Profesor Kolář: Musíme se očkovat stresem a být odolní

Týdeník Echo připravil nový speciál, který na 196 stranách přináší rozhovory s třiceti výraznými českými i zahraničními osobnostmi. Interview, která mají časový přesah, reflektují nejdůležitější události a zásadní dění doma i ve světě za posledních dvanáct měsíců. Ve speciálu můžete najít například rozhovory s Pavlem Kolářem, Cyrilem Höschlem, Jiřím Bartoškou, Miroslavem Bártou, Danielem Prokopem, Petrem Nárožným, Radkinem Honzákem, Janem Pirkem, Danielou Drtinovou, Pavlem Rychetským a s dvacítkou dalších osobností. Speciál 30 rozhovorů si můžete v předprodeji pořídit ZDE.

Profesor Pavel Kolář, uznávaný odborník na celostní medicínu, popisuje v rozhovoru s Lenkou Zlámalovou, co s námi udělal rok sociální i fyzické izolace.

Před dvěma lety měl náš rozhovor titulek Rozpadají se nám těla i duše. Kam jsme se od té doby dostali?

Ukázalo se, že člověk nemá osud tolik ve svých rukou, jak jsme si mysleli. V dnešním „pocitu bezpečí“ nepočítáme tolik s tím, že se může najít někdo nebo něco, co nám životní výhybku přehodí a odkloní na jinou kolej – a my pak nevíme, jak si s tím poradit. Také v případech, kdy se ocitneme ve zdravotním nebezpečí, nebo při léčbě svých onemocnění až příliš spoléháme na sílu zdravotního systému a na technologie moderní lékařské vědy a vzdalujeme se představě, že i dnes se může na „banální“ nemoci umírat a že medicína je v některých oblastech mnohem slabší než naše vlastní přirozená ochrana. Jako lidé i jako celá společnost jsme kvůli tomu mnohem křehčí a zranitelnější.

Psychicky?

Nejen psychicky, i tělesně. Nežijeme pod takovým přírodním stresem, jako žili naši předkové. Před environmentálními stresory, hladem, chladem, horkem, tělesnou zátěží, bakteriemi, viry si odmala vytváříme bariéru. Řada těchto přirozených podnětů se v dnešní době považuje za nebezpečné, úzkostně se nadhodnocuje a naše podvědomí je zpracovává v poloze obav a strachu. Tím jsme vůči těmto vlivům ale také víc zranitelní. Vlivem technologických možností ustoupily tyto stresory do pozadí a do popředí se dostaly stresory spojené s obavami ze zkoušky, z ranní porady, ze selhání při sportovním zápase, strachu ze včasného odevzdání daňového přiznání, z rozbité pračky, hypotéky, rozbitého výtahu, prasklé žárovky a podobně. Stresem se tak stává to, co jsme dřív neznali. Člověk se tedy dnes neorientuje jen podle situací, které ho skutečně ohrožují, ale i podle toho, jak je čte a jaký jim přikládá význam. Ten uplynulý rok nám ukázal, jak obrovskou roli hraje i vlastní imunita, obranyschopnost. Ta je dána jednak geneticky, ale také tím, jak ji „vychováváme“, jak ji trénujeme.

Jakou část obranyschopnosti vůči nemocem má člověk geneticky danou a kolik může ovlivnit stylem života?

To je velmi individuální a záleží na nemoci. U řady nemocí se dá počítat tzv. heritabilita. Její hodnota se pohybuje v rozpětí od nuly do jedné. Pokud je 0, je nemoc plně závislá na faktorech prostředí, rovná-li se 1, nemají naopak faktory prostředí žádný vliv a vše závisí na faktorech genetických. Dnes už je zřejmé, že plně geneticky definovaných nemocí je maximálně do pěti procent. Naprostá většina nemocí není na dědičných vlohách „přímočaře“ závislá a do jejich propuknutí vstupují různé vlivy prostředí. Například Crohnova choroba má genetickou podmíněnost okolo 50 procent, mentální anorexie přibližně 65 procent, závislost na alkoholu okolo 50 procent, mozková mrtvice necelých 30 procent a podobně bychom mohli pokračovat. Stejně tak máme různou míru závažnosti spojenou s riziky úmrtí. Víme, že na kardiovaskulární onemocnění umírá ročně 48 tisíc lidí, na nádorová onemocnění 28 tisíc, úmrtí spojených s duševními chorobami je ročně 1600. Když budeme tato onemocnění prezentovat stejně jako covid-19, vznikne stejná panika i z těchto nemocí.

