Smutek platícího občana v pandemickém běsnění. Jak opozice promeškala životní příležitost

Nepíšu často texty v ich-formě. Ostatně sám jako čtenář je nemám moc rád. Pokud totiž nejde vysloveně o reportážní psaní, působí na mě někdy jako trochu laciná snaha udělat bezpracně dramatičtější a zbytečně osobní něco, od čeho by autor snad mohl zvládnout udržet odstup. Ale tohle vlastně je osobní reportáž.

O pocitech jednoho občana, který se svou zemí prožil několik měsíců „boje s koronavirem“ a cítí se smutnější než na jeho začátku. Boje, který začal nejen v Česku pozoruhodně snadno střídat akutní a latentní fáze. Přitom se těžko odhaduje, kdy první přejde v druhou. Kdy budeme uvolňovat opatření a kdy zpřísňovat, kdy nasazovat roušky, kdy sundávat. Kdy zakazovat cestování a vyžadovat karanténu a kdy zase naopak lákat turisty, aby vůbec přijeli. Boje, z něhož hrozí stát se dlouhodobá součást našich životů. (Představuji si často s hrůzou, že budu jako vrásčitý stařík nevěřícím vnukům a vnučkám vysvětlovat, jaké to bylo žít v časech, kdy roušky nikdo nenosil a cestovat letadlem bylo celkem normální). A to také či zejména proto, že za celou dobu jeho střídajících se horkých i studených fází nezačalo být zřejmé, co má být jeho konečným cílem, jak se pozná vítězství a je-li vůbec možné.

Rezignované obecenstvo buď přestalo odpověď na tuto otázku požadovat, nebo si ji ani nekladlo. V medicíně je to pravda těžší než ve válečnictví, kde rudý prapor nad Reichstagem dost jasně naznačuje, že válka skončila a kdo je vítěz. I tak bych ale čekal, že budeme o žádoucím konečném stavu našeho zápolení s nemocí covid-19, a tedy okamžiku definitivního návratu k normálu, vědět skoro po půlroce víc. Vždyť jsme kvůli němu provedli bezprecedentní kroky zcela nemyslitelné ještě před pár měsíci – od zavírání ekonomiky, škol či hranic a omezování výroby až po rozklad konsenzu o potřebě dlouhodobé rozpočtové odpovědnosti v naší zemi či vznik prvního masivního společného dluhu Evropské unie v dlouhých dějinách její integrace.

Nepřijímám přitom větu, že k normálu se už nevrátíme a roušky či riziko „lockdownu“ jsou zde napořád. To by byla jen odevzdaná reakce člověka podvoleného nadsazené hrozbě, která byla nepřiměřená zvoleným metodám reakce hned od počátku (to si myslím výrazně menšinově od prvního dne já), ale rozhodně pak při dnešním stavu poznání (myslí si již nemálo jiných, včetně celé řady lékařů a medicínských odborníků). Že třeba budou čísla o smrtnosti nemoci a její nakažlivosti nespolehlivá a často nepoužitelná kvůli nereprezentativnímu vzorku nakažených a testovaných, tuší řada expertů již dlouho. Koneckonců ex post úpravy oficiálních českých statistik o nemoci to jen potvrdily.

Celý text Mojmíra Hampla si můžete přečíst na EchoPrime. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.