Týdeník Echo: Fenomén Belmondo, změněný Západ a proč si Čína nechce hrát
Týdeník ECHO
1
Tvář Jeana-Paula Belmonda shlíží na čtenáře nového čísla Týdeníku Echo. Jiří Peňás píše, v čem spočívalo jedinečné herecké umění tohoto miláčka nejen francouzského filmového publika. Jak se změnil Západ za dvacet let po teroristických útocích na USA 11. září 2001? Esej na toto téma překládá Martin Weiss.
Vláda v komunistické Číny se pokouší regulovat zájem občanů o počítačové hry. Salon Týdeníku Echo tuto situaci analyzuje. Velká příloha se věnuje literatuře, protože za dveřmi je veletrh Svět knihy. A vedle toho jsou v čísle všechny stálé rubriky: Genius loci, Architektura, Auto, Zahrada… i nová rubrika Galerie.
„Belmondo určitě nějaký politický názor měl, ale rozumně ho nedeklaroval: pochází od něho hezký výrok, že nikdy neviděl Jeana Gabina, že by radil de Gaullovi, co má dělat. A to byl Gabin nějaký herec a nějaký symbol Francie! Belmondovo kouzlo bylo toho druhu, že vyzařovalo jistotu, že život v zemi, jako je Francie, je dobrý a má plno krás a že je to život, který stojí za to. Bylo v tom kouzlo, které odemyká srdce žen a u mužů způsobuje pocit, že není jejich nepřítel a rival, ale někdo, s kým by se rádi přátelili, což samozřejmě bylo mimo jejich možnosti. Zdroj jeho charismatu byl úplně jiný než u jeho antipoda a přirozeného spolukrále Alaina Delona, jehož krásná a dokonale smutná tvář skrývala enigma, za níž mohlo být také velké prázdno a temné hlubiny. To Belmondova tvář, velmi zajímavá, ale nikoli kanonicky krásná, signalizovala, že s tímhle člověkem se dá nějak vyjít, že s ním bude legrace, zábava a nikdy nuda,“ píše Jiří Peňás.
„Američané své přesvědčení, že zavedení demokracie kdekoli je reálné, opírali o sérii příkladů. Nepodařilo se snad z rasistických diktatur v Německu a Japonsku vybudovat demokracie? Nevyvinuly se nakonec Jižní Korea a Tchaj-wan pod americkým deštníkem v prosperující demokratické země? A konečně, nevyrašily okamžitě výhonky demokracie a trhu v evropských zemích, jež byly čtyřicet let v sovětském vězení? V těch středoevropských určitě a ty ostatní je jistě brzy doženou,“ uvažuje Martin Weiss. A pokračuje: „Ale ta série byla zavádějící. Německo a Japonsko přijaly totální porážku, neměly na výběr. Američané je okupovali a nebalili to do hezkých slov o tom, že je přišli osvobodit. Na Tchaj-wanu a v Jižní Koreji cesta k demokracii nějaký čas trvala. A hlavně všechny ty země byly kompaktní národní celky a měly za sebou nějakou tradici, o kterou se mohly opřít. Století postupného rozšiřování občanských svobod ve střední Evropě. A v jihovýchodní Asii kultura, jež se ukázala jako dobře slučitelná s dodržováním pravidel a komerční civilizací. To v Iráku ani v Afghánistánu nebylo. Negativních příkladů modernizačních pokusů, jež se rozbily o útesy konzervativních kmenových společností, by se našlo dost. Ale říct to znamenalo vystavit se obvinění, že jste rasista, který nepřeje jiným svobodu.“
Čínský režim omezil na tři hodiny týdně dobu, po niž mohu lidé hrát on-line hry. Co tím sleduje? Sinolog Martin Hála vysvětluje: „Je to součást širšího trendu utužování společenské kontroly, který je pro éru prezidenta Si Ťin-pchinga příznačný a nabírá čím dál zběsilejší obrátky. (...) Si Ťin-pchingův režim hlásá potřebu vrátit se na kvalitativně nové úrovni k ,původnímu záměru‘ maoismu. Způsobem, který vychází z technologických a materiálních možností režimu, chce prosadit novou míru kontroly, přípustný by měl být jenom jeden společenský ideál a také jenom jedna představa ideálního člověka, produktivního a odhodlaného bránit vlast, rozhodně ne nějakého zženštilého fanouška korejského popu. Odrazem tohoto přístupu je i agresivní vystupování Číny na mezinárodní scéně, takzvaná diplomacie vlčích válečníků. Režimu je jedno, je-li kontraproduktivní v cizině, jejím primárním účelem je zapůsobit na domácí veřejnost.“
