Berlínská zeď aneb není zeď jako zeď

Spolkový prezident Steinmeier v sobotu při příležitosti třiceti let od pádu Berlínské zdi ocenil roli Čechů a Slováků během této události. Byla to jistě zdvořilostní úklona, ale přece jenom to muselo kritičtěji založené Čechy (a Slováky) poněkud překvapit.

Kdybychom požadovali vysvětlení, což jistě dělat nebudeme, pak tím asi byla míněna více méně asistenční účast na exodu východních Němců přes západoněmeckou ambasádu v Praze na podzim 89. Ta měla i své trapné stránky, jak s vtipem věru jiskřivým připomněl ve své řeči náš prezident: prý si Češi rozebrali tisíce trabantů, což už asi východní blok nemohl vydržet a zhroutil se.

Berlínskou zeď, jak známo, vzali útokem občané NDR po jedné nejspíš neúmyslně pronesené větě nebohého funkcionáře východoněmeckých komunistů Güntera Schabowského, který tím vstoupil do dějin. Tehdy už však situace byla natolik zralá, že se otevíraly nejpevnější zámky, které měly držet ještě těch honeckerovských sto let, jenže ony byly zpuchřelé a stačilo do nich trochu praštit. Což ovšem nikdo nevěděl jistě. To je právě na těch velkých historických zvratech zajímavé, že nikdo přesně neví, kdy se to stane a jak se to stane, ale každý pak má jistotu, že se to stát muselo, protože k tomu všechno směřovalo. Typické je, že na pád zdi žádnou spikleneckou teorii narazit nelze. Prostě režim, který držela, už nikomu nestál za to, aby ho bránil. Jenže to chvíli trvá, než to všem dojde. Pak se jeden funkcionář uřekne a zeď se zhroutí. Když ještě před pouhými dvěma lety, v červnu 1987, vyzval ke zboření zdi před Brandenburskou bránou prezident Reagan (Mr. Gorbatchev, tear down this wall), znělo to jako utopie, i když už ne úplně jako utopie nemožná. Mimochodem: vedlejší zprávou z víkendu byla informace, že berlínská levicová radnice brání v umístění Reaganovy sochy na místě, kde tu slavnou výzvu pronesl. Je fakt, že Reagan patřil do jiného světa.   

V tom, jak se po třiceti letech vyvinul, se ze zdi, která terorizovala vlastní občany, stala zeď an sich, symbol všech zdí. Vedou se kolem ní tirády, že každá zeď jednou padne, protože každá zeď je podezřelá, omezuje svobodu a lidstvo, které chce proudit volně sem a tam. Zeď je přežitek, který patří do jiných časů: zeď na mexické hranici je nelidská, plot, který postavili Maďaři na své hranici, je nehumánní, zeď, kterou Izrael oddělil Palestince, je okupační, ba teroristická. Pravděpodobně by bez zdí a bariér a hranice vůbec bylo lidstvu lépe, což je zajímavá představa třeba v bytové architektuře. V tomto duchu se také nesly letošní projevy, jako by pád Berlínské zdi byl nějakým prologem toho, k čemu dojde o pětadvacet let později, v roce 2015, kdy kancléřka Merkelová otevřela hranice pro nekonečný příliv lidí, kteří byli chvíli vítáni skoro podobně jako ti východní Němci na Západě v roce 1989. V ideálním světě by přece zdi neměly existovat, a kdo je staví, ten popírá humanitu, brání otevřenosti a je nepřítelem světa, ve kterém všichni chceme žít. 

A příkladem je zeď, která se postavila proti těm lidem, kteří právě z takového světa vylhané utopie chtěli utéct. Do úplně normálního světa, kde stojí úplně normální zdi a s úplně normálním účelem. Aby držely stavbu, dalo se v nich bydlet a nelezl tam někdo, kdo tam nemá co dělat. Za Reagana ten svět za zdí takový byl. Říkalo se mu Západ.