Past low cost země. Proč prodáváme do světa své věci stále levněji

Mezi opravdu bohatými zeměmi s vysokou životní úrovní a těmi ostatními vede jasná dělicí linie. Ti bohatí vydělávají na tom, že mají nápady a umějí je prodávat. Stojí na začátku a na konci celé podnikatelské křivky, které se říká smějící se ekonomika. Má tvar U. Největší zisky a platy jsou na vrcholcích toho U. V koutcích úsměvu. Na tom levém je nápad, návrh, design. Na na tom pravém značka, marketing, příběh, schopnost získat pro tu věc zákazníky a umět ji prodat. Nejméně se vydělává na spodní křivce toho U. Tam, kde se vyrábí. Úplně nejméně tam, kde se jen vyrábějí součástky a polotovary, které se pak dají často z různých míst na světě dohromady. Nalepí se na ně značka. Toho, kdo tu věc vymyslel a bude si ji prodávat. A tím pádem na ní přirozeně vydělávat. Když máte nápad, prostě si ho necháte někde vyrobit. Ty součástky vám zpravidla někdo bude dodávat za fixní smluvní cenu. Nebude se v ní moc odrážet, jak velký je zájem o zboží toho, kdo si je u vás zadal. Právě ten zájem a spousta dalších vlivů posílají ceny všeho zboží a služeb nahoru a dolů.

Česko visí v pasti výrobní subdodavatelské ekonomiky. Živí nás především to, že vyrábíme, a ty výrobky jsou často jen díly a součástky do věcí, které si pod svou značkou prodá někdo jiný. Jsme na spodní linii smějící se ekonomiky. Tam, kde se vydělává nejméně; dostáváme se nebezpečně do bodu, kdy se sebou budeme muset něco udělat. Buď na sobě zapracujeme a posuneme se do vyšší ligy bohatství. Tam, kde se vymýšlí, prodává a hodně vydělává. Nebo se musíme smířit s tím, že se zastaví růst platů, na jaký jsme byli zvyklí v posledních letech. Za posledních sedm let jsme zažili jeden z vůbec nejrychlejších vzestupů platů v celé Evropské unii. Od chvíle, kdy se země v roce 2013 dostala z recese a ekonomika začala rychle růst, se platy zvedly o 36 procent. Na začátku roku 2013 si průměrný Čech vydělal 23 895 korun hrubého měsíčně. Ve druhém čtvrtletí letošního roku, za které jsou poslední dostupná data, to bylo 34 105 korun.

Výrobou už nezbohatneme

Dostáváme se ale do pasti. K bodu zlomu. Přitom když budeme dělat to, co děláme dnes, a jen se to budeme snažit prodávat za vyšší cenu, nikdy nezbohatneme. Na první pohled to vypadá, že prostor pro další velmi rychlý vzestup příjmů lidí tady je. V produktivitě práce totiž zaostáváme za bohatšími zeměmi podstatně méně než v platech. Přidaná hodnota, kterou jakákoli firma vytvoří, se zjednodušeně dělí na tři díly. První se rozdělí mezi lidi na platech, druhý zůstane firmě jako zisk a třetí si sebere stát na daních a jiných odvodech. Právě toto rozdělení mnohem víc než samo vytvořené bohatství rozhoduje o tom, jak vysoké jsou kde platy. Míra zisku jako podíl na celkové přidané hodnotě, kterou tady firmy vytvoří, je stále jedna z nejvyšších v celé Evropské unii. Ta část přidané hodnoty, která se naopak rozděluje na platech, je u nás šestá nejnižší z celé Unie. Právě v tom je past nízkých českých platů.

