Podobu hlavního města Německa ovlivňuje berlínská zeď dodnes

Betonová zeď, která na bezmála tři desítky let vytvořila ze západního Berlína uzavřený ostrov ve východním bloku, vyrostla ve vší tajnosti v srpnu 1961. Měla zastavit odliv obyvatel komunistické NDR do bohatšího a svobodnějšího západního Berlína, kterých tam mezi léty 1945 až 1961 odešly asi tři miliony. A byť padla už před 30 lety, 9. listopadu 1989, následky někdejšího rozdělení města a země přetrvávají dál.

Zeď, která se začala stavět v noci na 13. srpna 1961, měřila celkově 155 kilometrů. Třetina z nich rozřízla Berlín od severu k jihu, zatímco další dvě třetiny izolovaly západní Berlín od zbytku východního Německa. Zeď z velké části tvořily betonové bloky vysoké 3,6 metru a zakončené válcem, který měl všechny odradit od případných pokusů o přelezení.

Na východní straně zdi se táhlo pečlivě střežené „území nikoho, které hlídalo 11.500 vojáků na 302 strážních věžích a ve 20 bunkrech. Lampy, rozmístěné podél zdi, z ní činily v noci nejjasnější místo ve městě, v kontrastu s jinak temným zbytkem východního Berlína. Celé dílo doplňovaly poplašné hlásiče, příkopy a ostnaté dráty.

Zeď měla sedm oficiálních přechodů. Nejslavnějším z nich byl Checkpoint Charlie na ulici Friedrichstrasse mezi západní čtvrtí Kreuzberg a východní Mitte. Dnes tu existuje Muzeum zdi.

Navzdory všem opatřením se zeď pokoušelo překonat mnoho lidí, často s tragickým výsledkem. Podle památníku Berlínské zdi tu mezi léty 1961 a 1989 zahynulo 138 lidí z celkových asi 5000 pokusů o překonání zdi.

Více než třem stovkám jiných se podařilo utéct pomocí ručně vyhloubených tunelů pod zdí a dalších asi 800 lidí prchlo kanalizací. Tunelů si lidé pod betonovým monstrem provrtali celkem 71. Tím nejslavnější byl takzvaný tunel 57, nazvaný podle počtu lidí, kteří se jím dostali do západní části Berlína. Útěky stokami byly možné jen do počátku roku 1962, než je východoněmecké orgány zastavěly mřížemi a zátarasy.

Pád zdi souvisel s rozkladem režimu v NDR potažmo ve všech v zemích východního bloku. V létě 1989 otevřelo Maďarsko hranice do Rakouska pro východoněmecké uprchlíky, kteří utíkali po tisících. V září se zaplnila západoněmecká velvyslanectví v Praze a Varšavě dalšími nespokojenými občany z NDR, kteří nakonec mohli odjet na Západ.

Vedení NDR posléze přijalo nová, liberálnější pravidla pro cestování do ciziny. A 10. listopadu 1989 nechalo otevřít hraniční přechody do západního Německa. Lidé pak v euforii začali do Berlínské zdi vyrážet průchody. Symbol studené války padl a cesta ke znovusjednocení Německa v roce 1990 byla otevřená.

Až do roku 1997 se odehrávaly tak zvané „procesy se střelci na zdi,“ jejichž obžalovaní byli zodpovědní za povely ke střelbě na prchající. K obžalovaným patřili i Erich Honecker, Egon Krenz, Willi Stoph a Erich Mielke. Soudní řízení bylo od samého počátku ovlivňováno vysokým věkem většiny obžalovaných. Krenz byl v srpnu 1997 odsouzen na šest a půl roku do vězení. Trest nastoupil v lednu 2000 a brány káznice opustil o necelé tři roky později, kdy mu byl zbytek trestu odpuštěn.

Přestože, až na pár pietně uchovávaných úseků, Berlínská zeď fyzicky padla, v mysli řady Němců přežívá dodnes. Podle nedávných průzkumů si stále asi polovina procent obyvatel někdejší NDR myslí, že mezi Východem a Západem dosud existuje „neviditelná zeď“.

Důsledkem a připomínkou někdejšího rozdělení Berlína jsou stále existující dvě zoologické zahrady, dvě televizní věže, dvojí letiště a dva bundesligové fotbalové týmy.

Čtěte také: ČSSR uspíšila pád berlínské zdi. Kvůli tlaku na řešení krize kolem emigrace z NDR v Praze