Opilci na jevišti

FEJETON

Opilci na jevišti
"Nemám rád opilce. I když můžou někomu připadat roztomilí, mně se nelíbí. Sám také nikdy před představením, ani při něm, nepiju, i kdyby společnost byla nejrozjařenější a bylo jí úplně jedno, co budu zpívat," píše Burian. Ilustrační snímek Foto: Shutterstock
1
Komentáře

Jan Burian

V brněnském rockovém klubu roznášela milá servírka speciality šéfa kuchyně – kuličky z nivy. Měla zrzavé vlasy a vypadala trochu jako Giulietta Masina, Felliniho múza, tak jsem si jich objednal spoustu, abych jí udělal radost. Feferonka, kterou byly ty dobroty vyzdobeny, mě nekompromisně probírala z letargie a pocitu beznaděje způsobené tím, že po padesáti letech práce a letech koncertování v Brně na mě přišlo asi devět diváků a všechny je znám osobně. I zvukaře bych si asi měl pamatovat, i když možná kdysi, když prý zvučil nějaký můj brněnský koncert, byl méně zamotán do svých dlouhých šedých vlasů a vousů. Já jsem tehdy taky vypadal úplně jinak...

Rozpálen feferonkami jsem se vyšvihl na pódium a pustil se do hraní. Po několika písních se odkudsi vynořil opilec, začal tančit a vykřikovat své poznámky k mým písním. Vypadalo to sice, že mě má rád, ale já ho rád neměl. Mám s opilci v sále, za dlouhá léta vystupování, ty nejhorší zkušenosti. Špatně se mi soustředilo na přednes lyrických textů, tak jsem nakonec sešel z pódia a řekl mu, že chápu, jak to má těžké, ale že doufám, že to zvládne. A vyhlásil jsem přestávku o něco dřív než jindy.

Poprvé mi vlezl na pódium opilec už v Divadle v Nerudovce, někdy koncem sedmdesátých let. Byl to Vladimír Merta, předstíral, že je barová tanečnice, a mě to zdrtilo, protože jsem ho tehdy vroucně obdivoval a miloval. Když jsme kdysi vystupovali s Jiřím Dědečkem v divadle Ateliér, hrávali jsme kabaretní drama, jehož jednou z hlavních myšlenek byl boj proti násilí. Jednou začal řádit v publiku podnapilý chlap a nedal si říct tak dlouho, dokud ho rozzuřený příslušník Československé armády násilím nevyhodil na ulici. Tehdy jsem pochopil, že boj proti násilí plodí násilí.

Pár let poté mě na jevišti v Bzenci, před asi tři sta diváky, přepadl alkoholem zdevastovaný muž a pravil: „Já to tady s tebou dojedu!“ Snažil jsem se ho vyprovodit, ale on se nenechal. Začal jsem volat do publika: „Tak mi pojďte někdo pomoct, ten chlap tu nemá co dělat!“ Nic. Nakonec jsem ho vynesl za flígr do zákulisí, a když se chtěl vrátit, nakopl jsem ho. „Kdo do tebe kamenem, ty do něho šutrem!“ vzpomněl jsem si na přísloví své maminky. Po koncertě jsem se zeptal kamaráda, který seděl v sále mezi lidmi: „Proč jsi mi proboha nepomohl aspoň ty?“ „Vypadal jsi tak přesvědčivě, že jsem si myslel, že to byla součást tvýho vystoupení,“ odvětil. Nejspíš proto mi nešel na pomoc ani nikdo jiný, řekl jsem si a slíbil si, že napříště už tak přesvědčivý nebudu, i když nevím, jak to udělám.

Nemám rád opilce. I když můžou někomu připadat roztomilí, mně se nelíbí. Sám také nikdy před představením ani při něm nepiju, i kdyby společnost byla nejrozjařenější a bylo jí úplně jedno, co budu zpívat.

Jen jednou za těch více než pět tisíc koncertů jsem to porušil. Na Hluboké. Hráli jsme venku a bylo chladno a mrazivo. Diváci mi pro zahřátí nosili pořád další a další grogy. A já se napil a byl potom neuvěřitelně vtipný a zábavný. Tedy až na to, že jsem se svým vtipům smál jen já sám.

V poslední době už nejspíš nejen diváci, ale i opilci chodí na někoho jiného, a tak mi srážka s alkoholem v brněnském klubu připadala trochu neskutečná. Po přestávce už se opilec neobjevil a servírka, když jsem jí platil za další a další kuličky nivy, řekla: „To byl ale dneska hezký večer, pane Buriane. Děkuju vám.“
„Já taky děkuju“, pomyslel jsem si. „A pozdravení panu šéfkuchaři. Ty feferonky, to byla trefa!“