké pojmenovatelné ideologie. Poprvé po dlouhé době už nejsme v zajetí velkých slov, ale trhů a sociálních médií, a to nám možná brání vidět Le Bonovu „duši davů“.

Le Bon předpokládá, že ve 20. století vstoupíme do doby, kdy davy budou poprvé v takto zřetelné formě tvůrci světových dějin. Nevědomá činnost davů ovládne svět víc než uvědomělá činnost jedinců. Přitom tyto davové činnosti jsou stejně komplikované jako u jedinců a není v moci nikoho je donutit k nějaké rychlé a hluboké proměně. Za viditelnými fakty se často skrývají neviditelné emoce a nejasné ideje, které skoro nejsou přístupné analýze. Někdy se zdá, že v nitru národů se nalézají nějaké síly, které je vedou. Dav přitom nechce hodnoty, které jeho učitelé – pro mladou generaci to jsou například blogeři – odmítli. Řeky netečou zpět ke svým pramenům.

Přechodná kolektivní duše

Shromáždění lidí má jiné vlastnosti než jedinci, kteří je skládají. V průběhu let jsem hovořil s mnoha českými politiky a byl jsem většinou mile překvapen, protože měli rozumné a často chytré názory, ale když došlo na veřejné rozhodování, býval jsem naopak zklamán. Le Bon říká, že v určitých chvílích se vytváří přechodná, kolektivní duše, která však má velmi určité vlastnosti. Při Francouzské revoluci patřili k nejzuřivějším členům konventu neútoční měšťané, kteří by v normálních poměrech byli počestnými úředníky. Jimi se opět stali, když se bouře přehnala. Jedinec, který se stává součástí nějaké mašinerie, má najednou pocit velké moci, takže už nepotlačuje ty nebezpečné instinkty a pudy, kterým by se jinak vyhýbal. V davu je každý čin a pocit nakažlivý, takže dochází k nějaké kolektivní sugesci. Dokáže jí vzdorovat jen málokdo, ale pokud se podobný silný jedinec objeví, tak jeho vhodné slovo ve správný moment může odvrátit krvavé činy.

Právě tato hypnotická moc některých myšlenek způsobuje, že dav bývá nejenom zločinný, ale také hrdinský. V politické sféře je častěji ničivý, ale na poli kultury, třeba lidové hudby či řemesel, dokáže být kreativní a s velkým smyslem pro obecné hodnoty ladnosti a krásy. Málo davových historických událostí vzniká nějakou úvahou či naplněním promyšleného programu. Většinou to je „požár“. Proměnlivost činí davy téměř nezvládnutelnými. Kdo se o ně opírá, může nahoru vystoupat velmi rychle, ale pohybuje se neustále na samém okraji skály, ze které bude jednou svržen.

Dav nezná pojem nepravděpodobnosti, proto se v něm nejrůznější fámy snadno šíří. Myslí v obrazech a jeden obraz přivolává další, které s tím prvním nemusí být v žádném logickém vztahu. Protichůdné ideje proto mohou následovat jedna za druhou. Aby se ideje mohly stát populárními, musí projít úplným zjednodušením. Jinak je nelze přijmout. Ideje zapouštějí kořeny a stávají se city. Potřebují mnoho času, aby se v duši davu ustálily, a rovněž velmi mnoho času je zapotřebí, aby z ní byly opět vypuzeny. Proto davy z hlediska idejí bývají o generaci zpožděné za vědci a filozofy. Státník si je vědom tohoto rozporu, ale chce-li být zvolen, musí vládnout podle zásad, kterým už dávno nevěří.

Jak strhnout dav?

Davy neuvažují, ale přijímají nebo odmítají ideje. Nežízní po pravdě, ale odvracejí se od skutečností, které se jim nelíbí. Radši zbožňují klam, když je oslňuje. Kdo v nich umí vzbudit iluze, ovládne je snadno. Kdo se snaží iluzí je zbavit, stává se jejich obětí. Dav lze ovlivnit jen krajními city, jde ho strhnout jen silnými výrazy. Řečník, který ho chce svést, musí přehánět, zdůrazňovat, opakovat se a nepokoušet se o rozumový důkaz. Kdo dav ovládá, vždy působí na jeho city, protože ví, že zákony rozumové logiky na něj neplatí. Davy si váží síly a dobrota na ně působí jen průměrně, protože ji zaměňují se slabostí. Sympatie neplatí laskavým pánům, ale pevným otěžím. Davy proto občas přecházejí od anarchie k otroctví a naopak. Výbuchy ničivosti bývají krátké, protože davy jsou v jádře konzervativní. Když se unaví svým vlastním zmatkem, rády klesají v otroctví. Ti nejvíc zarputilí jakobíni nejvíc vítali Napoleona, který jim odebral svobody.

