Možná udělám animovanou bibli s Marthou Issovou, říká režisérka Pavlátová

ROZHOVOR

Možná udělám animovanou bibli s Marthou Issovou, říká režisérka PavlátováROZHOVOR
Michaela Pavlátová Foto: Martina Chvojka Reková
1
Domov

Markéta Malá

Úspěch by měl zažít každý, pak už vás jen tak něco neohromí, říká režisérka a animátorka Michaela Pavlátová. Ví, o čem mluví, úspěchů má za sebou mnoho, naposledy s celovečerním animovaným snímkem Moje slunce Mad. Na pražské FAMU vychovává mladé filmaře a občas si odskočí k živým hercům. Do toho se jí teď prý ale nechce.

V lednu jste spustili speciální videoplatformu FAMU Films, kde jsou ke shlédnutí všechny možné studentské filmy. Je to hezký průřez tím, na čem mladí filmaři během studia pracují, různá cvičení, etudy. A také je to poměrně unikátní projekt. Jak se mu vede?

Nečekalo se, že bude takový zájem, že to bude fungovat hned od spuštění tak dobře. Něco takového mělo být už dávno, třeba i v menším rozsahu, než jaký to má nyní. Je to takový FAMU Netflix. Musím ale říct, že člověk si uvědomí, jaká je s něčím takovým práce. Když chcete být zajímaví a udržet si předplatitele, musí se vymýšlet stále něco nového, psát medailonky autorů, tematické bloky. Je navíc těžké vybrat ty nejlepší snímky.

Diváci mají možnost vidět školní práce dávných absolventů, dnes známých jmen, například dokumentaristky Heleny Třeštíkové, režiséra Jana Hřebejka nebo letos zesnulého Dušana Kleina. Vydat se mohou ale i do větší historie a pustit si prvotiny tvůrců nové vlny, Jana Němce, Vojtěcha Jasného či Věry Chytilové. Tam asi musela být práce i s restaurováním, ne?

Postupovalo se od toho nejjednoduššího, takže se do videotéky nejdříve přidávají už zdigitalizované snímky. Obtížné je to s materiálem, který třeba nikdy nebyl přepsán ani na videokazetách a podobně. Práci dá ale také sehnat všechna práva, aby se vůbec filmy daly publikovat.

FAMU Films je zcela jistě vizitkou školy. Ale slouží také studentům, aby mohli čerpat inspiraci z toho, co tvořili jejich předchůdci. Využíváte ji i vy osobně při výuce?

Určitě. V letním semestru naši studenti dělají animovaný dokument. Vždy jsem jim vyprávěla, jak ho tvořili ti před nimi, na co se zaměřili, jaké bylo téma. Teď je to tedy mnohem jednodušší. Sice jsme nějaké filmy měli předtím k dispozici také, ale vzhledem k tomu, jaké množství jich je, bylo náročné je mít při ruce.

A nemůže se stát, že by někomu vadilo, že jeho školní práce je najednou takto veřejná?

Myslím, že autoři jsou spíš rádi, že jsou jejich práce dostupné. Věci, které se vyloženě nepovedly nebo nejsou dokončené, se na portál nedávají. I na naší katedře animované tvorby je mnoho takových filmů. To je bohužel takový nešvar studentů, i když je učíme, že dobrý film je takový film, který je dokončený, jinak neexistuje. Součástí celého procesu je umět si věci naplánovat, je to taková procesní zručnost. Někteří studenti jsou ohromně talentovaní, ale věci odkládají, pak je nestihnou dokončit, začnou něco dalšího a původní věc nikdy nedodělají. Myslím, že talentu musí být zkrátka tak akorát, alespoň u animace. Když ho máte přespříliš, tak se tam někdy nevejde systematičnost. Musí existovat správná proporce talentu a sebeukázněnosti.

Filmový portál určitě přijde vhod i uchazečům o studiu. Může jim to podle vás pomoci uvědomit si, zda na studium na FAMU vůbec mají?

Když se k nám někdo hlásí, tak začíná a nemusí ještě tvořit dobré a kvalitní filmy. Pro nás je důležité, abychom odhadli potenciál uchazečů, musí být u nich vidět zápal. Ale je vážně těžké to odhadovat, člověk ve výsledku doufá, že se strefil, což není vždycky. Letos se nám na animaci hlásilo víc uchazečů, než je zvykem. Bylo jich 74 a my přijímáme pouze pět. Zdálo se mi ale, že těch lidí, kteří mají šanci a vůbec postoupí do druhého kola, je stále stejně, kolem patnácti.

Při představování platformy jste mluvila o tom, že vás občas udivuje odvaha některých uchazečů.