Proč covid dostal takové PR?

Ten virus se v některých případech chová nevyzpytatelně. My dnes známe genom viru. Hodně víme o tom, jak se obecně chová v organismu. Ale nevíme, proč někdo virus přejde, aniž ví, že jím byl nakažen, a proč někdo jiný má těžký průběh končící někdy i smrtí. Víme, že rizikem jsou obezita, přídatná onemocnění, množství viru. Ale proč někdo i přes tato rizika neonemocní, proč přejdou infekci i velmi staří lidé a proč onemocní někdy i mladí lidé, zatím nevíme. Individuální typologií imunity, která odpovídá případné náchylnosti k těžkému průběhu, se zabýváme jen málo. Nevíme, proč to něčí imunita bez problému zvládne. A jiného člověka, aniž by měl rizikové faktory, porazí. Mám řadu svých přátel, kteří přes velká rizika prošli virové onemocnění bez povšimnutí, ale také kamarády bez rizikových faktorů s těžkým průběhem a dopadem. A když jsou tyto raritní případy medializované, tak to vede k obrovskému strachu.

Atmosféra strachu, která se tady vytváří, ohrožuje imunitu?

Ano. A významně. Má vliv i na průběh onemocnění. Existuje k tomu jedna stará legenda. Mor potká poutníka. Ten mu říká: Kam jdeš, more? Mor: Jdu tamhle do toho údolí do města. Poutník mu říká: Ty tam budeš zabíjet, viď? Mor: No, odnesu si pět tisíc lidí. Potkají se po několika měsících. Poutník mu rozčileně říká: Víš vůbec, jakou jsi způsobil apokalypsu? Vždyť jsi říkal, že si odneseš pět tisíc lidí, ale odnesl jsi jich deset tisíc. Mor říká: Ne, já jsem si odnesl pět tisíc. Ale pět tisíc si odnesl můj kolega strach. Strach a úzkost navozují zcela objektivní dopady na vznik a průběh onemocnění a hodně lidí může „zemřít“ v převodu strachu do společnosti.

To mediální strašení přímo ohrožuje imunitu?

Když vezmeme celé to mediální vyznění, kdy se 24 hodin denně ukazují záběry z jipek a lidé v ochranných oblecích, tak to u lidí vyvolává velkou úzkost a strach. V návaznosti na předchozí otázku je třeba si víc uvědomovat, že člověka lze „zahubit“ stejně jako virovou nákazou i navozením úzkosti a deprese, vyloučením ze společnosti, zpřetrháním vztahů, sociálním úpadkem, ztrátou ekonomické jistoty, ztrátou životního smyslu. Problém tedy nespočívá v tom, jak často se argumentuje, že kritikou některých restriktivních opatření obětujeme životy ohrožených lidí, ale v tom, jak minimalizujeme také dopady na životy ze všech dalších, souvisejících příčin. Například jen studie Národního ústavu duševního zdraví už ukázala, že prevalence jakékoli duševní poruchy se zvýšila z dvaceti na třicet procent. Výskyt velké deprese vzrostl třikrát. Trojnásobně vzrostl výskyt suicidiálních myšlenek a sebevražedných tendencí. Na dvojnásobek vzrostl výskyt úzkostných poruch. Na různé krizové linky volá pětkrát víc lidí. Tak bychom mohli pokračovat.

Celý rozhovor naleznete ve speciálním vydání Týdeníku Echo 30 rozhovorů, který si můžete pořídit od 22. června na vybraných stáncích za 99 korun. K dispozici je i v našem e-shopu, kde za něj včetně poštovného zaplatíte jen 89 korun.