Le Bon popisuje, že u davů je osobní zájem málokdy hlavním motivem. Dokonce se stává, že i jinak pokleslí lidé se v davu mohou za určitých okolností stát velmi mravnými. Zbídačený, řvoucí dav, který za revoluce 1848 vnikl do Tuilerií, neodcizil žádný z předmětů, za který by si mohl koupit chleba na mnoho dní. Nakonec Le Bon říká: „Kdyby davy častěji přemýšlely a braly zřetel na své bezprostřední zájmy, nebyla by snad na zemi vznikla žádná civilizace a lidstvo by bylo bez historie… City, které až dosud byly největšími hybnými silami všech civilizací, jako čest, sebezapření, náboženská víra, touha po slávě či láska k vlasti, se utvořily bez rozumu a velmi často proti němu.“

Civilizace vznikla jako nějaký sen, ale když dosáhla určité složitosti, začala se vyčerpávat. Tato nevyhnutelná hodina se projevuje zeslabením ideálu, který stavbu udržoval. Tím pádem se začínají viklat všechny instituce od ministerstev a škol až k církvím. Národní egoismus je nahrazován individuálním egoismem. To vede ke snížení kreativity. Co bývalo jedním národem, stalo se nesouvislým uskupením jedinců, kteří si už neumějí vládnout, a přejí si proto být řízeni. Věří, že přijetím dalších zákonů se lépe zajišťuje rovnost a svoboda, a tím na sebe berou těžké okovy.

Osudy národů jsou určovány jejich povahou, nikoli jejich vládou

To, co národy skutečně řídí, jsou jejich tradice. Le Bon, který roky cestoval po Indii a arabském světě, předpokládá, že od té doby, co člověk existuje, měl jen dva velké úkoly. Vytvořit síť tradic a ve chvíli, kdy jsou její dobré účinky vyčerpány, ji zničit. Bez tradic není civilizace a bez jejich pomalého odbourávání není pokroku. Stává se však, že když některý národ nechal příliš pevně zakořenit své zvyky, může jednou za čas dojít k prudkému skoku, jako tomu bylo v Číně či Rusku. Zásadní je proto zachovávat staré instituce, ale přitom je pomalu a skoro neznatelně měnit. To dovedli jeden čas Římané a v nedávné době Britové. Neviditelní vládcové duší jsou odstraňováni teprve pomalým opotřebováním během staletí. Zákonodárci mnohokrát zjistili, že mohou změnit zákony, ale ne ideje, city a mravy lidí.

Jakou roli v této proměně může hrát vzdělání? Le Bon se bojí situace, kdy školy nereagují na potřeby společnosti, a vytvářejí tak armádu proletářů nespokojených se svým osudem a připravených ke vzpouře. Doslova píše, že „nabýt prakticky neupotřebitelných vědomostí je bezpečný prostředek, jak udělat z člověka revolucionáře“. Navrhuje lék v tom, že dobré myšlenky se tvoří jen v normálním prostředí a potřebují nesčetné, drobné smyslové dojmy, jakých mysl nabývá v dílně, loděnici, nemocnici či na výstavě nářadí, a že tyto činnosti jsou neuvědoměle zpracovány a rozvíjejí mysl člověka, zatímco školství jeho doby drželo mladé lidi v tomto citlivém věku daleko od potřebných smyslových a řemeslných zážitků. Co by asi řekl dnešnímu virtuálnímu světu?

Vůdcové davu

Zkušenosti nabyté jednou generací jsou obyčejně bez užitku pro generaci následující. Je to dobře vidět i na letošním výročí 21. srpna 1968, kdy se ukázalo, že kolem 20–30 % mladších ročníků toto datum pořádně nezná, přestože Rusko nejspíš bude v dobrém či zlém dál ovlivňovat náš národní osud. Pro Le Bona představuje největší nedávnou historickou zkušenost Francouzská revoluce. Aby se dokázalo, že nelze předělat celou společnost jenom podle zásad čistého rozumu, bylo třeba pobít několik milionů lidí a v následujících napoleonských válkách během dvaceti let rozvrátit celou Evropu.

Vůdcové davů nebývají muži myšlenky, ale činu. Jsou málo prozíraví, protože tato vlastnost vede k pochybnostem a nečinnosti. Často se rekrutují z okruhů nervózních, podrážděných a někdy napůl pomatených lidí. Mají schopnost dát lidem nějaký druh víry. Pro ovládnutí lidí používají nějaké jednoduché tvrzení bez uvažování a bez důkazů. To nabývá síly, jenom když je stejnými slovy neustále opakováno. Napoleon říkal, že existuje jenom jeden důležitý řečnický trik a tím je opakování. Stává se zřídka, že vůdcové kráčejí před veřejným míněním, skoro vždy se spokojí s tím, že převezmou jeho omyly.

Le Bon ukazuje – a znovu připomínám, že rok vydání knihy je 1895 –, že vlády jsou v řízení veřejného mínění v podstatě bezmocné. Státníci proto veřejné mínění sledují, ale bojí se jej řídit. Média se snaží vytušit, co si lidé myslí, a přizpůsobit se tomu. Každý názor, který je důkladně diskutován a analyzován, rychle přestává být atraktivní, takže moderní člověk stále víc propadá lhostejnosti.