Podle podílu vytvořeného HDP, který se rozděluje na platech, se poznají low cost země a státy s vysokými platy a vysokou životní úrovní. Německo je s 51,1 procenta celkového HDP rozdělovaného na platech trojkou Evropské unie. S nepatrným odstupem za prvními Francouzi s 52,2 procenta a druhými Dány s 52 procenty. Čtyřkou je nejbohatší unijní stát, Lucembursko. My jsme naopak za Iry, Řeky, Italy, Rumuny a Poláky šestou nejvíc low cost zemí v Evropské unii, pokud jde o podíl celkové přidané hodnoty rozdělované na platech. Dosahuje jen 41,3 procenta HDP. Za posledních dvacet let, to znamená mezi roky 1997 a 2017, zekdy jsou poslední data, se ta část, která se rozděluje na platech, zvýšila o pouhých 0,6 procenta. Na trase mezi subdodavatelskou a značkovou ekonomikou jsme se za tu dobu příliš neposunovali.

Kdyby se tady dělila na platech stejná část jako v Německu, dostali by lidé ročně dohromady 504 miliard korun navíc. V této chvíli pracuje v Česku zhruba pět milionů lidí. Každý by tedy za rok vydělal o 100 tisíc korun hrubého víc. Průměrný plat, který nyní dosahuje necelých 35 tisíc korun, by se zvýšil o 8333 korun. To znamená bezmála o čtvrtinu. Celkově by dosáhl skoro 44 tisíc korun.

Čím nižší je část HDP rozdělovaná na platech mezi lidi, tím vyšší je částka, která na zisku zůstává firmám. Zbývající část jsou daně. U nás míra zisků firem dosáhla 49 procent HDP. Před námi jsou výše připomenutí Irové, Rumuni, Poláci a Slováci. Míra zisků v Německu je 39,2 procenta HDP. Přesně o těch deset procent nižší, o které je u platů vyšší. I tady je vidět, že se u nás za dvacet let moc nezměnilo. Mezi roky 1997 a 2017 se míra zisků snížila o pouhých 1,8 procenta HDP.

Všechno to na první pohled ukazuje velký prostor ke zvyšování platů. Jenže do hry vstupuje další zásadní věc. Za kolik jsme to, co vymyslíme a vyrobíme, schopni prodávat. V posledních letech u nás kromě platů rekordně rostou i ceny základních potřeb, jako je bydlení nebo jídlo. Pro život se stáváme čím dál dražší zemí.

Bonus značkových států

Jsme ale zároveň zemí velmi otevřenou. Skoro osmdesát procent toho, co prodáme, míří do zahraničí. A tady nastupuje ta past. Ceny, za které jsme své zboží schopni prodávat, totiž v poslední době nestoupají, ale naopak klesají. Nejvíc u toho pro nás nejdůležitějšího vývozního artiklu, jako jsou auta a jejich součástky.

Podobným stylem jako celkové zdražování sledují statistici v zemích EU také vývoj vývozních cen. Přepočítávají se podle toho, o kolik byly nebo jsou vyšší či nižší než v roce 2015. Vliv na ně má samozřejmě i síla měny, protože za každou zemi se převádí do té domácí. Česká republika je jednou z mála zemí Evropské unie, kde jsou současné ceny vyváženého zboží nižší, než byly v roce 2015. V červenci letošního roku, což je měsíc, z něhož jsou k dispozici poslední dostupná data, jsme vyváželi za ceny od 3,2 procenta nižší než v roce 2015. Na to je potřeba se dívat ve výše zmíněných souvislostech výrazně vyšších platů, tím pádem dražší práce, prudce rostoucích cen nemovitostí a rychlého zdražování ostatního zboží. Jsme vnitřně stále dražší zemí, která ale do zahraničí, na němž je bytostně závislá, prodává levněji než před čtyřmi lety. Zdaleka to není poprvé. Až do roku 2008, kdy přišla finanční krize, byly ceny českého vyváženého zboží vyšší než v roce 2015. Na nižší úroveň se propadly za dlouhé recese mezi roky 2009 a 2013. Od konce recese české zboží v cizině zdražuje. Zhruba začátkem roku 2017 ale už přichází další pád pod úroveň roku 2015. Navzdory tomu, že ekonomika stále silně roste. A hlavně v zemi silně stoupají platy.

