Znojemské slunce našeho jihu. Čekání na okurku v městě potu
GENIUS LOCI
Ve Znojmě snadno potkáte filology, vlastně filoložky, a pak také serpentology, znalce hadů a především užovek, které žijí ve vymletých zátočinách Dyje, pokud se zrovna nevypouští studená voda ze dna přehrady. To pak užovky vylézají na břeh, vyhřívají se a čekají, až se voda zase trochu ohřeje.
Ta filologicky založená paní si zrovna kupovala meruňky na Dolním čili Masarykově náměstí a připletla se do hovoru o původu slova Znojmo. Potvrdila beze všeho ostychu a pochyb mé tvrzení, že to souvisí s potem čili znojem, jenž se tady velmi lehce na těle projeví. Takže by se to město mohlo jmenovat taky Potno nebo Upocenov, ale Znojmo zní dobře a zároveň skrytě, každý hned neví, o co jde. Ale pozor, řekla ta paní a vybírala dál meruňky, je taky teorie, že to má starší původ a souvisí to s keltským slovem „snao“, což znamená „tekoucí voda“, a tomuto výkladu dávali přednost Němci, kteří Znojmu říkali Znaim, a když tu žili ve většině, tak tady pořádali největší okurkové trhy v Evropě.
Celé to dolní náměstí bylo zavalené zelenými hromadami, z nichž vyčuhovala jen ta štíhlá znojemská věž s šaškovskou čepicí na hlavě. S těmi oharkami sem jezdily formanské vozy, které tady pěstitelé okurek vypřahali a koně vodili do ulice, která se dosud jmenuje Obroková a je to taková znojemská Nerudovka čili Ostruhová, kde těm koňům dávali obroka, aby jim nekručelo v břiše. Já jsem si v té Obrokové ulici dával kávu a díval se střídavě nahoru i dolů, jestli se odněkud, shora nebo zdola, nepřiřítí nějaká okurka, na kterou jsem tady čekal.
Znojmo je město slunce, město jihu, vlastně nejjižnější město země; přestože geograficky leží jižněji jeden temný les u Vyššího Brodu, kde končí Šumava, tak tady je skutečně náš jih termální a kulturní, krajinopisný a duchovní. To se nejlépe pozná při pohledu do stepní, v létě narezlé či temně zelené, kameny a vínem porostlé krajiny, tedy z nějakého znojemského návrší, což je druhý důvod toho častého výskytu potu. Jeho příčinou je skutečnost, že Znojmo se rozkládá na členitém povrchu, takže po něm chodíte nahoru a dolů a některé, ty nejkrásnější partie, tedy pod znojemským hradem, jsou velmi strmé, tak strmé, že by se z nich dali svrhávat zrádci či nepřátelé nebo také proradné milenky do hlubin, což se možná v dávnověku i občas stalo.
Protože ještě dřív, než tady bylo město Znojmo, rozkládalo se tady hradisko, jedno z nejstarších v zemi, a to hradisko mělo význam jak strategický, tak symbolický. Řeka Dyje, která teče hned pod ním, tady tvořila už za Velké Moravy přirozenou hranici vůči bavorské Východní marce (dnes Dolní Rakousko), takže po připojení Moravy k Čechám za Oldřicha a jeho syna Břetislava tady, na jejím něžném jižním podbřišku, vznikl knížecí úděl, odkladiště čekajících Přemyslovců, členů urozené velkorodiny, která měla mystickým úkonem posvátného svazku Přemysla s Libuší potvrzené právo vládnout i celé zemi, všem Čechům i Moravanům.
Takže není náhoda, že nejkrásnější pohled, a to na všechny strany, je samozřejmě z hradního vrchu, ba přímo od rotundy. Jednak vidíme přímo do vznešené gotiky Svatého Mikuláše, jehož loď připomíná kvočnu, u které se popelí menší kaple svatého Václava, která vypadá také jako lucerna vedle velkého břicha Svatého Mikuláše. A za zády máte na mírném návrší válec rotundy, která by se dala považovat za skobu, na které je zespodu zaháknuta tahle země. Je to nádherné místo, zvlášť v letní podvečer, kdy se jemné okry a běloby obarví do růžova a vzduch se chvěje vychládajícím horkem, takže se může před vámi zjevit fata morgána. Třeba přízrak dávno zmizelého otce, se kterým jsem tady na tom místě stál snad v šesti letech a on, jak měl ve zvyku, vtipkoval, že tu mají pomalovanou hospodu, do které vozí mrtvoly. A já tomu nerozuměl, ale bavilo mě to a děsilo zároveň. A on tím myslel, že v rotundě se v 19. století opravdu čepovalo pivo a konaly tancovačky, a snad dokonce tu byl jednu dobu i prasečí chlívek, takže jedna z nejcennějších hodnot české státnosti byla zanesena výpary z výkalů a močůvky. A opravdu se tu objevily dvě vznešené mrtvoly, i když každá jinak a jindy. Jednak sto metrů odsud je minoritský klášter, dnes Jihomoravské muzeum, a v jeho kryptě leželo sedmnáct let tělo Přemysla Otakara II., trup s rozseklou lebkou nejprve nechal půl roku vystavovat jeho přemožitel Rudolf Habsburský ve Vídni, aby každý viděl, že mocný a drzý král je skutečně mrtvý, a až na jaře 1279 dovolil převoz ostatků do Prahy, kde měl být důstojně pohřben. Z jakýchsi důvodů se průvod s královou mrtvolou zastavil ve Znojmě a do roku 1297 se nehnul. Jako by tíha toho krále železného a zlatého byla pro zemi, kudy měl jet, neúnosná, takže s mrtvolou nešlo hnout. Musela zůstat přibitá na jejím okraji, na jižní hraně, dokud ji suché větry neohlodaly na kost.