Je to tak, někdy si říkám, kde vůbec berou tu odvahu se ke studiu animace hlásit. Zároveň si však říkám, že je až hezké, jak jsou odvážní. Ta malá míra sebekritičnosti je opravdu zvláštní. Přičítám to k tomu, že až zhruba do devadesátých let mělo umění něco společného s umem a s krásou. Lidé třeba uměli vytvořit krásné barvy nebo uměli dobře kreslit, dělat nádhernou kompozici. Postmodernismus ale poté začal být záměrně lakonický, banální. Stejně tak nástup počítačů přinesl demokratizaci, způsobil to, že se animací mohou zabývat i lidé, kteří tento obor nikdy nestudovali. Uchazečům dodává sebevědomí třeba to, že si dnes mohou natočit film na iPhone. Občas ale samozřejmě i ti, kteří za sebou nemají žádnou výtvarnou školu, dělají bezvadné filmy, ale jsou to výjimky.

A jak často se naopak stává, že vám něčí práce až vyrazí dech?

Občas se stává, že student, který nijak nevyčníval, se najednou v něčem najde. Například dostane zadání, které mu vyloženě sedne, a stvoří něco nevídaného. Třeba film Sestry od Andrey Szelesové. Během studia byla spíš nenápadná, ale když jsem viděla její diplomku, byla jsem úplně ohromená. A potom je někdo mimořádný od začátku, jako třeba Anna Podskalská, která vytvořila snímek Rudé boty (byl nominován na Českého lva a prošel také festivalem v Cannes, pozn. red.). Ta je prostě rozenou animátorkou. Animaci dělá zcela intuitivně, což mi opravdu vyráží dech, protože já to tak neumím.

Animací u vás prošla i ruská studentka Daria Kashcheeva, autorka úspěšného němého filmu Dcera, který získal nominaci na Oscara.

Daria se na FAMU dostala až napodruhé pokus, ale přišla už jako hotový člověk. Uměleckou školou si prošla už v Moskvě a poté se i s manželem hlásili k nám na školu. S našimi ruskými a běloruskými studenty mám obecně velmi dobrou zkušenost. Jsou to ohromní dříči, většinou velmi skromní. Mám pocit, že nic jiného, než animaci nedělají. Nejsou tu totiž nijak rušeni rodinou, mají tu méně přátel, takže jsou ve škole skoro pořád. S manželem Daria navíc tvoří sehraný tandem. Což jim trochu závidím. I když můj manžel je také výtvarník a na jednom filmu jsme pracovali spolu, ale není to taková blízká spolupráce.

Vy sama jste v roce 1991 také obdržela oscarovou nominaci za krátký animovaný film Řeči, řeči, řeči. Jak jste si tehdy takový úspěch vysvětlovala?

Hodně v tom hraje roli štěstí. Když film připravujete, nesmíte myslet na ceny, které by mohl získat. Tvoříte podle nejlepší nápadu, který máte. Pamatuju si, že když jsem Řeči dodělala, plakala jsem, protože jsem byla zklamaná, představovala jsem si to úplně jinak a měla jsem pocit, že se mi to nepovedlo.

Úspěšná animátorka jste byla ale už předtím.

Měla jsem štěstí v tom, že jsem dostudovala ještě za socialismu. A tehdy ještě existovaly předfilmy v kinech. Byly to krátké dokumenty nebo animované snímky, které vznikaly ve studiu Krátký film Praha. Také se posílaly na festivaly. Byla tedy výhoda, že jste dokončili školu a hned o vás byl zájem. Teď vaše filmy nikdo tak úplně nepotřebuje. Musíte vyvinout úsilí, najít producenta a opravdu chtít. Taky se stává, že po úspěšném filmu začnete pracovat na něčem dalším a vznikne jakási tíha toho předchozího úspěchu. Já měla to štěstí, že i můj další film Repete z roku 1995 se povedl a získal cenu na Berlinale.

Úspěch by měl zažít každý, protože je to nutná motivace k další práci, často pomalé a mechanické. Úspěch vám zajistí to, že je vás lépe vidět, lépe se vám žádá o granty, nabízejí vám mezinárodní spolupráce. Ta nominace na Oscara je navíc i zkušeností, protože poté už vás něco jen tak neohromí.

Loni jste dokončila svůj první celovečerní animovaný film Moje slunce Mad podle předlohy románu Frišta od Petry Procházkové. Je o Češce provdané do Afghánistánu. Po přečtení by asi málokoho napadlo téma zanimovat. Co vás k tomu vedlo?

To, že by to málokoho napadlo, se mi na tom nejvíc líbilo. Dokážu nějak vnitřně vycítit, že mě téma baví, že se mi do něj chce. V případě tak velkého projektu jako je celovečerní film, který stojí příšerné peníze, chyby bolí, takže se jich snažíte co nejvíce vyvarovat. Věřím úsudku mých producentů, což je společnost Negativ. Právě oni mi již dříve říkali, že mají moc dobrý scénář, adaptaci příběhu Frišta. Původně to totiž měl být hraný film, s čímž přišli Radim Špaček a David Čálek. Na hraný projekt se ale nepodařilo sehnat peníze, takže ho producenti odložili. Když jsem pak přišla s tím, že bych Frištu ráda zpracovala jako animaci, trochu jsem Negativ šokovala, ale rychle ten nápad přijali.

