Kdo by chtěl být krutým a nelidským?

KOMENTÁŘ

Kdo by chtěl být krutým a nelidským?
Na polsko-běloruské hranici se odehrává něco, co je obdoba dění z roku 2015. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Na polsko-běloruské hranici se odehrává něco, co je obdobou dění z roku 2015. Na jiném místě, s jiným pozadím (smějící se bestie Lukašenko) a zatím ne v takové kvantitě, ale s podobnou intenzitou emocionální, která nakonec rozhodne. Opět jsou před branami lidé, kteří jsou odhodláni je překonat, prodrat se přes ostnaté dráty a přelézt bariéry, prorazit kordony pohraniční stráže, která sice může nasadit všechnu možnou zadržovací techniku, ale proti lidské touze překonat hranice a vstoupit do vytouženého ráje bude muset nakonec kapitulovat. Podařilo se to v tom roce 2015, dařilo se to jinými cestami po celá léta následující, proč by to těm lidem, kteří se nijak nelišili od těch předchozích, nemělo podařit i teď?

A lze předpokládat, že se jim to podaří. Fotografiím vymrzlých dětí, jejichž smutné oči hledí tak nevinně a dojemně, nelze totiž dlouho odolávat. Všechny obvyklé důvody, proč držet hranice a proč udržovat cosi jako úřední formality vstupu do jiných zemí, proti těm dětským očím padají. Je to nejsilnější a nejúčinnější prostředek, kterým ta nikdy nepolevující pochodující armáda jinak neozbrojených budoucích obyvatel Evropy disponuje. Těm očím nelze uniknout a nelze si je vzít na svědomí. Divoké nájezdy jejich odhodlaných otců na pohraniční bariéry, boření zátaras, útoky na pohraničníky jsou proti nim jen vedlejším rituálem.

 

Čísla o demografické proměně Evropy jsou nedůležitá a irelevantní. Rozhodne fotografie plačící holčičky nebo chlapečka u ohně v Bělověžském pralese. Ti otevřou brány do Evropy a jejich rodiče s nimi vstoupí a dosáhnou toho, co chtěli. Nikdo se přitom jejich touze nemůže divit: vždyť i z pohledu mnoha Evropanů, především těch, kteří jsou nejvíce slyšet a píší nejdojemnější statusy a podepisují nejemocionálnější petice, na to mají nárok. A když mají s sebou děti, a oni mají hodně dětí a vědí, že je dobré je s sebou vzít, není o čem diskutovat. Kdo by snad chtěl něco namítnout, usvědčí ho ty oči z nelidskosti a z krutosti. A kdo by chtěl být nelidským a krutým?

Tak se to stalo v roce 2015 a člověk by se velmi divil, kdyby to mělo nyní dopadnout jinak, kdyby to vůbec mohlo někdy dopadnout jinak. Evropa to nakonec nevydrží a bude muset povolit. Udělá to nejspíš zase Německo, jako to udělalo před šesti lety. Prohlásí, že je ochotno z humanitárních důvodů rodiny s dětmi přijmout. Pošle pro ně autobusy a převeze je přes chladné Polsko do vřelého Německa. Poláci si na chvíli oddechnou, ale obraz Polska jako země s tvrdým srdcem se jen posílí. Chtěli bránit rodinám s dětmi hledat šťastnou budoucnost pro ty děti. Inu, Poláci, stejně jako tehdy Maďaři, ostuda Evropy… Naštěstí máme Němce, jejich humanitární velkorysost a jejich poučení z dějin. Oni to přece zvládnou. A pak se ty oči zase objeví někde jinde.

Mezitím si ve Francii připomněli šest let od masakru v Bataclanu. Země už sice není ve výjimečném stavu, ale hlasů, že stojí na pokraji občanské války (stará Francie versus francouzští muslimové), není málo a přibývají. Alžírský spisovatel Boualem Sansal v emotivní výzvě vyzval Francouze, aby bránili svou zemi a uchovali její francouzský charakter pro budoucnost. Třeba pro skutečné politické uprchlíky, jako byl on. Až z Francie bude Alžírsko, nebudou mít kam utéct.

 

×

Podobné články