Tou druhou velkou mrtvolou byl císař Zikmund, který sem z Prahy na cestě do svých milovaných Uher s celým dvorem dorazil koncem listopadu 1437, už tak „slabý, že se podobal oněm otcům žijícím na poušti, byl jen kost a kůže“, jak napsal očitý svědek, biskup Jorge z Vichu. Nemohl sám chodit, levou nohu měl zničenou gangrénou, palec mu tady uřízli, ale sněť pokračovala dál. Vyčerpaný, zatrpklý syn velkého otce, po kterém zdědil schopnosti, ale ne nadhled a trpělivost, se už soustředil jen na jedno: jak vyšachovat nenáviděnou manželku Barboru Celskou a zajistit trůn synovci Albrechtovi. Ve Znojmě žil posledních pár dní: 8. prosince si nechal v síni znojemského hradu sedě na trůně v císařském majestátu odsloužit slavnostní mši, pak ho převlékli do pohřebního roucha a k večeru skonal. Pohřben je ve Velkém Varadíně (dnešní rumunská Oradea)…
A tehdy jsme šli s otcem do rotundy, kde na mě hleděly ze stěny ty zvláštní, jakoby ženské tváře mužů v pláštích i bez pláště, někteří s kopím, jiní bez, a ten vjem v dítěti zanechal dojem, který jsem si teď skoro po padesáti letech obnovil. Koupil jsem si lístek a dostal sluchátka a vlezl ještě s jednou osobou, která se divila, že je tam taková tma a že je to takové malé a primitivní, neboť zřejmě očekávala Sixtinskou kapli, do rotundy, kde pověřený člověk ovládal osvětlovací spínače, takže se kopule, stěny a apsida postupně rozsvěcovaly a sonorní a vážný hlas ze sluchátek popisoval, na co má člověk právě hledět a co to znamená. A o tom, co to znamená, se léta vedou spory, celé jedno, možná nejdůležitější odvětví moravské mysteriologie se zabývá znojemskou rotundou, přičemž nejpropracovanější je teorie doktora Zástěry, podle níž Přemysl s voly není Přemysl, ale Sámo, zakladatel Velké Moravy, a zástup těch údajných Přemyslovců jsou ve skutečnosti panovníci Velké Moravy, jejímž zakladatelem byl právě Sámo, který tady porazil franckou intervenci vedenou králem Dagobertem, neboť bájný Wogastisburg má být právě tady, ve Znojmě nad Dyjí! Ale střízlivější tvrzení znělo ve sluchátkách, že rotundu nechal vymalovat posvátným komiksem, znázorňujícím přemyslovskou genealogii, údělný kníže Konrád II. Znojemský, když si tady v červnu 1134 bral za ženu Marii Srbskou, což byla sestra uherské královny Heleny, a tu svatbu zprostředkoval kníže Soběslav I., od něhož si Konrád sliboval, že s ním počítá jako nástupce na pražský stolec. Což byl trochu naivní plán, neboť Pražákům se nedá věřit, ale vymalovaná rotunda už zůstala a s ní i její kosmologický plán. V něm se na vrcholu klenby rozkládá nebeský Jeruzalém se zástupy andělů, kteří svými perutěmi chrání zástupy pozemských panovníků s mocí propůjčenou od Boha, neboť vládnoucí mocí je Bůh a jeho zákony, nikoli světská moc a vláda. A ti andělé nad nimi zároveň vládnou. Gramotných lidí bylo tehdy pár, ale v tomhle měli jasno. Možná to s tou gramotností souvisí.
A když člověk pak vyšel ven, polil ho znoj, že se musel běžet dolů zchladit do „tekoucí vody“ Dyje, na jejímž břehu seděl ten znalec užovek a už čekal, aby o nich mohl někomu vyprávět. Jmenuje se Vlaďa, pije pivo a myslím, že tam sedí ještě teď.