Jak reagovala na nápad scénář nakonec zanimovat Petra Procházková?

Vzala to. Dala nám k dispozici všechny možné materiály, burku, fotky. Je vidět, že vyloženě nelpí na věcech. Dopředu jsem ji tehdy varovala, aby nebyla zklamaná, protože v animaci zákonitě dojde ke zjednodušení. Projev skutečného herce je plastičtější, můžete se pouštět do větší psychologické hry. Zároveň možná to, že animace není tolik „na tělo“, zafungovalo a peníze na zanimování se najednou sehnaly. Pro koproducenty to bylo možná zajímavější. Když Petra film nakonec viděla, byla nadšená a překvapená, kolik z knihy tam zůstalo.

Hlavní postavy promlouvají hlasy známých hereckých jmen: Zuzany Stivínové, Elišky Balzerové, Hynka Čermáka nebo Ivana Trojana. To byl váš výběr?

U celovečerního filmu není člověk nikdy na nic úplně sám. Vybírala jsem společně s producenty. Původně jsem ale měla jinou představu, kdo by měl hlavní postavu Herry mluvit. Myslela jsem si na Marthu Issovou. U produkce to ale bylo příliš těžké prosadit. Vybrali si Zuzanu Stivínovou, která je jednoznačně profesionál a jazykový talent. Herru prostě cítili nějak jinak než já. Bylo ale potřeba se s producenty dohodnout. I když jsme spolu během těch pěti let měli někdy opravdu těžké chvíle. kdy jsme spolu skoro nemluvili, jako dramaturgové byli naopak po celou dobu ohromně přínosní. A po hlasových zkouškách jsem navíc i já nakonec došla k tomu, že Zuzana bude nejlepší.

Takže jste nebyla zklamaná, že jste si Marthu Issovou neprosadila?

Já jsem ji tam hrozně chtěla. Dlouho jsme si mysleli, že by mohla namlouvat postavu Mada. Což také udělala. Namluvila ho chlapeckým hlasem, a ještě jsme počítali s drobnou počítačovou úpravou. Bála jsem se totiž, že postavu postiženého sirotka žádné dítě nezvládne zahrát. Petr Oukropec ale přesto navrhl, jestli bychom přeci jen nějaké dítě neměli zkusit. Nakonec mě přesvědčilo to, že jsem film ukazovala svému malému synovci a on se ptal, proč toho chlapečka mluví „ta paní“.

Zkusili jsme tedy pár dětí až jsme přišli na Andyho Patejdla. Byl naprosto přirozený a já jsem zjistila, že s některými dětmi je to úplně jednoduché. Musíte jim dávat jen trochu jiné instrukce než dospělým hercům. Například David Novotný chce vědět o postavách úplně všechno, i když jde o vedlejší roli. Ptal se mě na detaily, na které jsem neměla odpověď, protože tak daleko jsem je neměla promyšlené. Andymu stačilo říkat „víc nahlas, víc smutně, víc vesele“. Někdy třeba pomohlo říct, aby se více schoulil, najednou měl projev úplně jiný. Hlavně děti nesmíte dlouho trápit. Každopádně Martha se smála, že ji devítiletý Andy Patejdl vyfoukl roli.

Důležitou roli ve filmu hraje i hudba. Tu složilo světoznámé duo bratří Galperinů. Jak se vám je podařilo získat?

To byl velký přínos francouzského koproducenta, za což jsme opravdu vděční. Oni sami přišli s duem bratrů Galperinů, kteří v době, kdy jsme začínali, už byli superúspěšní. Teď jsou z nich už úplné hvězdy. Začali tedy s námi spolupracovat, poslali nám ukázky hudby z filmů, na kterých se podíleli. Mají výjimečné cítění pro drama, dobře umějí hudbou popsat emoce. Udělalo na mě dojem třeba to, když mi řekli: Sem žádnou hudbu nedávej, ticho bude lepší. Všichni skladatelé přitom pro sebe většinou chtějí co největší prostor.

Nejste po těch pěti letech animací unavená? Není opět čas na hraný film?

Unavená nejsem. Zatím určitě zůstanu u animace. Hned po tom, co jsme Moje slunce Mad dokončili, jsem zapomněla, kolik to obnášelo práce. Pracuji na další větší věci, a ještě se zaměstnávám malými cvičnými animacemi. Jedna z nich se třeba použila v La Fabrice jako taková smyčka o přestávce během představení. To jsou takové moje radosti. Do hrané tvorby se mi teď nějak nechce. To, co tady říkám, se ale nesmí brát moc vážně. Někdy člověk zjistí, že se pustil na slepou cestu, a že se vyskytne scénář, pro který budou herci mnohem lepší.

A co bude ta velká věc?

Určitě tam bude zase jako hlavní postava figurovat žena. I když ani to bych neměla raději tvrdit. Můj manžel mi nedávno říkal, že bych měla udělat bibli. Nevím, proč zrovna já. Ale kdo ví, třeba mým dalším projektem bude animovaná bible s Marthou Issovou.