Statistici nabízejí i pohled, jak se vyvíjejí vývozní ceny různého zboží. Pro nás jako zemi závislou na automobilovém průmyslu je podstatné, že klesají ceny, za něž vyvážíme auta i jejich různé díly a součástky. Ty jsou pod úrovní roku 2015 nepřetržitě až do letošního června, kdy propad dosahuje 4,7 procenta. To samé ale platí s výjimkou některých chemických výrobků a alkoholu pro všechny typy zboží. Jako země závislá na vývozu zlevňujeme pro zahraniční zákazníky, přestože uvnitř té země se všechno podstatně zdražuje. To vůbec není dobrá zpráva, ale potvrzení, že při současném stavu ekonomiky a toho, co dokážeme zákazníkům prodat, je růst platů a bohatnutí v dnešním stylu neudržitelné.

Jedinými dalšími dvěma zeměmi Evropské unie, kde aktuálně vývozy proti roku 2015 zlevňují, jsou Irsko s propadem o 4,6 procenta a Slovensko s velmi nepatrným poklesem o necelé procento. Jen pro srovnání: Němci vyvážejí o 2,3 procenta dráž než v roce 2015. Francouzské zboží v cizině podražilo dokonce o 16 procent, dánské o 19 procent, italské o 12,4 a švédské o 15,5 procenta. Naopak do stejné skupiny jako my patřili Maďaři, kteří vyvážejí jen o 0,4 procenta dráž než v roce 2015, a Poláci se vzestupem vývozních cen o 3,4 procenta.

Je to velmi drsný projev smějící se ekonomiky. Ti, kdo mají své vlastní značky, řídí si vývoj, design, obchod a marketing, si mohou dovolit zdražovat, když je zrovna ekonomika rozjetá jako právě teď a lidé mají chuť utrácet. Ti, kdo jim do jejich věcí jen dodávají polotovary, jedou za fixní ceny, které se při závislosti v celém obchodním řetězci mění jen velmi obtížně. Prodávat komukoli jinému než přímo koncovému zákazníkovi, kde si sám rozhoduji o ceně, je vždycky méně výhodné. To je ta výsada značkových zemí, mezi něž bohužel ani po třiceti letech svobody nepatříme – ani my, ani ostatní státy střední a východní Evropy. Jsme v té slabé spodní části smějící se ekonomiky, kde se málo vydělává.

Ukazuje se, jak nebezpečná a pro nás čím dál méně výhodná je pozice prodloužené výrobní linky Německa. V Evropské unii je jen jedna země, která je na svém největším obchodním partnerovi závislá víc než z třiceti procent. Je jí Česko, odkud do Německa míří 32 procent z celkového vývozu. Na druhém místě jsou Rakušané, závislí na Berlíně z 30 procent svého obchodu, Poláci a Maďaři z 27 procent. Bohaté Rakousko, které má řadu vlastních silných ceněných značek, je výjimkou. Jeho druhým největším obchodním partnerem jsou Italové, trojkou Američané. Jinak ale platí, že ve střední Evropě se vytvořil na dodávkách pro Německo závislý průmyslový klastr. Ze zemí V4 putují z velké části součástky do německých výrobků, které dokážou být velmi úspěšné na světových trzích. Němci si zkasírují tu vyšší cenu, kterou vidíme na tom, jak jejich vývozy podražují. My pro ně na součástkách uděláme práci za fixní ceny a z toho, že oni svůj značkový finální výrobek dokázali lépe prodat, nic nemáme.

Cesta z pasti levné země k bohaté značkové, kde se největší část vytvořené přidané hodnoty rozděluje na platech, je jediná. Vede přes vlastní silné firmy schopné vymýšlet a prodávat své věci a inkasovat nejvyšší zisky z řetězce smějící se ekonomiky. Recept na to není žádné tajemství. Tvořivost, odvaha riskovat, výborné školy a stát, který podnikatelům neotravuje, ale naopak usnadňuje život. Za poslední roky jsme bohužel mnoho kroků k bohaté značkové ekonomice neudělali.

Další články od Lenky Zlámalové ZDE