Skupinová inteligence

Le Bon analyzoval události kolem několika francouzských revolucí. Opakovaně upozorňuje, že inteligence skupiny se přibližuje inteligenci jejího nejhloupějšího člena. Když je nějaká komise vyzvána, aby formulovala stanovisko, které má nikoli technický, ale obecný charakter, nehraje v tomto případě inteligence žádnou roli. Velké komise musí být proto hloupější než menší komise, a to i když jsou složené z odborníků. Stanovisko skupiny vědců se nebude příliš lišit od stanoviska skupiny zedníků. Velkou pozornost věnoval francouzským porotním soudům. Ukázalo se, že když v některých desetiletích byli mezi porotci vybíráni slušní a chytří lidé, výsledky byly srovnatelné s porotami, ve kterých naopak po změně režimu zasedali drobní řemeslníci a lidé „z ulice“.

V jeho době získávaly na důležitosti voličské davy. Le Bon je vidí neúprosně. Vlastnosti, které se u nich ukazují, jsou slabá schopnost uvažovat, nedostatek kritického ducha, dráždivost, lehkomyslnost a prostá mysl. Davy lze získat hlavně osobní prestiží, která může být nahrazena prestiží bohatství. Talent není prvkem úspěchu. To samotné nestačí. Davu je nutné dát ty nejfantastičtější sliby. Aby protikandidát propadl, je nutné jej představit jako padoucha. Není k tomu zapotřebí žádných důkazů. Pokud bude protivník racionálně vysvětlovat, že to není pravda, místo toho, aby na pomluvu odpověděl ještě horší pomluvou, nemá šanci na úspěch.

Program kandidáta nesmí být určitý, protože by mu to mohli protivníci později předhazovat. Nemusí si v něm klást žádné velké meze, protože – jak doslova píše Le Bon – je všeobecně dokázáno, že volič se nestará o to, drží-li se zvolený svého programu. Může slíbit i velké reformy, které jej ve skutečnosti k ničemu nezavazují. Davy stejně vždy mají názory jim vnucené, nikoli promyšlené. Myšlenka, že větší množství lidí je schopnější rozhodovat moudřeji o daném problému než malá skupina, je psychologicky mylná. Politické strany jsou nucené zjednodušovat, a tak se parlamenty stávají kolbištěm nesmiřitelných postojů, které původně nemusely stát od sebe daleko. Při tomto zjednodušování často dojde k tomu, že politická strana, která je u moci, má ve skutečnosti jediný program – zničit všechno, co jí překáží.

Je to doopravdy tak zlé?

Na Le Bonových vhledech do duše davu člověka zarazí, že jsou stále aktuální a že dokonce máme dojem, že se k popisovaným událostem spíš přibližujeme. Slova jako „čím víc roste zdánlivá svoboda, tím víc upadá skutečná svoboda“, znějí naprosto současně. Podobně aktuální je například konstatování, že pokud třeba z lenosti nechcete v sobě najít nějakou sílu, například odvahu ke změně, o to víc ji hledáte mimo sebe a vyžadujete, aby se stát postaral úplně o všechno.

Z celé knihy vyplývá důležitost emocí a zjednodušených idejí, které opakováním nabírají na síle, ale i okolnost, že lidé se mění mnohem pomaleji, než bychom považovali za možné. Události jako brexit, řecká či italská krize ukazují, že i když to vypadalo, že jednou vznikne „evropská povaha“, tak v obtížné době se naopak probouzejí staré národní povahy, a to se všemi z minulosti zděděnými omyly. Dobu hodně formují hluboké, rozumem či vědeckým výzkumem téměř nezachytitelné iracionální procesy.

Optimistické je však to, že dav přece není 100 % populace, ale jenom jedna, byť voličsky důležitá, snad dokonce nejdůležitější část. Davy rovněž nejsou zlé, ale mají rády jednoduchá řešení a nechtějí přemýšlet, ale potvrdit své vidění světa a na to hledají svého člověka. Naopak množství rozumných, vzdělaných lidí, kteří se nestávají „jedním z davu“, roste. Budoucnost tedy může spíš než nějaký partajní souboj připomínat závod mezi kvantitou davů a kvalitou neustále se vzdělávajících elit.


Gustave Le Bon: Psychologie davu. Přeložil L. K. Hofman a Z. Ullrich. Portál, Praha 2016.

Týdeník Echo přináší nejdůležitější společenské události doma i ve světě, jedinečné komentáře, exkluzivní analýzy a rozhovory od uznávaných osobností. Je pro nás důležitý film, literatura, architektura, výtvarné umění a samozřejmě i historie.

Echo dárek
Vy dáte dárek, my dáme dárek

1 999 Kč

Hledáte originální dárek nejen pro náročné? Potěšte své blízké ročním předplatným a získáte i něco navíc.

Více info

/
Autor je geolog a esejista

Pracuje v Geologickém ústavu AV ČR, zabývá se vývojem krajiny, klimatem, životním prostředím a proměnami světa. Učí či učil na českých i zahraničních univerzitách. Publikoval desítky studií, ale i knihy pro širší veřejnost (Krajiny vnitřní a vnější, Dýchat s ptáky, Kameny domova  a další). Spolupracoval na asi stovce dokumentárních filmů i řadě uměleckých výstav. Je ženatý, má dvě dcery, žije a pracuje v Praze a na cestách.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.